„Haf hafhafhaf! Haf hafhafhaf!"

Kdo mi byl tenhle krám dlužný, pomyslel jsem si, když mé děti, jako každé ráno, budil natahovací pes. Jeho rytmické štěkání mě pomalu dohánělo k šílenství. Hoďte na něj deku nebo ho zabiju!

Prý, kup jim Mazlíčka Budíčka, říkali. Bude sranda, říkali. Ten natahovací pes bude jednou moje smrt. Nastavíte si na něm čas a on štěká a štěká, dokud ho nezastavíte. Vyhrabal jsem se z postele a zamířil si to k růžovým dveřím oblepenými obrázky s Hello Kitty.

„Růžo, vstávej!" zavolal jsem přes dveře.

„Kolik je hodin?"

„Tři sloní!" Jako odpověď jsem dostal tři zadupání.

Fajn a teď zbylí dva potížisti. Došel jsem k dalším dveřím, na kterých se pro změnu skvěl jasný nápis: Tátovi vstup zakázán (podplácí se bonbóny, Hašlerky neberem).

„Štefane! Hugo! Už vám zazvonil pes, tak kde jste?"

Dvojčata vyběhla z pokoje a zle nedobře se na mě podívala.

„Okej," řekl synátor, „půjdeme do školy, ale jen, když řekneš, který z nás je který."

„Zajímavá to výzva," řekl jsem sebevědomě, „ale rodič své dítě vždy pozná, Hugo."

„Ach jó," zakňourali a zamířili do koupelny. Jako by snad nevěděli, že jsem jim dal na pyžama našít jmenovky.

Seběhl jsem po schodech do kuchyně. Udělám jim palačinky, ať vidí, jak jsem skvělý. Otevřel jsem skříňku. Ups, není mouka. Dvojité ups, chybí vejce.

„Tak co máme k snídani, táto?" rozzářila se Růža, která už stihla vystřídat asi deset outfitů.

„Cereálie, broučku."

„Už zase?!" rozzlobila se.

„Že ty jsi zase zapomněl nakoupit?" přidal se Hufan. (Byl to možná Hugo, nebo možná Štefan?)

„Hej, tentokrát je máte i s mlíkem, tak se hned nečertěte."

Zbytek rána byl klidný. Možná až podezřele moc klidný. Hlavně kluci vůbec nevyváděli.

„Ahój," zavolali mí tři mušketýři na odchodu.

„Tak už upalujte," zavolal jsem za nimi a pak jsem se zarazil. „Hej, Hugo! Nemáš nějak podezřele velkou aktovku?"

„Pff, ne," prohlásil synek s jmenovkou na čepici. „Mám s sebou jen pokus do školy."

„No, tak fajn. Ale žádné rošťárny."

Dveře zaklaply a já se svalil na gauč. Hurá, konečně klid. Za hodinu mi však někdo volal. Telefon zvonil jako o život. Že by volala moje ženuška ze školení? Ne, ani náhodou. Byla to ta třídní megera, co učí dvojčata.

„Dobrý den, mege... chci říct paní Ňafavá. Co se děje?" Z telefonu se na mě hrnul vodopád tak ostrých slov, že se červenám jen, když si na ně vzpomenu. „Cože udělali??" ptal jsem se zmateně. „Fajn, tak já si pro ně přijedu."

Nastartoval jsem auto, a ještě to ráno pro kluky dojel do školy. Stáli před budovou s vítězoslavnými úsměvy na tvářích a Mazlíčkem Budíčkem v rukách.

„Ahoj, taťko!" pozdravili zvesela. Nic jsem na to neodpověděl.

„Máme za úkol napsat: Už nikdy nebudu paní Ňafavé štěkat do výkladu," pochlubil se Hufan.

„A prý to máme mít každý stokrát," dodal Štego.

Vzal jsem to jejich psisko a hodil ho do kufru.

„Fajn, jede se domů," zavelel jsem. „Ale mamince o tom neřekneme ani slovo," dodal jsem šeptem.

Říká se, že pes, který štěká, nekouše. Paní Ňafavá sice jen ňafe, zato má milovaná křehká ženuška vás zvládne ošklivě pokousat.