Možná nyní budu znít šíleně, ale já jsem nikdy nic dobrého od života nečekal. I něco tak jednoduchého jako slunný den ve mně probouzelo nechuť. Přeci jen se může každou chvíli zatáhnout. A když už bude zataženo, tak může začít pršet. A když už máme déšť, tak se taky můžou přidat kroupy. A kde jsou kroupy, tam jsou nehody. Takže ve zkratce, když je hezké počasí, nechoďte ven. Můj život byl jako odstavený vagon na slepé koleji, o kterém se vypráví vtipy. Vagon, co nic neočekává, nezískává, ale zároveň nic neztrácí. Má rána byla vždy stejná. Začínala v sedm hodin. Ne proto, že bych chtěl. Mohl za to jeden potřeštěný papoušek, který mi vždy v tu dobu bušil do okna. Kdykoli se ozval jeho zobák narážející do okenního skla, popadl jsem smeták, roztáhl záclony a se slovy: „Huš, potvoro!" jsem ho vymetl z parapetu. Po této akci jsem vždy zamířil do kuchyně a udělal si cereálie. Nakouknul za vchodové dveře, jestli tam náhodou neležely mé noviny. Neležely. Někdo mi je pořád bral, ale proč bych to řešil, že? Své ráno jsem vždy zakončil výjezdem do práce. Tam na mě, stejně jako na ostatní, čekala káva. Dám si pár doušků a pouštím se do práce. Nudné papíry k nutnému vyřízení. Takto jsem pracoval hodiny a hodiny. S nikým jsem se nebavil, věděl jsem, že jim jde jen o jedno – povýšení. Chtějí se jen dostat výš na společenském žebříčku. Ale to přeci není dobré. Kde je výška, je i pád. A tak jsem vždy jen seděl u papírů a hleděl si svého. Vím, že každý, kdo se mnou sedí v té kanceláři má sen. I ta holka, co nám přináší kávu, má taky nějaký ten sen...

Jednou jsem se probudil a vše bylo jiné. Papoušek mi stále bušil do okna, to zůstalo při starém. Popadl jsem smeták, roztáhl záclony, otevřel okno, když v tom... Nešlo si nevšimnout, že na tom opeřenci bylo něco jiného. Měl na noze přivázaný papírek. Mohl jsem si ho vzít a zprávu přečíst. Nebo jsem toho ptáka mohl odehnat, jak to bývalo mým zvykem. A tak jsem ho odehnal a zbytek dne byl stejný jako vždy. Cereálie, žádné noviny, kafe, papíry, nulová komunikace.

Druhé ráno. Vše bylo ve stálých kolejích. Papoušek, smeták, cereálie a... noviny? To ráno tam byly. Ležely před mými dveřmi. Ale tím podivný den neskončil. V práci na mě na stole čekalo kafe s horou papírů. Pustil jsem se tedy do práce, když na mě zpoza té hory stále stejných nudných papírů, potřebujících stále stejné nutné vyřízení, vykoukl obrázek. Byla to kresba papouška, k jehož nožičce byl připevněn vzkaz. Mohl jsem ten obrázek vyhodit a pokračovat v práci, anebo jsem si ho mohl už konečně přečíst. A tak jsem si ho přečetl, byl bych přeci za blbce, kdybych to neudělal. „Nemůžeš si vzít jen to dobré bez toho zlého."

To asi nebude pro mě, pomyslel jsem si. Otočil jsem papír, a k mému překvapení byl na jeho druhé straně další vzkaz. Ale mnohem kratší. Jen tři slova naškrábaná jako od kocoura po infarktu: „Přestaň s tím." Na papíru byla připsána adresa. Vydal jsem se na ni po práci, ale ne kvůli tomu, že bych snad toužil vědět víc. Ne, na té adrese jsem totiž bydlel. Zavřel jsem za sebou dveře od bytu, když v tom jsem zaslechl lehké zaklepání. Kdo to jen může být? Otevřel jsem dveře a zahlédl dvě známé tváře. Děvče od kávy. A toho papouška. Byla celou dobu mojí sousedkou. A nejenže stála za těmi podivnými vzkazy, stála také u mých dveřích!

„Hádám, že jsi dostal můj vzkaz," řekla s úsměvem a já nadzvedl obočí.

„Spíš to byl rozkaz," opravil jsem ji. „Co tu děláš?"

„Chci ti jen pomoct."

„Pomoct?" zaváhal jsem, ale ona pokračovala: „Ano, jen se na sebe podívej. Žiješ bez jakéhokoli očekávání. Bez jakéhokoli snu," povzdychla si. „Musíš se z toho dostat, jinak skončíš špatně."

„A to jako jak?" vyštěkl jsem. „Jako roznašeč kávy?"

Má jedovatá poznámka ji nechala chladnou a bez pozvání vstoupila do bytu. Povídala o svém životě, a i když jsem ji ze začátku nechtěl poslouchat, vzbudila ve mně zájem. Myslel jsem si, že hrdinou tohoto příběhu jsem já, ale ve skutečnosti jím byla ona. Ve firmě pracovala jen o několik míst výš než já, ale na rozdíl ode mě měla sen. Jako všichni ostatní se i ona chtěla dostat na šéfovskou pozici. Jenže touha po úspěchu jí zatemnila mysl. Na své cestě nečekala žádné překážky. Viděla jen to dobré: vysoký plat, vlastní místo na parkování, luxusní dovolenou... Nedocházelo jí, že s prací přichází zodpovědnost. Aby se zbavila všech obtíží, neváhala na své cestě využívat ostatní. Manipulovala s lidmi jako s loutkami, jen aby dosáhla svého. Její přátelé jí poslali lístek s jednoduchou zprávou: „Nemůžeš si vzít jen to dobré bez toho zlého." Ale bylo už příliš pozdě. Náš nadřízený se dozvěděl o jejích nekalých praktikách, ale nevyhodil ji. Ne, to by bylo moc mírné. Degradoval ji a všem řekl o tom, co prováděla. A mí kolegové jí to dávali lidově řečeno pěkně sežrat.

„Nejsi špatný člověk," zakončila své vyprávění. „Ostatní se ke mně chovali s opovržením, jen ty ne. Proto ti chci pomoct. Třeba ty noviny. Bral ti je soused odnaproti. Ale vidíš? Získala jsem ti je zpátky. Byla to jen drobnost, ale přiznej to, nemáš nyní hezčí den?" Přítomnost novin mi ráno opravdu zlepšila. A po kratším úvaze jsem jí musel dát za pravdu. Je důležité žít svůj život jak s tím dobrým, tak i s tím zlým. A musím se vám přiznat, že poté, co jsem přijmul obě stránky, jsem nebyl nikdy šťastnější.