Pavel ji už delší dobu sledoval. Malou postavu s roztomilým nosíkem. Byla krásná, byla ztepilá, vítr si pohrával s kadeřemi na jejích svalnatých lýtkách. Pomalým tempem se přiblížil k lesu, pravou ruku mírně nataženou před sebe. Už se jí skoro dotýkal.

„Hej, pablbe!" zahalekal jeden neomalenec od něj ze školy a zahnal bytůstku zpět do koruny stromů.

„To snad né!" vykřikl pohoršeně Pavel. „Teď jste ji vystrašili!"

„A kohopak?" navezl se do něj jeden z neomalencovy skupiny.

„Tvoji milou?" pokračoval šéfík jemuž se v očích zračila jen zloba, to Pavel bezpečně poznal. Tenhle typ člověka byl schopný kousnout učitele do ruky, když jej kárá. Nebo být zádumčivý. Zacouval, ale než se nadál srazil ho vůdce skupiny k zemi.

„Ne, je to jen veverka, debile," štěkl po něm Pavel a viditelně otřásl morálkou celé skupiny. Tuto urážku si vedoucí nenechal jen tak líbit.

„Já z tebe tu drzost vymlátím!" zahrozil, ale Pavel byl rychlejší. Nerad se pral, ale v rámci sebeobrany rád udělal výjimku. I když byl menší než surovec, a navíc ležel na zemi, využil svého hendikepu a kopl ho alespoň do holeně.

„Aúú," zavřískal, zatímco jeho nohsledi jen tupě zírali. „Tohle ti nedaruju," pohrozil a naštvaně se odbelhal pryč. Pavel se rozhlédl, jestli ho někdo náhodnou neviděl. Prát se nebyl nikdy jeho styl a rozhodně na to nebyl hrdý. K jeho překvapení u lesa opravdu někdo stál. Nějaká holka, pomyslel si. Nepoznal, kam přesně se dívala, protože měla sluneční brýle, ale egoisticky si řekl, že ho určitě musela pozorovat.

„Hej!" křikl směrem k ní, ale ona se jen otočila a zmizela v lese. A jeho nenapadlo nic lepšího než ji následovat. Sprintoval za ní lesem, seč mu síly stačily, ale na rozdíl od ní zakopával o různé kořen, vrážel do stromů...Jí snad nestálo v cestě vůbec nic. Jako by cestu znala z paměti Postupně se mu vzdalovala, až nakonec zůstal úplně sám. Což byl průšvih, protože Pavlův orientační smysl by se dal přirovnat ke kočce, co uvízla půl hodiny v sušičce. Jsem v háji, pomyslel si. Přišlo mu, že jsou stromy kolem něj s každou vteřinou větší a větší a on zase menší a menší, dokud...

„Haló!" ozvalo se mu nad hlavou.

„Veverko? To jsi ty?"

„Jasně," ozvala se sarkastická odpověď. „Kdo jiný, že jo?"

Pavel vzhlédl a v koruně jednoho ze stromů spatřil malý dřevěný domeček, ze kterého na něj mávala známá osůbka.

„Jak jsi se tam, tak rychle dostala?" zeptal se, ale ona mu místo odpovědi jen spustila žebřík. Když vylezl do jejího skromného příbytku, byl mile překvapen. Měla tam všechno: jídlo, pití, stolek, židličky, a dokonce i psa. „Páni," vydechl úžasem a otočil se směrem k hostitelce. „Máš to tu vážně pěkný, to tě rodiče nechají bydlet samotnou?"

„Nemám rodiče," odpověděla a přitulila se ke zlatému retrívrovi, „jen tak cestuju, na žádným místě nezůstanu moc dlouho." Přešla pár kroků k desce stolu, po které chvíli šmátrala, než našla sklenici. „Dáš si trochu vody?"

„Jsi slepá!" vyhrkl Pavel, který nikdy nebyl nejostřejší tužkou v penále. V tom mu došlo něco velice zneklidňujícího. Ještě neviděl její oči. Pavel celý svůj dětský život trávil odhadováním charakteru člověka podle jeho očí. Jistě, úspěšnost byla vrtkavá, ale u některých lidí zkrátka oči přímo křičí, že se jedná o milou, vstřícnou duši, zatímco u některých jedinců znamenal pohled do očí jen hasta la vista, baby.

„To není pravda, detektive," zasmála se a Pavel si uvědomil, že mu její smích leze na nervy. Byl až moc bezstarostný. Nikdo nemůže být tak šťastný, zvlášť, když je slepý. „Já totiž vidím," přistoupila k němu a jemně se dotkla jeho obličeje, „jen ne očima."

Pavel se odtáhl. Nemějte mu to za zlé, osmiletí kluci si ještě stále myslí, že holky přenáší breberky. Navíc vůbec nechápal, co mu bylo právě sděleno. Vidíme jen očima, jasný?? Pavel přistoupil k retrívrovi a pes mu položil hlavu na klín a zahleděl se na něj svýma hnědýma psíma očima, jak jen to tyhle potvůrky dokáží. Jojo, tenhle mi neublíží, pomyslel si Pavel, u své hostitelky si však nebyl jistý ničím.

„Líbíš se mu," řekla.

„Ha! Takže přeci jenom vidíš. Jak jinak můžeš vědět, kde právě jsem?" zvolal vítězoslavně.

„Říkala jsem ti, že vidím... Jen jinak. Jako když jsi praštil toho hlupáka. To bylo docela povedený."

„A jak zas můžeš vědět tohle?! Teda, jako dobře, ještě chápu, že jsi nás slyšela, jak se pereme. Ale jak jsi poznala, že je to blb?"

„Na to nemusím vidět, abych to poznala. Řekněme, že je to ženská intuice," znovu se zasmála a Pavel si uvědomil, že už mu její smích neleze tolik na nervy, jako předtím. Vlastně si už na něj zvykl a nechtěl, aby s ním přestala. „Nechceš se tu ještě chvíli zdržet?" ukázala na židli. „Místa tu je dost." K čertu s breberkami, pomyslel si Pavel a přisedl si k ní.

Nakonec z toho vyšla pěkná tradice. Hned po škole se vydal nyní už známou cestou lesem k ještě známějšímu domku. Trávil tam veškerý volný čas, co jen mohl. Hrál si se psem, dělal selfíčka, která dívce vždy do detailu popsal, ale většinu času stejně hráli na babu, dělali dětské kraviny nebo si jen povídali. Jednoho dne však Pavel přišel ke stromu, na kterém stával domek... a ten byl pryč. S ním zmizelo všechno a všichni. Jako by nic z toho, co v posledních pár dní zažil nebylo skutečné. Když už vážně začal být přesvědčený o tom, že to celé byl jen podivný sen, zahlédl na jednom ze stromů přišpendlený papírek. Opatrně jej sundal z kmene a vyhladil ho dlaněmi. Byla to jejich společná fotka a na její druhé straně byl krátký vzkazík:

„Říkala jsem, že se na jednom místě nezdržím moc dlouho. Ale tahle zastávka byla jednou z mých nejmilejších. Nezapomeň se na svět dívat i jinak než očima.

XOXO

Tvoje parta"

Oči se mu zaleskly. Došlo mu, že už se s ní asi nikdy neuvidí. Vždyť ani neznal její jméno! Ale když jeho pohled znovu zavítal na obrázek těch usmívajících se tváří, jednu věc věděl s jistotou. Nepotřeboval vidět její tvář bez tmavých brýlí. Nepotřeboval znát maličkosti jako její jméno nebo barvu očí. Věděl, že ona slepá cestovatelka byla jedním z nejmilejších a nejhodnějších lidí, které kdy tento svět spatřil. Pro Pavla to působilo jako kouzlo, ale tak si děti vysvětlují spoustu věci, které jejich rozum zatím nemůže pochopit. Opravdové vidění totiž nepotřebuje oči.