Představte si soutěž krásy, ve které se o účastnicích mimo jiné dozvídáte také jejich míry. Tato tři čísla jako by definovala podstatu člověka, třeba i takového Tobiáše. Jeho míry jsou 20-60-100. Má 20 let, 60 bodů IQ a 100% jistotu, že jeho plán skončí fiaskem. Té poslední jmenované položky si však zatím nebyl vědom.

Tobiáš si jako správný kriminálník vybral propracovanou přezdívku, Stín. Nebyl však nenápadný či nepolapitelný, spíše naopak. Po několika nezdařených pokusech o loupež přišel se zatím svým nejodvážnějším počinem – ukrást korunovační klenoty. Král země byl podle Tobiáše jen neschopný ťulpas a koruna mu přeci nemůže chybět. Poučen ze svých nezdarů, dorazil k hradu za hluboké noci. Moc dobře věděl, že na hradě nebude ani živáček. Král i se svým služebnictvem odjel na víkend pryč, prý kvůli nějakému kouzelnému festivalu, takže pro Tobiáše se jednalo o dokonalý zločin beze svědků! Přesto si však pro jistotu zavázal přes oči šátek tak, aby nikdo nemohl odhalit jeho pravou identitu.

„Co to?" zašeptal a zmateně šmátral kolem sebe. Ještě před vteřinou viděl obrys hradu, ale najednou neviděl nic. Co je to za magii? Jako by se vše propadlo do černé díry. Nebo mu někdo přes hlavu hodil pytel. Mohl padnout do pasti jinému lupiči? Najednou mu došlo, co se stalo. Zapomněl si v masce udělat díry. Převázal si tedy šátek kolem pusy a rázem se ze slepé báby stal bandita. Do hradu se dostal vchodem pro služebnictvo, v tu chvíli ještě netušil, že se jeho pobyt na hradě nepříjemně protáhne. Ihned po svém příchodu začal hledat korunovační klenoty, prošel několika chodbami, prohledal několik síní, ale nic nenašel. Užuž se chystal odejít s prázdnýma rukama, jenže když se vrátil ke služebnímu vchodu ...

„To ne!" vykřikl a začal zběsile bouchat do dveří. Bral za kliku jako smyslů zbavený ale dveře se ani nepohnuly. Byl uvězněn. Dveře musely být nějakým způsobem zakleté. Šly otevřít při cestě dovnitř, ale ne ven. Musel ho lapit nějaký mazaný strážný. A to se přitom kradl jako myška! Achich, pomyslel si, ten, kdo mě tady zavřel musel být jistě ninja nebo asasín oplývající nadpřirozenými schopnostmi! Jsem v pasti! Ještě několikrát se pokusil zatlačit do dveří, ale marně.

Kdyby jen zdi hradu mohly mluvit, jistě by mu měly co říci. Bohužel pro něj, zdi byly, jsou a budou, vždy neoblomné, a tak jediné, co mu mohlo dělat společnost byla jen jeho vlastní mysl. A věřte nebo ne, v jeho případě se nejednalo o žádného sofistikovaného společníka.

A tak se snažil užít si hradu, jak jen mohl. Nechtěl přeci zahynout na trudomyslnost. V královské kuchyni si udělal pár lívanců. Vypůjčil si stříbrný tác a sjel po něm ze schodů jako na bobech. Naučil se žonglovat s ovocem. Zpřeházel obrazy panovníků podle toho „jak fajně vypadají na plátně". Vyryl na nohu jednoho ze stolů své iniciály (vlastně to bylo jen X, písmena mu vždycky dělala problém). Za chvíli však na tento čin zapomněl a když na noze stolu objevil svou značku, považoval ji za indicii, která ho měla dovést k bájnému pokladu. Po několikahodinovém hledání mu došlo, že to celé byl jen nesmysl. Značky pro poklad jsou přeci ve tvaru ypsilon, pomyslel si. Pak přeskákal síň po jedné noze v rekordním čase, vyčistil si zuby něčím, co považoval za královský kartáček, prošel se jako bílá paní po hradbách a nakonec...

„Anóóó!" zajásal, když spatřil to, pro co přišel. Krásnou zlatou korunu ležící na rudém sametovém polštářku. Co na tom, že byl tento klenot usazený pod jakousi křišťálovou kostkou, Tobiáš tento průsvitný poklop jedním hladkým pohybem setřásl a vzal si svůj poklad. V záchvatu euforie zapomněl na své uvěznění a intuitivně se vydal ke služebnímu vchodu. K jeho překvapení se najednou dveře otevřely a do místnosti vstoupila nějaká žena.

„Dobrý den? Vy patříte k součásti představení?" zaváhala, když viděla Tobiášův komický převlek. „A co děláte s naší replikou Svatováclavské koruny!" vykřikla s nově nabytou odvahou. Všimla si totiž, že Tobiáš nebyl ozbrojený ničím jiným než svým intelektem, a tak vycítila převahu.

„J-j-j-á," vyblekotal. Ta žena dokázala otevřít ty nedobytné dveře, pomyslel si a dospěl k závěru. „Vy jste ten asasín!" vyhrkl nakonec. Nebyl briefingový typ. Jak jinak by se přeci mohla dostat do hradu?Jak jinak by se přeci mohla dostat do hradu?

„No s dovolením?! Dveře byly odemčeny, jen se přesvědčte." Tobiáš k nim přistoupil a ze všech sil zatlačil, ale marně. Nepovolily.

„Ne, jste lhářka!" vyhrkl. „Čarodějka, co mě chce uvařit a sníst!" odmlčel se. „Ale jestli mě opravdu chcete zbaštit, tak vás chci upozornit, že došly lívance."

„Podívejte se sem na ten nápis," snažila se ho uklidnit. „Nestojí tu TLAČIT nýbrž TÁHNOUT! Tady není Azkaban. Ale máte naprostou pravdu, tyhle dveře neměly být vůbec odemčené," zamyslela se. „Někdo nedostál svých povinností. Herolde!" vyhrkla po chvíli. No, jistě, uvědomila si. Ten nový noční hlídač. Já věděla, že takového flákače nemáme zaměstnávat. Po chvíli k nim dorazil malý plešatý a velice ozívaný mužík.

„Ano paní šéfová?" zeptal se nevědoma si svého kolosálního průšvihu.

„Vy jste tady tomu muži dovolil strávit noc na hradě?!"

„Eeeeeh, já byl celou dobu ve strážní boudě, přísahám! Neslyšel jsem ani živáčka!"

„Ale já už ničemu nerozumím," zavzlykal Tobiáš. „Já chtěl jen korunovační klenoty..."

„Jo, panáčku," odpověděl strážný, který viditelně prospal celou noc jako princezna, „to ale musíš na úplně jiný hrad. Tady jsi na Karlštejně, víš? To, co hledáš, je Pražský hrad, ten je o kus dál."