Tik, ťak, tik, ťak, tik, mňau! Ach jo, to už kočku zase majzly kyvadlové hodiny. Tak nic, zkusím zase usnout. Převalovala jsem se na posteli a počítala. Nejprve vteřiny. Pak ovečky. Nakonec jsem sklouzla k jakékoli zvěřině, co mi pomůže usnout. Ale ne, bylo to marné. Protože jediný kouzelný prášek, co jsme měli doma, byla mouka, nemohla jsem si nic šňupnout nebo se něčím posypat, abych usínací proces zrychlila. Zase bych ale mohla upéct bábovku... Nebo štrudl, ten tu dlouho nebyl... Ale no tak, vytrhla jsem se z rozjímání, takhle nikdy neusneš. To jsou ty moje neschopnosti: neschopnost udržet si myšlenku a neschopnost ji opustit. Asi neduhy stáří. Zavřela jsem znovu oči. Bože, Alláhu nebo Die, potřebuju tady dole trochu pomoc! Proč jako božská stvoření nemáme někde na hlavě vypínač? Zkrátka by se řeklo jen: „Dobrou." Pak by následoval blik cvak a bylo by to. Najednou jsem zaslechla pohyb u vchodových dveří. Řekla jsem pohyb? Spíš to bylo takové potácení... Motání. Po několika pádech a vztyků dotyčnému zachrastily klíče v zámku. V mém zámku.

Asi si myslíte, že jsem byla v šoku. Vyděšená jsem vytáčela číslo na policii a volala jsem mamince, jestli je lepší vzít na útočníka pánev, váleček, anebo mu mám jen ukázat její fotku v plavkách. Tož, já vyděšená nebyla, protože jsem to potácení moc dobře znala. Byl to můj muž. Po pár minutách, kdy zakukal na kočku a zamňoukal na kukačky, mi bylo jasné, že se nenacházíme na úrovni „Byl jsem v hospodě, abych si pokecal s klukama", ale spíše na úrovni „Zlato, asi mi hrozí otrava alkoholem. Ale neříkej to manželce."

Znovu jsem přivřela oči a doufala jsem, že to můj miláček zalomí někde u gauče, a hlavně blízko kýblu. A mé přání se že třetiny splnilo! Opravdu to ihned zalomil, ale bohužel u nás v posteli. Okej, řekla jsem si, maminka mě přesně před tímhle varovala. Na tuhle situaci mě připravovala. Otočit se na něj, usmát se a jít spát. Bohužel, já svoji maminku nikdy neposlouchala.

„Vypadni z postele, ožralče!" zaburácela jsem.

Nic. Žádná reakce. Já chtěla přilít olej do ohně a místo toho jsem sypala cukr do čaje. Ale já to tak nenechám, pomyslela jsem si a v hlavě vymýšlela ďábelský plán. „V ložnici hoří!" začala jsem zvolna. Jako odpověď se mi dostalo zachrápání. Tedy, alespoň doufám, že šlo o zachrápání, protože jinak by nám musel vášnivý dřevorubec pilovat nohy od postele, aby vytvořil srovnatelný randál. „Mám tu milence," vytasila jsem silnější kalibr. On se jen převalil na druhý bok. A dost, řekla jsem si, nechtěla jsem to dělat. Přísahala jsem si, že ho takové psychické újmy ušetřím, ale když mi nedává jinou možnost... „Zlato," špitla jsem mu láskyplně ucha, „na víkend k nám přijede maminka."

A bylo to. Manžel vyskočil jako by nám doopravdy hořela postel, nandal si kravatu, vzal kufřík a rozloučil se se mnou slovy: „Miláčku, teď jsem si vzpomněl, že musím na služební cestu. S maminkou si to bohužel musíte užít beze mě." A s prásknutím dveří vyběhl do práce. Byly tři hodiny ráno.