Jeho dlouhá pouť byla konečně u konce. Přišel si jako Frodo, který právě dorazil k Mordoru. Necítil se však jako vítěz. Spíš byl vystresovaný více než křeček v běhacím kolečku. Nenápadně se dotkl svých zad, na kterých se mu houpal luk patřící do povinné výbavičky každého dvanáctiletého chlapce. Jen tam tak stál a pozoroval tu ohromnou nedobytnou pevnost. Měla vše: šedé vysoké zdi, kreativitu ničící atmosféru, otravné drnčení, při kterém by vás potěšilo mít v sluchátkách alespoň nějaký ten boy band... Šlo oficiálně o místo, kde umírala veškerá naděje. Místo kde na člověka padá jen splín a panika. A ani počasí tomu moc nepřidalo.

Chlapec nevědomky ucouvl. Žádná slova nedokázala popsat, jak moc byl v tu chvíli vystrašený.

„Všechno dobrý?" zeptala se ho elfka, která se kdovíodkud zjevila po jeho boku. To byla její specialita. V klidu sedíte v pokoji a whoop, už je tady. Možná to vypadá jako cool vlastnost, ale rozhodně to není moc super pro její okolí. Obzvlášť když se v tu chvíli tajně ládujete čtyřmi cheeseburgery a sledujete Hříšný tanec.

„Jasně, proč by ne?" pokusil se chlapec o nenucenou konverzaci, ale elfka jako by vůbec nevnímala, co jí říká. Položila mu ruku na rameno. Chtěl ji setřást, ale uvědomil si, že by pak mohlo být ještě hůř. Moha by ho třeba zvednout za pas do vzduchu a točit s ním jako hadrovou panenku. A protože byl jejich výškový rozdíl podobný Sněhurce a jejímu trpaslíkovi, musel by někde splašit štafličky, aby se dostal zpět na zem. A tak to raději nechal, jak to bylo. Navíc musel přiznat, že měla uklidňující dotyk, který v tuto chvíli přišel vhod.

„Zapomněl sis svačinu," s těmito slovy mu předala malou dřevěnou truhličku.

„Nemůžu si to ještě rozmyslet?" zaškemral. „Stejně zas nebudu nic vědět."

„Hlavu vzhůru. Každý si to zažil. Na konci poznávacího procesu zjistíš, že sice nic nevíme, ale víme to naprosto přesně."

„A přesně tomu bych se radši vyhnul a hrál na počítači."

„Podívej se," řekla elfka rázně. Poklekla a podívala se mu zpříma do očí, „za chvíli to začne. Jestli si chceš hrát na to, že máš super mega důležitou misi, tak prosím," usmála se. „Jsi prostě statečný kdovíco, stojící před bůhvíjakou pevností. Teď seber veškeré hrdinské síly a dokonči svůj úkol. Vydej se na cestu."

Najednou se temná nedobytelná pevnost před jejich zraky rozplynula. Šedá mračna byla pryč a nad vším se pomalu ale jistě rozzářilo sluníčko.

„Takže, statečný bojovníku, jsi připraven na svou cestu do neznáma?" zeptala se ho žena, která už nyní nebyla elfkou. Tedy pokud snad ta několik století stará stvoření nezačala nosit Adidas tenisky. „Je to jen gymnázium, nejde o žádnou hrůzu. Zvykneš si na novou školu, najdeš si nové kamarády. Všechno bude fajn. Tak, na co ještě čekáš?" usmála se. „Vzhůru za dobrodružstvím."

„Počkej, mami," řekl a schoval si plastovou krabičku s Frodem do batohu. „Chci ti ještě něco dát." Sundal ze zad obloukovitý klacík s přidělanou gumou.

„Svůj luk? Vždyť jsi ještě včera říkal, že ho za nic na světě nesundáš... kvůli své ochraně."

„Zjistil jsem, že už se nemusím bát," usmál se a vběhl do budovy školy. Právě včas. Zaznělo totiž poslední zvonění, signál, že jeho cesta právě začala.