Seděl na policejní stanici a v hlavě si přehrával své nedávné kroky. Co jsem komu jen udělal, pomyslel si, daně platím, přes přechod chodím jedině na zelenou, recykluju... dokonce jsem tuhle i snědl salát, takže hej, jsem vlastně vegetarián a zachraňuju planetu.

Po chvíli se objevil policista.

„Dobrý den, já jsem poručík Tomáš Mašinka."

„Těší mě, já jsem blbec, krycím jménem Jan Ptáček."

„Tak mi řekněte svůj příběh, pane Ptáčku," prohlásil oficír, když dosedl k počítači. „A hezky popořádku."

„Ono je to vlastně jednoduché, poručíku," řekl zadržený. „Já jsem se zamiloval."

***

„Mou prací byla hospoda, domovem mi byla barová stolička a mou věrnou ženou pípa. Jednoho dne však do toho mého hospodského brlohu přišla víla."

„Tak víla, říkáte?" povzdechl si policista a udělal si poznámku. Jan jen protočil oči a pokračoval:

„Byla to čarokrásná bytost. Měla vše a možná i víc. Devadesát, šedesát devadesát. Prostě kost. A ze mě se stal slintající pes. Ihned jsem ji oslovil, nejsem totiž žádná stydlivka. Nahodil jsem návnadu ve formě balící hlášky a čekal jsem. A to neuhádnete, co se stalo."

„Nechytila se?" tázal se, nyní s ohromný zaujetím, poručík.

„Nechytila. Usmála se, chtěla si objednat pití, když v tom jí zapípal pager a musela odejít. Jenže, to víte, láska na první pohled, té se nedá ubránit. Kdybyste viděl lýtka, no, úplně spálený. Zavřel jsem dřív a nenápadně jsem ji sledoval."

„Sledoval jako stalkoval?" zneklidnil Mašinka.

„To, ne, spíš tak nějak roztomile následoval," pokračoval, „šel jsem za ní nenápadně. Jako ninja. Jediné, co bylo slyšet, byl zvuk cvrčků a tulák chrápající za kontejnerem. Došel jsem za ní až do nemocnice, kde nejspíš pracovala. Takže doktorka, pomyslel jsem si, ta bude jistě inteligentní," odmlčel se. „Abyste mi rozuměl, líbila by se mi i jako metařka, ale doktorka, to byla výzva. Jenže k mému překvapení se obtížnost randění dostala z lehkého módu ‚mám právě třicáté narozeniny' do mega těžké úrovně známé také jako ‚jsem úspěšná feministická právnička'. Má vyvolená, má okouzlují víla, byla totiž gynekoložkou. A přiznejme si, kolikrát za život se do její blízkosti může dostat nějaký chlap? A tak jsem udělal to, co by udělal každý zamilovaný hňup. Stal jsem se na jeden den ženou. Vzal jsem si těhotenské šaty po mámě, do kterých se mi v pohodě vešel i můj pivní pupek, k tomu jsem si vzal afro paruku a celý dojem umocnil babiččinými brýlemi. Cítil jsem se jako tajný agent vyslaný do nepřátelského terénu. Chtěl jsem ji jen z čekárny znovu vidět a zjistit o ní co nejvíc."

„Chápu, takže kvůli tomu jste tady? Že jste byl jeden den ženská?"

„Eh, to zas ne, spíš že jsem byl jeden den gynekolog."

Nikdo by nevěřil, jakého efektu může dosáhnout jedna věta. Janovo obecenstvo se rozšířilo o několik dalších policistů, kteří beze slova nechali své práce a hltali jeho slova jako své nové náboženství.

„Tak gynekolog, jo?" pousmál se jeden z nově příchozích a začal si v hlavě budovat sexy představy, které mu však Jan ihned rozptýlil.

„Není to vůbec nic hezkýho. To místo bylo peklem na zemi a nevím, kdo z vás je takový chlap, aby tam přežil aspoň hodinu. Nedopatřením jsem ve svém převleku za afro ženskou pronikl až do ordinace a viděl tu ďáblovu sesli. Brr, až mě z té představy mrazí."

Všichni zbledli a krve by se v nich nedořezal. Kdyby na stanici zavítal hrabě Drákula, odešel by o hladu.

„A," přerušil konečně ticho jeden z odvážlivců, „co bylo dál?"

„Dál, dál, zdrhal jsem odtamtud jako o život. Ale... nyní dramatická pauza...vrátil jsem se zpět, pánové."

„Wooooow," prohlásili uznale a Honza se cítil jako hrdina.

„Je to tak. Tentokrát jsem však nechal těhotenské oblečení doma a vzal si bílý doktorský plášť. Už při pohledu do zrcadla jsem si říkal, copak je to asi za fešáka? A když byl tento převlek dobrý pro mě, musel být dobrý i pro mou lásku. Vydal jsem se zpět na ono zapovězené místo a popíjel tam na chodbě kávu. Čekal jsem, až se objeví a já se s ní dám nezávazně do řeči.

‚Dobrý den,' oslovila mne, ‚vás jsem tady ještě neviděla. Na jakém oddělení pracujete?'

Asi pochopíte, že mě v tu chvíli nic nenapadlo. Nějak mě nenapadlo se na to připravit. Mozek se mi pod jejím úsměvem proměnil na čínskou polévku a já se tak zmohl jen přečíst nápis nad její ordinací: ‚Gynekologie.'

‚To je zvláštní náhoda, já také,' odpověděla, ‚nemohl byste to vzít na chvilku za mě? Byla bych Vám moc vděčná.' A já tak učinil."

„Hezký," přerušil Honzu oduševnělý policista.

„Zas tak moc ne, věřte mi. Čekal jsem, až se světlo mého života vrátí, když do ordinace vešla baba. Žádné 90-60-90, ta by se do žádné tabulky nevešla.

‚Pane doktore,' oslovila mne a bez pozvání se vyšvihla na židli.

‚Anó?' odpověděl jsem se zavřenýma očima.

‚Paní doktorka mi už léta léčí nastydlé vaječníky, mohl byste se mi na to podívat?'

‚Tak já si vás poslechnu,' prohlásil jsem sebevědomě se svým stetoskopem, který ke kostýmu doktora dávali jako dárek zdarma. ‚Ale jen na zádíčkách, madam.'

‚Tak nic nepoznáte,' odvětila a odhalila mi naprosto všechno. Doteď mě ten zjev pronásleduje ve snech. A zbytek už je tak nějak jasný. Přišlo se na to, že nejsem doktor a madam VšechnoVámOdhalím na mě zavolala policii. A tak jsem tady," zakončil Jan svůj projev. „Teď mě asi zatknete, nemám pravdu?"

Policisté se na sebe podívali a po chvíli poručík Mašinka prohlásil:

„Jděte za ní. Udělejte to za všechny chlapi, co neměli dost odvahy jít za svým srdcem. Tak běžte!"

A Jan vyběhl ven. Čekal před nemocnicí, dokud nevyšla jeho vyvolená. Podívala se na něho s oprávněnou obavou a on byl nucen udělat první krok:

„Dobrý večer, chci vám jen říct, že nejsem žena. Nejsem ani gynekolog. Jsem jen blbec. Prokážete mi tu čest a půjdete se mnou na večeři?"