Všichni známe příběhy o setkáních třetího druhu: člověk se v noci prochází po louce a najednou se z oblohy spustí paprsek světla, kterým ho mimozemšťané unesou na svou mateřskou loď a, co já vím, třeba ho tam sondujou. Jsou to příběhy o mimozemských únosech, o UFO. A teď si představte, že mně se tyto únosy dějí každý den.

Na obranu těch bytostí, ty únosy bývají z velké části fajn. Dvě jemné ruce se kolem mě láskyplně obtočí a já jen přivřu oči a užívám si jízdu. Vloží mě do plastové nádoby, kde mi udělají koupel. Voda má dokonalou teplotu, ne moc horká ale ne moc studená. Po koupání obvykle přijde dobrá kaše a následně můj osobní průzkum lodi na vlastní pěst. Tato část je docela krátká, protože většinu den stejně trávím v kleci, kam se na mě chodí dívat ostatní obři. Často se na mě usmívají, asi proto, že já jsem zavřený a oni si mohou jít, kam chtějí. Na druhou stranu, nestěžuju si. Mám tu ubytování, jídlo, pití, zábavu, a to vše jen za úsměv (z kterého jsou ti obři úplně umprdunk). Ovšem jednoho dne se můj pobyt mezi těmito obry změnil. Jednou se s východem slunce objevila bytost, kterou jsem spatřil jen párkrát v životě. A ta bytost se rozhodla, že se o mě ten den postará sama.

Začalo to jako každé ráno. Ležel jsem ve své posteli a čekal na příchod těch dvou laskavých paží. Ale ne. Mýlil jsem se. Z nebe se spustily dva chlupaté kolosy a vzaly mě do svěráku. Přišel jsem si jak na boxerském zápase. A prohrával jsem. Nejprve jsem byl odhozen do ledové vody, do které by šel i tučňák v neoprenu. Po otřesném zážitku spojeném s drkotáním zubů se mi dostalo posezení v mučednické sesli. Popruhy mé židle byly utaženější než obvykle. Jako by se mě ten obr chtěl zbavit. Možná mě chtěl utopit, a když se mu to nepovedlo, tak změnil plán a chce mě udusit popruhy, napadlo mě. Situace však nabrala mnohem horší spád. Byl čas jídla. Obvyklá jemná kašovitá strava byla nahrazena spáleným troudem.

„Jez," přikázal mi hlubokým hlasem a já se na něj jen nechápavě podíval. Ne, že bych jeho jazyku nerozuměl. Dělal jsem to schválně. Příkazy neberu. Rozhodně ne od něj. Zamračil jsem se.

„Pro Kristovy rány, jez!" zakřičel na pokraji zhroucení a já jen pevně stiskl rty na znamení vzdoru.

„Fajn!" vyprskl. „Došla mi trpělivost. Stejně nic jiného nedostaneš." Naštval se a odešel. Já zůstal sedět, připoután na židličce, a uvědomil jsem si, že jsem sám. Já ale nezvládnu být sám. To nejde. Do očí se mi nahrnuly slzy a já se rozbrečel. Nebyl jsem schopný slova. Po chvilce mě znovu uchopily ty ohromné ruce a daly mě do klece. To je ale špatně, napadlo mě, vždycky jsem nejdřív chvíli venku, než mě uvězní. Héj, já chci ven, pomyslel jsem si, mám právo na právníka! Mám právo na telefonát! Vzdorně jsem si sedl a zkřížil si ruce na prsou. Alespoň, že jsem v kleci nebyl sám. Nikdy jsem tam nebyl sám. Byla tu se mnou i zvířata různých tvarů, barev i velikostí, ale já se jich nemusel bát. Měla ze mě respekt. Ať už šlo o tygra, lva, medvěda nebo obřího čmeláka. Mám vás v merku. Zdálo se, že můj truc obra mrzel. Celý den chodil kolem mé klícky a z výšky mě kontroloval. Já se na něj zle nedobře díval. Přeci jen, tohle celé byla jen ošklivý a troufám si říct i zlá, nepěkná věc.

Byl jsem hladový, mrzutý a smutný a celý den se zdál nekonečný, když v tom mě znovu uchopily ty jemné ruce a já věděl, že je už dobře.

***

„Daník už spí," řekla majitelka jemných rukou. „Nechám ti našeho synka jen na jeden den a on chytí rýmu, zhubne o kilo a mračí se jako kdyby Babiš vyhrál i další volební období."

„Dělal jsem, co jsem mohl," odpověděl vlastník chlupatých kolosů. „Pokud jde o psychologické hledisko... zahrát ženu je primitivní záležitost." Spatřil naštvaný výraz své ženušky a hned se opravil. „Ale mámu zahrát, to nezvládne nikdo. Ale víš ty co? Někdy mi přijde, že nás vnímá jako mimozemšťany, a i když nám rozumí každé slovo, tak schválně dělá blbýho."

„Vždyť je to ještě batole. A teď jdem spát," zavelela a zhasla světlo.

Jeden den sice přežil ve zdraví, ale Daník věděl, že ho v životě bude čekat víc výzev. A ledová koupel nebo ohrádka zdaleka nejsou tím nejhorším, co na něj čeká. Nic není děsivější než myšlenka na první zářijové pondělí, že?