Den první: Byla jsem v supermarketu nakoupit. No, hrůza. Bio zelenina byla skoro vyprodaná a prodavačka odmítala vzít mé dva slevové kupóny na brokolici. Prý: „Madam, platnost jim vypršela před dvěma roky." Já na ni: „Zavolejte mi manažera." Všichni lidé si hlasitě povzdechli, asi byli také znepokojení kvalitou dnešního personálu. V této době zaměstnají skoro každého. Po čtvrt hodinovém hádání mi mé kupóny konečně přijali a já tak mohla odejít spolu s desetikorunovou slevou. Drž se pekařství, jsi brzy na řadě. Další rohlíky budou totiž zadarmo.

Den druhý: Můj syn dnes přinesl ze školy poznámku. Co jsem komu udělala, že nemám řádné učitele pro své dítě? Tvrdí o něm, že je nezvladatelný a zlobí, ale já si myslím, že jen zkrátka nevyužívají jeho potenciál. Jak o něm mohou plácat takové nesmysly. Jako bych jim osobně nedoručila papíry o jeho ADHD, které mi poskytnul známý. Nakonec jsem za učitelkou zašla a pěkně od plic jsem si to s ní vyříkala. Syn dostal pochvalu a zlepšily se mu známky ne z jednoho, ale rovnou z třech různých předmětů. Je to vážně šikula.

Den třetí: Už to nezvládám. Je toho na mě moc. Ta troufalost. Ta opovážlivost. Ta nestoudná drzost! Dneska jsem čekala čtvrt hodinu na své kafíčko. Ano! Sama tomu ještě teď nemůžu uvěřit. Přede mnou stáli samí mladí lidé, co žádnou kávu nepotřebovali a mě, mámu, před sebe nepustili. Doufám, že s tím Babiš něco udělá.

Den čtvrtý: Dneska měl můj syn ve škole jako zákusek rozpíčky. Nevím, co to je, ale mé dítě nic takového jist nebude. Taková sprosťárna, takové novoty. To už musí ty geometrické obrazce dávat i do jídla?

Den pátý: Maminky, dnes můj blog končí. Potlačte slzy, zanechte smutku. To víte, být mámou je práce na plný úvazek a už nestíhám starat se o svého synáčka jen za pomoci tří chův a dvou asistentek. Dnešní doba holt neprospívá chudým manažerkám a jejich dětem na soukromých školách. Tak zas někdy na viděnou, pac a pusu, berušky. Já jdu najmout čtvrtou chůvu.