„Kam si myslíte, že to letíte, veliteli Broxi?" ozval se z palubní desky vystrašený hlas. Bytost, která se nacházela u řídícího panelu, však poznámce z reproduktoru nevěnovala sebemenší pozornosti. Jeho loď se nacházela právě uprostřed té největší přestřelky, kterou kdy vesmír spatřil od dob Velkého třesku a Brox měl tak lepší věci na práci než odpovídat na hloupé řečnické otázky.

„Opakuji, kam si myslíte, že-," Brox zmáčkl tlačítko a přerušil komunikaci.

„-asi letím?" dokončil větu a zapálil si doutník. „Mířím si to přímo doprostřed nepřátelské formace." Prudce otočil kormidlem a světla v lodi na chvíli zhasla. „Je to sebevražedný manévr?" Rychle přeběhl k jednomu z postranních monitorů a hbitě naťukal pár údajů v jazyce lidem zcela nepochopitelným. „Jistě, že je. A stěžuju si na to?" Pohyboval se ladně s mrštností pstruha, což bylo úctyhodné, protože se před bitvou posilnil nadměrným množstvím Karaku, nápoje s 80% obsahem alkoholu, který se tak dokázal vyrovnat dvojnásobnému destilátu vodky Finlandia. „Jistěže jo!" Vztekle odhodil doutník na druhou stranu lodi a upravil si knír, který mu propůjčoval dojem kovboje... Stříbrného mimozemského kovboje. „Ale bohužel žádná jiná možnost neexistuje."

„Kolizní kurz nastaven. Náraz za 6 vteřin."

„Takže tohle je to poslední, co ve svém životě uvidím?" Brox se pohodlně usadil a sledoval, jak se blíží k titanovému hloučku lodí. Haďáci. Jeho nepřátelé s tím nejlepším vesmírným vybavením, které kdo kdy viděl. Tu a tam probleskla temným vesmírem záře červených a zelených laserů. Zapálil si druhý doutník a jeho pravé oko se zalesklo. Broxův druh měl jednu zvláštnost, plakalo vždy jen jedno z jejich očí. To levé při štěstí.

„Náraz za 3..."

Pevně se chytil své věrné velitelské židle a zavřel oči. Cítil, jak pilotní kabinu zaplavila vlna tepla způsobená postupným tavením ochranných štítů lodi. I přes zavřené oči si nemohl nevšimnout zvýšeného jasu v jeho okolí. Sevřel ruce v pěst. Náraz musí přijít každou chvílí. 2... 1... a...Whooop! Najednou vše okolo něj zmizelo. Jeho věrná velitelská židle. Palubní deska. Kabina. Celá loď byla fuč! A on už nebyl ve vesmíru. Když otevřel své oči, spatřil něco, či spíše někoho, nezvyklého. Člověka.

„Ehm, ahoj?" pozdravilo Broxe dítě. „Já jsem Vojta."

„To je vše?" zabručel mimozemšťan a zapálil si.

„Víš, že lidé, kteří kouří brzo umřou?"

„Tak to mám potom štěstí, že nejsem člověk," odvětil kysele.

„Ale já přeci vím, kdo jsi," odpověděl mu Vojta nadšeně. „Jsi velitel Brox! Ze hry Vesmírní kovboji vs Haďáci."

Brox se zarazil a zamyšleně si promnul knír. Fakt, že ho ten podivný trpaslík pojmenoval jako vesmírného kovboje mu nevadil, vlastně ho i svým způsobem potěšil. Ale jak mohl ten kluk vědět o jeho úhlavních nepřátelích, zlých bestiích a prostě fujky existencích, Haďácích? Než se ho stihl na cokoli, co se mu honilo hlavou, zeptat, byl netaktně přerušen ženským hlasem.

„Vojto?! Že ty už zase hraješ tu hru plnou násilí?"

„Rychle," zvolal Vojta jako by do jeho pokoje měly každou chvíli vrazit jednotky rychlého nasazení. „Schovej se!"

„A kam?" panikařil Brox. „Nemůžeš vzít vesmírného kovboje, postavit ho do rohu místnosti a dělat, že je to lampa!"

Kroky se rychle blížily.

„Sem!" zavelel chlapec a ukázal směrem ke své skříni.

„Ani náhodou. Ne, ne, ne. Nevím, jaká saň sem má namířeno, ale já se rozhodně schovávat nebudu..."

„Je to moje máma."

„No, když o tom tak uvažuju," otočil Brox a skočil střemhlav do skříně. I přes její zavřené dveře však dokázal zachytit celý rozhovor.

„Já to říkala!" hlas pracoval na vyšších frekvencích, než byl Brox zvyklý. Vysokou, pištivou fistulí vyčítal a obviňoval, zatímco chlapcův hlas zaujal hlubšími tóny pozici obrannou a omluvnou. „Už zase hraješ tu hru!"

„Nehraju!" zapíral. „Vidíš? Nefunguje."

„Za to může ta bouřka. Říkala jsem ti, ať ten počítač vypneš. Stačí jeden dobře mířený blesk a celá ta tvoje technika je v čudu. Máš štěstí, že to odnesla jen ta hloupá hra."

„Není hloupá, mami!" protestoval. „Je geniální! Vesmírní kovbojové brání své zásoby stříbra před zlými Haďáky. A já už jsem v posledním levelu! Můžu porazit veškeré jejich jednotky jen jednou lodí! Jsem hrdina!"

„Moc dobře vím, co je ta hra zač," povzdechla si, „a můj názor na ni nezměníš. Umře tam moc... věcí? Sice netuším, co jsou ti vesmířané zač, ale jedno vím jistě, je tam moc zbytečného násilí."

„Ha, tak určitě. A jak bys to vyřešila ty?" provokoval Vojta a Brox nevědomky nastražil uši.

„Tak zaprvé, tenhle tón si vyprošuji, mladý muži a zadruhé, vyřešila bych to civilizovaně. Proč si prostě někam nesednou a celý spor neuzavřou?"

„Nesmysl," zamítl její návrh Vojta rázně. „Ta hra je skvělá taková, jaká je. A žádná možnost sednout si tam fakt není."

„Co ty víš," řekla tajemně maminka, „třeba jsi jen nehledal."

Brox na chvíli přestal poslouchat a ponořil se hlouběji do moře plyšových hraček. Nebyl si schopný vybavit, jestli se mu někdy nenabídla příležitost vyjednávat s Haďáky. Vždyť on si ani nedokázal vzpomenout, jak Haďáci vypadají... Pamatoval si jen na bitvy. Na nikdy nekončící přestřelky v různých koutech vesmíru. Věděl přesně, jak vypadaly jejich lodě. Znal pozici jejich děl, materiál trupu... Věděl toho tolik o jejich vybavení, ale tak málo o jejich druhu. Najednou si uvědomil, že rozhovor Vojty s jeho maminkou skončil. Vzduch byl čistý. Vyšel ze skříně s prázdným výrazem podobným tomu, jaký měl i Vojta.

„Slyšel jsi, co řekla?" zeptal se ho Vojta a Brox jen přikývl. „Taková blbost. No, nic, teď tě nějak dostaneme zpátky do hry, ať ji můžu dohrát. Jen nevím, jak to udělat."

„Ta bytost mluvila o zkratech," řekl Brox. „Mám u sebe vysílačku, když vyšleme šikovný výboj do té tvé techniky, budu převeden zpět do svého světa."

„Bezva nápad! Takže, finální mise, už jdu!"

„Ještě chvilku," přerušil Vojtovu přípravu Brox. „Možná budu nyní znít zbaběle, vojáku, ale vyslechni mě."

Další den hrál Vojta Vesmírné kovboje vs Haďáky, když v tom ho vyrušil jeho kamarád ze školy.

„Ahoj, pořád hraješ tu hru?" zeptal se nově příchozí zvědavě.

„No jasně, je vážně skvělá," zasmál se Vojta, když prolétával se svou flotilou hejnem meteoritů.

„Počkej, Vojto," zarazil se chlapec, „tuhle úroveň vůbec neznám. Vždyť jsi měl včera porazit Haďáky a skončit, ne?"

„No, nakonec jsem to vzal znovu od začátku. Věděl jsi, že kovbojové většinu svého stříbra nepotřebovali? Vyměnili ho s Haďáky za novější vybavení lodí."

„Nesmysl, taková možnost tam není," protestoval chlapec.

„Ale je... když ji opravdu hledáš."

Na obrazovce se objevil Brox. V jedné ruce měl doutník, druhou řídil loď. Vojta si toho ani nevšiml, ale na malý okamžik to vypadalo, že na něj vesmírný kovboj mrkl.

„Myslím, že se ta hra už o sebe postará sama," dodal Vojta a vzal si bundu „Nejdem ven?"

Vojta ani Brox netušili, co spolu dokázali. Vytvořili novou verzi hry, která se možná nedočká takové slávy jako její předchůdkyně. Ale jedno bylo jisté. Tato hra na rozdíl od minulé verze jen tak neskončí.