„Kde je?" zeptala se žena muže pohodlně rozvaleného na gauči.

„Kde je... co?" prohlásil muž s ledovým klidem a usrkl si trochu piva z plechovky.

„Moc dobře víš, co myslím. Tak? Kde to je?"

Jeho zrak se pomalu stočil od televize k ženě. Nasadil nechápavý pohled, odložil plechovku a sundal nohy ze stolku. Vycítil totiž, že se blíží přestřelka týdne. Možná měsíce... Nebo možná celého jeho života. „To je zase nějaká tvoje knížka, že jo?" pokračoval. „Vždycky je to o nějaké tvé bichli, kterou si koupíš, a pak někde ztratíš. A vždycky z toho vyjdu jako špatný já."

„Možná to bude tím, že pořád koukáš na televizi a nikdy se ničeho kulturního nezúčastníš."

„Tak pozor, pozor!" ohradil se muž. „V televizi je náhodou spousta kulturních věcí. Třeba ten... ten... No, ten Soukup! Co jsem slyšel, tak už fušuje i do politiky! Takže musí být jó kulturně založený. "

„Maminka měla pravdu," povzdechla si. „Říkala mi, že vztah s člověkem, jehož nejdelší četbou bylo menu v restauraci, je odsouzen k zániku. Ale ne, já ji prostě neposlouchala."

„Vážně?" vstal z pohovky a přešel do protiútoku. „Možná nejsem knihomol, ale náhodou se tady o všechno hezky starám!"

„No, to bych chtěla vidět."

„Jo? Jo? Tak třeba... Ha, třeba tohle," ukázal vítězoslavně nad hlavu, „bez keců jsem vyměnil žárovku, aby sis tu v klidu mohla číst."

„Můj hrdino!" její hlas byl naplněn ironií, která by dokázala vyžehlit tisíc košil.

„Ale já ještě nekončím... Podívej! Když se viklal," ukázal směrem k jídelnímu stolu, „tak jsem ho ihned spravil. Opravil jsem rozbitou pračku, zavolal elektrikáře, když byl potřeba, spravil jsem kapající kohoutek a napsal přání k narozeninám tvé drahé mamince. Řekl bych, že jsem toho splnil docela dost."

„Pravda, splnils opravdu spoustu věcí... Které si ale rozbil právě ty!"

„Ne, teď přeháníš!"

„Ale nepřeháním."

„Přeháníš!"

„No, tak jsem si trochu zapřeháněla. Ale o to tady přeci nejde."

„Máš naprostou pravdu, teď už nejde o knížku, co jsi ztratila," řekl. Žena chtěla něco namítnout, ale on se nedal. „Teď jde jen o to, že jsem nekulturní povaleč, kterého ti maminka zakázala."

„Tak takhle jsem to samozřejmě nemyslela. Já jen, že by tě nezabilo jednou začas nakouknout i do jiné literatury, než jakou je televizní program. Existuje tolik knih, co ti mohou rozšířit obzory. Malý princ, Obraz Doriana Graye, Babička!"

„Máš pravdu, to je samá elitní četba a... a asi už si bohužel nic z toho nepřečtu, protože mě zabiješ."

„Cože?!"

„No jo, já tu tvoji ztracenou knížku totiž vidím... Zábavná historka, víš, jak jsem ti říkal, že jsem ten stůl spravil?" Žena přikývla. „No, tak já tu viklající nohu jen něčím podložil," zasmál se a sehnul se k jídelnímu stolu. „Tady je, jako nová. Jinak jaký z těch literárních skvostů jsem ti našel? Dorian Gray? Či snad samotná Babička?"

„Jsi blízko. Jde o Padesát odstínů šedi, slíbila jsem kamarádce, že jí ji půjčím..."