„Otevřete dveře!" volal vytočený chlapík v obleku. „Tady agent č. 512, potřebuji, abyste mě pustil k Sendviči."

V domě se mezitím Josef bavil se svojí čivavou. Ve filmu by asi následoval snímek, kdy se Josef otočí na diváka, představí se a řekne něco na způsob: Asi se teď ptáte, jak jsem se dostal do této situace?

Odpověď je ale přitom naprosto obyčejná, šedivá a průměrná, takže žádná taková scéna není potřeba. Po milém Josefovi šla vláda, vesmírní piráti i jeho Sendvič.

A vše to přitom začalo jako klidné pondělní ráno.

***

„Pojď sem! Zatraceně, sem!" rozčiloval se Josef a ukazoval směrem před sebe. Jeho malou čivavu to ale nechávalo chladnou. „Sendviči, už jsem pěkně nasratý!" pohrozil, ale jeho slova neměla žádný efekt. V tom jeho psík zvedl hlavu a zavětřil. Vzápětí se bez varování rozběhl z jejich příjezdové cesty směrem do lesa. A Josef se jako správný páníček rozhodl běžet za ním.

„Sendviči! Kde jsi?!" Volal ho už asi deset minut. Bezúspěšně procházel lesem. „Jestli se do tří vteřin neobjevíš, tak tě nasekám do guláše." Nic. „Tak teda fajn," pokračoval, „jedna, dvě..." Konečně zaslechl známé zaštěkání. Rozhrnul větve stromu a spatřil svou čivavu stojící nad nějakou dírou.

„Sendviči!" zavolal nadšeně a vztek vystřídala radost z jeho nalezení. Pak si ale všiml něčeho zvláštního. Z díry vykukoval předmět podobný chlaďáku. „Co jsi to sakra našel?" zaváhal. Na bedně byl zvláštní zámek na otisk prstu. Josef ještě nikdy něco takového nespatřil. Ta technologie byla cizí, možná až mimozemská. Vzal zámek do ruky, když v tom zaslechl za zády něčí hlas: „Do toho, odemkni to."

„Co prosím?" Otočil se a spatřil muže, který vzdáleně připomínal Jamese Bonda.

„Řekl jsem, ať to otevřete," odpověděl stroze. Josef se už chystal na peprnou odpověď, když v tom se jeho čivava napřímila na zadních a hlubokým hlasem pronesla: „Tak už to otevři, Pepíku."

Jak myslíte, že asi Pepík na něco takového reagoval? Jako každý správný občan toho agenta majzl chlaďákem a upaloval s ním i se svou čivavou zpátky domů.

***

A nyní zpět na začátek mého příběhu. Náš omráčený chlapík neboli agent č. 512, Josefa vyčmuchal a neměl nic lepšího na práci než mu bušit na dveře.

„Cos to udělal, Pepíku?" zeptal se drze Sendvič. „Otevři ten chlaďák a dej nám jeho obsah." Nevěděl, co ho na tom psovi štvalo víc. Jestli fakt, že mu dával rozkazy, nebo to, že měl hlubší hlas než on sám.

„Tak zaprvý, nejsem pro tebe žádný Pepík, ale pan Josef! Jak je možný, že jsi v nějaký tajný organizaci a já o tom nic nevím?"

„Celá akce Sendvič měla nejvyšší míru utajení. Nic takového se nedá sdělit civilistům," bránila se čivava.

„Počkej," zarazil se. „Mám tě od své ex, to mi chceš říct, že ona patřila k vám?"

„Stále patří, agentka č. 12 je jedna z nejlepších. Moji úspěšnou infiltraci mohla zařídit jen ona."

Podíval se na chlaďák ležící v rohu. „Proč já?!" začal hysterčit. „Proč to z celého zavšiveného světa musím být já, koho pronásleduje tajná vládní organizace a mluvící čivava?!"

„A nezapomeň na vesmírné piráty," dodal ještě Sendvič.

„Na vesmírné piráty?!"

„Tak už otevřete ty dveře, pane," přerušil je agent za dveřmi.

„Ticho tam!" okřikl ho Josef. „Právě tu se svým psem řeším něco důležitého."

Za oknem se v tu chvíli objevil vesmírný křižník jako by vypadl ze Star Wars.

„A tohle je sakra co?!"

„My o vlku a vesmírní piráti za dveřmi," odvětil Sendvič.

„A proč po mě jdou?" panikařil. „Vždyť jsem jim nic neudělal. Ledaže... Řekněte mi, co je v té bedně. Hned!"

„V tom chlaďáku je ten nejlepší sendvič z celého známého vesmíru. Je v něm námi syntetizovaná chemikálie: mňamózium. Ta kromě delikátní chuti také dává strávníkovi nadlidskou sílu. Piráti nám jej ukradli z laboratoře a my se jej celou dobu snažili dostat zpět. Konečně ho máme, ale háček je v tom, že potřebujeme tvůj otisk prstu k otevření ochranného krytu."

„Tím ochranným krytem myslíš asi chlaďák, co? No dobře, a proč zrovna můj otisk prstu stojí mezi námi a nejlepším sendvičem ve vesmíru?"

„Byl jsi vybrán jako ta nejprůměrnější osoba této planety. Agentka 12 vzala tvé otisky a já měl dohlédnout na to, aby se ti nic nestalo, dokud sendvič nezískáme zpět."

Piráti mezitím začali žhavit ohromné dělo.

„Všichni zahyneme!" Josef začal řvát jako smyslů zbavený.

„Ne, když otevřeš ten chlaďák," oponoval s ledovým klidem Sendvič.

„Fajn, fajn," přiložil prst na drobný displej, který se v ten okamžik rozsvítil zeleně, „a co uděláme teď?"

Psík přiběhl k bedně a vytáhl sendvič zabalený v alobalu. „Dáš mi ho na talíř, prosím?" Piráti se pomalu chystali k výstřelu.

„Nemůžeš ho prostě sníst ze země? Za chvíli je po nás!"

„Nebudu jíst z podlahy jako nějaké zvíře."

„Ale ty jsi zvíře!!" Pes na něj zůstal nevěřícně zírat a agent 512 se za dveřmi chytal za hlavu. „Tak fajn, fajn," řekl Josef nakonec a odběhl do kuchyně a přinesl talíř. „Tady. A teď nás zachraň."

Psík si ukousl ze sendviče, ale nic se nedělo.

Zničení obydlí za deset...

„To snad ne, už začali odpočítávat! Kdy to zabere, Sendviči?"

Osm... Sedm...

Najednou se Josefova čivava začala zvětšovat. Už dosáhla velikosti jezevčíka. Pomalu rostla do labradora. Už měla velikost dogy. Pak koně.

„Kdy se to zastaví?" ptal se ho vyděšeně Josef, ale Sendvič ho už nemohl slyšet, protože mu hlava čouhala ze střechy.

Tři...Dva...Jedna... Ozvala se rána a na dům se řítila dělová koule o velikosti slušného osobního auta. Jsme v háji, pomyslel si Josef, a možná použil i drsnější výraz. Sendvič se napřímil, postavil se dělové kouli přímo do cesty, otevřel tlamu a... Chytil ji jako by byla jen obřím tenisákem. Párkrát zavrtěl hlavou a hodil ji vesmírným pirátům zpátky na hlavu.

„To bylo úžasný, Sendviči!" volal za ním Josef, když viděl, jak se z mocného vesmírného korábu stala jen hromada šrotu. „Ale jak se teď zmenšíš?"

„To už vyřeší naše organizace, děkujeme za, no, spolupráci." Agent č. 512 podal Josefovi ruku. „Schovejte se mezitím v lese, agente č. 1, za okamžik jsem u vás," obrátil se k čivavě.

„Počkat," zarazil se Josef, „a kdo mi zaplatí škody na domě?"

Agent 512 vytáhl drobnou stříbrnou tyčku a ozářil ho červeným světlem, které ho na chvíli oslepilo.

„Byla tu havárie plynu, pane," oslovil Josefa, který jen zmateně zamrkal. „Máte štěstí, že jste v pořádku."

„Ech, děkuju, asi..." Josef se podíval kolem sebe na tu spoušť. „Počkat, nemíval jsem náhodou psa?"