„Před čím utíkáme?" zafuněla Linda ve snaze popadnout dech. Žádné odpovědi se jí však nedostalo. Jaké to překvapení, pomyslela si kysele, proč by mi taky tyhle fit paničky něco prozradily... Nebo že by mě možná neslyšely? Rozhlédla se a zjistila, že v parku zůstala úplně sama. Zdrhly mi, potvory. Ale nebuďme na ty „fit paničky" příliš drsní. Každý, kdo měl tu možnost a poznal Lindu osobně, by udělal něco podobného.

Linda by se dala popsat mnoha slovy, ale nám postačí dvě: sarkastická mrcha. Nic si nenechala líbit. Žádné slovo ji nemohlo nikdy na kolena... tedy, vlastně tu jedno slovo bylo. Linda byla maminkou tří dětí a z toho se platí daň. Její kdysi ploché sexy břicho vystřídalo drobné pandírko. Nebyl to žádný pivní břich, jaký můžete vidět v každé dobré zaplivané hospodě, přesto Lindu její vzhled trápil. A slovo „tlustá" ji ničilo celý život. Chtěla postavu, jakou vídávala každý den v časopisech, vzhled jakékoli z těch ženských, které se zapsaly do stejného kurzu. Ale její sen se jí vzdaloval tak rychle, jako její běžecká skupinka. Teď zůstala sama v parku, kde i ty stromy byly podle ní lépe stavěné než ona.

Doplížila se k nejbližší lavičce, chystala se na ni svalit a zbytek dne strávit sluněním jako kočka na kameni nebo bezdomovec na Hlavním nádraží, když v tom zaslechla křik. Netušila, jak se to stalo, ale něco uvnitř ní se hnulo (možná průjem?) a ona ucítila šílené nutkání rozeběhnout se směrem ke zdroji. Během chvíle narazila na skupinu svých „partnerek v útěku".

„Co se to tu děje?" rozčilovala se Linda. „Chtěla jsem si lehnout... teda... doprotáhnout a najednou slyším hrozný jekot." Rozhlédla se po vyděšených výrazech žen a došlo jí, že jejich řev byl možná oprávněný. Poprvé ve svém životě se střetla s opravdovým kriminálníkem. Měl všechno: kuklu, svalnaté hnáty, dokonce i zbraň. Linda zrudla ve tváři. Ne z vyčerpanosti, tu už dávno díky adrenalinu překonala, ale z nasratosti.

„Ruce vzhůru jako ostatní," přikázal, „a žádný hlouposti."

„Já ti dám ‚žádný hlouposti'", rozlítila se. Možná za to mohl vztek, který v sobě léta dusila nebo nejistota, před kterou se snažila utéct pomocí šílených fitness kurzů, ale najednou v sobě objevila skrytou sílu. Její noha vylétla do vzduchu a trefila útočníka přímo do nosu.

„Aúúú," zaúpěl a zbraň mu vypadla z ruky.

„Copak?" Linda se dostala do ráže. „Chceš ještě přidat?"

Lupič se dal beze slova na zbrklý úprk a Lindiny kolegyně nevycházely z údivu.

„To bylo... úžasné," řekla první.

„Kde ses to naučila?" vyzvídala druhá.

Linda se jen usmívala. Vůbec netušila, že i s tím svým bříškem může být schopná něčeho takového.

„Tak s pánembohem, my už poběžíme!" loučily se s ní vyžloidky.

„S pánembohem," odpověděla Linda, zívla a zamířila k nejbližší lavičce.

„Ale... my opravdu odejdeme."

„Já vás tu nedržím, jen jděte. Nevím sice, před čím utíkáte vy, ale já už jsem své démony překonala. Bude ze mě kickboxerka," zasmála se. „A i když třeba nezhubnu, zvládnu alespoň každému hnusákovi pořádně rozbít hu... teda, nakopat zadek."