Znáte příběh o Sněhurce? O té nejkrásnější dívce z království? Pokud jste četli pečlivě, dozvěděli jste se o jejím temném tajemství, které ale pro jistotu sdělím, pro ty pomalejší žáky, ještě jednou. Sněhurka nebohé trpaslíčky vykořisťovala. Nutila je pracovat nonstop v dole na diamanty, za které si pak kupovala dávky botoxu a nejroztodivnější krémíky na pleť. Trpaslíci otročili, protože žádný z nich neměl dost odvahy se jí postavit. Šmudla, Rejpal, Prófa, Stydlín, Dřímal, Kejchal, Štístko, jen sedm nebohých trpaslíků. Co se však stane, když se k nim vrátí osmý kamarád ze své cesty kolem světa?

„Tak mě tu máte, přátelé!" Dveře do chaloupky se prudce otevřely a v nich stál malý trpaslíček. Zaposlouchal se. Proč mi ještě nikdo neodpověděl, pomyslel si, v tuhle dobu jsme si přeci dávali společný oběd. Odložil svůj kufřík do kouta a vydal se na průzkum chaloupky. Sedm malých postýlek bylo perfektně ustlaných, jako by na nich týdny nikdo nespal. Ale co se stalo s jeho postýlkou? Někdo ji předělal a udělal z ní postel pro obra! Vše bylo špatně a trpaslík si usmyslel, že to tak nenechá. Najednou zaslechl vzdálené kroky. Určitě to tak nenechá, ale nejdřív bude muset vymyslet plán. Zaběhl se schovat do skříně.

„Klucí?" ozval se ode dveří Šmudla. „My jsme zapomněli zamknout!"

„Nech to být," řekl Dřímal a zívl, „pojďme si dát na chvilku šlofíka, než se vrátí Sněhurka."

To jsou přeci kamarádi, pomyslel si trpaslík a vylezl ze skříně.

„Ahoj, tak mě tu máte zpátky!" pozdravil své kumpány.

„Buřiči!" jásali. „Kde ty se tady bereš? Vždyť jsi byl na cestě kolem světa!"

„Osmdesát dní uplynulo jako voda a já se po této úspěšné misi rozhodl vrátit k vám. Ale co je to s mou postýlkou? Proč jste tak unavení? A vůbec, kdo je ta Sněhurka?"

Trpaslíci mu vše pověděli. Celý příběh o Sněhurce, kterou vyhnali z království, protože utratila peníze z pokladnice na zkrášlovací prostředky. Zmínili i nelidskou pracovní dobu v dole..

„Ale jestli je to tak důležitá věc, to já si to budu muset řádně rozmyslet. Počkejte tady, hned jsem zpátky," řekl Buřič a odběhl na dvůr. Trpaslíci znervózněli.

„On si to rozmyslí a za chvíli ho tu máme," řekl Šmudla.

„Za chvíli je tu jako na koni," odpověděl Prófa.

„Bude tu, co by dup," řekl Štístko.

„No, ono... důležité věci je třeba dobře promyslet," dodal znovu Šmudla a nervózně vykoukl ze dveří. „Já se za ním půjdu podívat, jestli neodešel na další cestu kolem světa." Než však stihl odejít ze světničky, objevil se znovu Buřič. Sice byl nejmenším z osmi trpaslíků, ale zato měl největšího ducha. Stoupl si na stoličku a začal svůj proslov:

„Přátelé, dost bylo tyranie od Sněhurky. Kdo jsme? Trpaslíci! A co správní trpaslíkové dělají? Kouří dýmku, nacpávají si bříška a odpočívají. Rozhodně nepracují celé dny v dole, kde se div neudřou k smrti. Říkám vám: Pryč se Sněhurkou!"

„Jóóó," skandovalo zbylých sedm trpaslíků. „Pryč s ní! Pryč s tou babou!"

Jako by snad Sněhurka vycítila, že se o ní mluví, objevila se ve chvíli největšího skandování.

„Co to má znamenat?" křičela na ně a jistě by i vypadala naštvaně, ale kvůli množství botoxu se musela stále usmívat.

„Už tě tu nechceme," zvolal Buřič.

„A ty jsi jako kdo?" zamumlala umělými rty.

I když jí Buřič přes ty zkrášlovací zákroky nerozuměl, přeskočil na stůl, aby jí koukal skoro do očí, a pravil:

„Jsem Buřič, osmý z trpaslíků. A neprocestoval jsem celý svět křížem krážem, abych se vrátil domů a narazil tu na vykořisťovatelku. Klucí, vemte si krumpáče."

Všichni trpaslíci ho poslechli a Sněhurce přeběhl mráz po zádech (to byla jediná část těla, kterou ještě cítila).

„Nechci žádné problémy," zažvatlala a zmateně něco zagestikulovala rukama.

„Rozmysli si to: buď budeš žít pod naší střechou ale podle našich pravidel," řekl Buřič, „nebo odejdi a už se nevracej."

Trpaslíčci zvedli své krumpáče, jejichž konce se výstražně zaleskly na sluníčku. Sněhurka se nezmohla na slovo. Jedinou její odpovědí byl prach, který se zvednul po jejím úprku pryč do lesa.