Dobře, pomyslela jsem si, to bylo docela fajn. Svatba kamarádky nebývá vždy příjemná záležitost, ale skoro bych řekla, že jsem si to i užila. Asi Štěpána pochválím, byl skvělým doprovodem a jeho romantické zakončení večera se vyvedlo... Nebo takhle, doufám, že se vyvedlo, protože si ze včerejší noci moc nepamatuji.

„Dobrý ráno, lásko," oslovila jsem ho. „Byl jsi báječný. Nechceš si teď povídat?" Chytila jsem ho za rameno, jenže ouha, ono nebylo Štěpána. Tohle bylo ramínko vyžle, můj Štěpán byl super svalovec. Navíc nikdy neměl tetování s drakem. Tohle byl úplně cizí chlapík.

Podívala jsem se pod deku. No, byla jsem opravdu, jak mě Pánbůh stvořil. Takže to romantické zakončení měl na svědomí... tenhle? Plán zůstával pořád stejný. Došlo k něčemu a my si teď o tom musíme promluvit. Z této situace nešlo vyváznout nepozorovaně. Musela jsem přikročit k plánu ČNP. A ne, nešlo o Český národní panel, co dělá internetové průzkumy... i když, o průzkum tu vlastně šlo. Byl Čas Na Pokec.

„Tákže..." zaváhala jsem. „Víš, je mi to trapné, ale kdo vlastně jsi?"

Jako odpověď se mi dostalo zachrápání. Ach jo, pomyslela jsem si, komunikační schopnosti má na úrovni mamuta, tak ať je alespoň fešák. Otočila jsem ho na bok a... nebyl. Tohle je vážně průšvih jak mraky. Štěpán se za chvíli vrátí. A pořádně mu nabančí. Jak mu mám vysvětlit celou tuhle prekérní situaci? Znovu se ozvalo zachrápání. A dost, pomyslela jsem si, tohle byla už poslední kapka. Omotala jsem kolem sebe deku a skopla cizince na zem.

„Auvajs," ozvalo se od dřevěných prken podlahy. „Proč?" dodal ukřivděně.

„Kdo ksakru jsi?" skočila jsem rovnou k věci. „Nemáš tu být."

„Jak jako že tu nemám být?" Opřel se rukama o postel. „Možná tu nemáš být ty."

Ta drzost.

„Podívej, já si jen chtěla popovídat se svým partnerem. A místo něj tu ležíš ty. To si vážně nic nepamatuješ?"

„Eh, ne," zamručel a v klidu se rozvalil na podlaze.

„To je mi přístup. S největší pravděpodobností mezi náma k něčemu došlo a ty si se mnou o tom ani nedokážeš v klidu promluvit. Jen počkej, až se vrátí Štěpán, ten ti dá."

Zdálo se, že má poslední věta na něj udělala dojem a pán se měl konečně ke slovu.

„Štěpán?!" zpanikařil. „Jako TEN Štěpán? Co holýma rukama rozpůlí meloun a každý den sní k obědu koně?"

Protože jsem mu vařila, tak jsem věděla, že druhá část výroku byla jen taková fáma, ale pro zachování vážnosti situace jsem se snížila ke lži.

„Přesně ten. Půlič melounů a požírač koní. Někoho takového si nechceš rozhodit ne?"

Muž jen zavrtěl hlavou.

„Tak fajn," pokračovala jsem, „já se rychle obléknu a ty si na sebe taky něco hodíš." Teprve teď mi došlo, že ležel na zemi celou dobu jen ve spodkách. „A okamžitě vypadneš," řekla jsem s vážnou tváří. „Pokud na Štěpána někde narazíš, tak jsi tu byl opravovat kabelovku."

„Ale když já to neumím," zafňukal.

„Co? Nandat si trenky?"

„Ne, spravit kabelovku."

„Ale ne, já nemyslela teď. Ale až příležitostně." Najednou nás vyrušil zvuk klíčů zámku. „To ne, to ne, to ne," mrmlala jsem pro sebe a vyhazovala šaty že skříně. Vypadalo to spíš jako bych se tam chtěla pohřbít, než že bych se snažila obléknout. Dveře se prudce otevřely, div nevypadly z pánů. „Můj muž."

„Má smrt," povzdychl si chlapík s kalhotami napůl žerdi.

„Jsem doma!" ozval se Štěpán, když vcházel do ložnice. „Ale co to?"

„Zlato, neblbni," snažila jsem se zachránit situaci, „tenhle chlapík tu jen..."

„Spravuje kabelovku," řekl rozklepaným hlasem, když spatřil Štěpána. Bylo vidět, že můj manžel už kroužil okolo.

„Tak kabelovku, jo? S kalhotami pod zadkem a mou nahou ženou se kabelovky spravují normálně, nebo je to jen nějaká letošní inovace?" Člověk by čekal, že už bude můj „milenec" po smrti ale Štěpán se jen smál. „Vy musíte mít kocovinu jak hrom," stále na nás cenil své dokonalé zuby. „Hlavně ty, Karle, když jsi si spletl pokoje."

S Karlem jsme si vyměnili nechápavé pohledy.

„Tak předpokládám, že jsi k mé ženě vlezl do postele omylem, kvůli své opici, nebo ne?" Karel jen nervózně pokýval hlavou a zmizel ve dveřích, než si to Štěpán stihne rozmyslet. Nemusím snad popisovat, jak moc vyděšená, překvapená a vytočená jsem byla.

„Tak ty mě vidíš nahou s nějakým Karlem a ani nežárlíš?"

„Zlato, byl jsem pryč jen pět minut, jestli jste spolu něco zvládli dokončit, tak nemám nejmenší důvod žárlit." On a ta jeho oslepující skromnost.

„Takže večer jsme spolu byli jen ty a já?"

„Přesně tak, žádný Karel... holt, když někomu děláš svědka na svatbě, tak tě to asi hodně společensky vyčerpá."

„Zlato, já jsem tak ráda, že jsem byla včera jen s tebou. Pojď do postele, můžeme si popovídat."

„Eh,ne díky," řekl a vystřelil ven rychlostí dostihového koně. Že by byl čas snídaně?