Panečku, to je bájo, pomyslel si Láďa, když vstával z postele do dalšího slunného dne. Vedle něj sice zelo prázdné místo na posteli, ale to ho nechalo klidným. Moje milá ženuška je jistě v kuchyni a dělá mi vafle. Hodil na sebe župan a vyrazil na průzkum.

„Zlato? Halo!" zavolal, když zjistil, že je kuchyně, stejně jako jeho postel, prázdná. Co se to tu jenom děje, pomyslel si. Zčista jasna zaslechl zaskřípání dveří u koupelny. Můj miláček, pomyslel si a rozběhl se tím směrem. Bohužel jeho miláček byl v tu chvíli v nasratém módu. To ale nešťastný Láďa poznal až u cílové čáry.

„Co si myslíš, že to je?" zeptala se ho, když s naprostým opovržením držela tužku, na které bimbal jeden speciální kus ošacení. Láďovy spodky s kachničkami.

„Tohle? To jsou přeci mé nestárnoucí spodky, zlato," odpověděl, aniž by vytušil nebezpečí.

„Nestárnoucí? Tomu věřím, ty tu musely být už od počátku věků. Ale tvé zlato nejsem. Říkala jsem ti ať se jich zbavíš."

„To nemůžeš myslet vážně," bránil se Láďa. „Víš, že je mám už od školy. Jsou bezvadný, jako by ke mně každý den promlouvaly."

„Esli k tobě promlouvají, tak jsi je měl dát do pračky už mnohem dřív. Říkám ti, buď já, nebo ty spoďáry. Neřekla bych, že jde o těžké rozhodnutí."

Ale pro Láďu to těžké bylo. Boženka mu vařila, prala, uklízela a celkově se o něj starala. Ale ty spoďáry? Ty byly s kachničkami!

„Boženko," řekl nakonec, „když nezvládneš chlapa s malou hříšnou radostí, pak si ho nezasloužíš vůbec."

„Chápu, ty jsi mužský a rozhoduješ tady. Já bych měla být ráda, že vůbec můžu být v tvé přítomnosti. Pojď, udělám ti vafle." Tak přesně tuhle odpověď nedostal. Místo toho se Boženka napřáhla a dala mu takového facana, až se mu zatmělo před očima. A protože věděla, že její muž byl trochu pomalejším žákem, ve chvíli, kdy se chystal znovu něco namítnout, tak pro jistotu celý pokus raději zopakovala. Plesk! A pak odešla. Však ona se zase vrátí, pomyslel si, jsem přeci terno. Rozhodl, se, že dnešek bude ve znamení kachniček. Spoďáry mu padly jako ulité. Tancoval v nich po domě, skákal na gauči, hrál, že je země láva... dělal zkrátka vše, co každý dospělý čtyřicátník, když je doma sám. Už se chystal zapnout televizi v naději, že ještě stihne reprízu Ulice, ale za jeho oknem se objevili jiní mimoni. Láďa, stejně jako všichni ostatní, hned vyběhl ven, aby se jako správný čumil podíval, vo co go.

„My, Duckové, z planety Kachňus," prohlásil z náměstí mimozemšťan podobající se člověku s oranžovým zobákem, „jsme zahájili invazi na vaši planetu."

„Vzdejte se," pokračoval. „a nikomu se nic... U svaté kachny, kdo je to?" Všechny oči se rázem upnuly na Láďu, který si uvědomil, že ven vyběhl jen ve svých kachních spodkách.

„Ja-á?" zeptal se nesměle.

„Vy," odpověděl Duck, „a to jsem se vás chtěl zeptat, co to máte všude za ptáky?"

Láďa se podíval na své skromné oblečení a odpověděl: „Kachny."

„Jste náš nový Bůh. Odleťte s námi a my odvoláme svou invazi."

„Když já nevím..."

„Navíc vás budeme uctívat. Dostanete, co budete chtít. Ženy, Nutellu, zpěv."

„Nemyslel jste spíš víno?" opravil ho Láďa.

„Na planetě Kachňus je nejvybranějším pokrmem Nutella."

Tak i to je lepší než nic, pomyslel si Láďa. Boženka mi stejně zdrhla, tak začnu nový život mezi hvězdami.

Vystoupal za mimozemšťanem a užuž se chystal souhlasit a odletem, když v tom na náměstí přiletěla druhá vesmírná loď, ze které vyšli mimozemšťané se žlutými zobáky.

„My, Kachňané z planety Ducktus, jsme zaslechly, že jste našli Vyvoleného. Vydejte nám ho, ať jej můžeme uctívat a my nezahájíme invazi."

Tohle bylo už na Láďu moc. Dva mimozemské druhy, tak moc podobné, a chtějí válčit kvůli spodkám?

„Ale já nejsem žádný Vyvolený. Nejsem ani Bůh. Jen mám rád kachní spodní prádlo. To přeci neznamená válku!"

„Pokud nepůjdeš s námi, zaútočíme na žlutozobé."

„A pokud nepůjdeš s námi, zaútočíme na oranžozobé."

„A dost! Tyhle spodky už jsou na mě moc. Stejně jako vaše boje. Víte, proč byly Trojské války? Proč Hannibal táhl na Řím? Z jakého důvodu napadl Hitler Evropu?"

„Kvůli spodkám?" zeptali se mimozemšťané současně.

„Ale né, bože, to neznáte historii planety, kterou jste chtěly dobýt? Však já ty vaše boje zastavím." A s těmito slovy se vrhl na jednu z lodí a začal z ní odšroubovávat různé součástky.

„Co to děláš?" ptali se jedni.

„Proč to děláš?" ptali se druzí.

Zbytek mlčel, protože Láďu pokládal za magora.

„Odmontuju vaše zbraně a vy už nikomu neublížíte," vysvětlil jim své počínání Láďa.

„Ale ty si ublížíš," řekl Duck.

„Jediné, co mi může ublížit jsou vaše slova."

„Ano," vložil se do toho Kachňák, „to a nosný pilíř."

„Nosný co?" stihl se ještě zeptat, než na něj pilíř spadl.

***

„Co to? Kde to?"

Zmateně se točil na posteli. Místo vedle něj už ale nebylo prázdné. Ležela tam Boženka.

„Bóžo! Ty jsi neodešla za maminkou?" zeptal se překvapeně.

„Viděla jsem, jaký jsi byl hrdina. Postavil jsi se těm bláznivým kachnám a snažil se zabránit jejich malichernému boji o tvé spodky."

„Ve všem jsi měla pravdu. Ty spoďáry jsou prokleté a musí pryč." Zvenku k němu doléhaly vzdálené rány. „A co se vlastně venku děje?"

„Ti mimoni se tam mlátí," odpověděla s klidem. „Ale nás se to netýká. Tady jsou tvé vafle, zlato."

Láďa se podíval z okna, pak zpátky na vafle, znovu z okna a pak zpět na křupavé vafle.

„Díky, zlato," pokrčil rameny a dal se do jídla. To by mě zajímalo, co teď dávají v televizi.