„Co. Tu. Děláte?!" Vypadlo z ní.
A sakra. „To je moje vina. Potřebovala jsem si s někým promluvit a paní profesorce mám plnou důvěru." A vstala jsem, abych si nepřišla tak bezbranná. „No já se obáván, že to nebylo jen kvůli tomu."
„Vy mi nevěříte?" Zeptala jsem se ředitelky. „Kvůli událostem ne."
Aha?
„Paní ředitelko, chápu, že nevěříte Chriss, ale mne byste věřit mohla, když řeknu, že jsme si opravdu potřebovaly promluvit?" Také vstala, ale s její výškou to nebyl skoro žádný rozdíl.
„Hmm. Je pravda, že prý jste zmizela. Co pravdy na tom je?" A podívala se na mne. „Jo. Potřebovala jsem se vypořádat s myšlenkama a úplně se mi to nevedlo. A paní profesorka. Jak to říct. Ona mě vždycky vyslechne a pomůže."
„Víte však, že máme školního psychologa?" Myslíš toho divnýho chlápka?
„Jistě jsem si toho plně vědoma. Jen mám větší důvěru zde u paní profesorky." Podívala se vražedně na Amy.
„Trávila jsem se slečnou T dost času a za tu dobu jsem si všimla, když se něco dělo a dle mého názoru je lepší, když i profesor ví s jakou osobností pracuje." Vypadala šokovaně. Asi všichni jsme tu tak trošku byly zaskočeny. „Dobrá. Dobrá. Ale zeptat se musím. Ta ruka měla znamenat co?"
„To mělo znamenat to, že mi říkala, že je jedno co se děje doma a že jsem šikovná mladá slečna co to s tancem dotáhne velmi daleko." Tohle byl mix snad všech možných rad co jsem od ní dostala. Jen jsem musela vynechat tu část kdy mi říkala že jsem jenom její.
„Vy jste nikoho nedržela za ruku, když jste mu říkala, že všechno bude v pořádku?" Dodala jsem.
„Ach ano, ano. Tak pak tedy nemám nic proti. A ať vás dvě už spolu nevidím!" První odešla Amy. Ředitelka po mne hodila dosti vražedný pohled.

Rozloučila jsem se a vyšla z jídelny. Dívala jsem se za sebe jestli náhodou nejde a narazila jsem do někoho. „Ty šmudlo můj, víš že jsi nás právě zachránila?" Zeptala se šeptem Amy.
„To dělám už delší dobu, my little queen." Zašeptala jsem ji zpět a s radostí jsem padla do její připravené náruče. Pohladila jsem ji po krátkých jemně vlnitých vlasech. Nyní jsme se, ale již musely rozloučit. Nechtěla jsem ji pustit, ale musela jsem. Už teď mi chyběla.

Bylo už dvanáct, což znamenalo oběd. S Isabell a Adri jsme se vydaly na oběd. „Mluvila jsi s ní?" Zeptala se mne Adri.
Kývla jsem ji. Isabell se na mne podívala. „To je jedno. Kdyžtak ti to někdy řeknu." A došly jsme do jídelny, kde jsme měly jako spešl oběd tortily. Mohli jsme si dokonce vybrat co do nich chceme. Tomu se říka odměna. Dala jsem si tam všechno a spolu s holkama jsme si sedly ke stolu. „Koho jsi myslela?" Zeptala se Isabell. Rozhlédla jsem se. „Nathaniel."
„Kvůli čemu?" Zeptala se s plnou pusou, že ji pomalu nebylo rozumět.
„Protože jsem si potřebovala promluvit ohledně mě. Ale nechci to teď řešit." Odpověděla jsem ji a zakousla se do tortily. Kývla a dál už to naštěstí neřešila. Byla jsem ji za to vděčná. Pak už jsme řešily jen večerní soutěž. Adriana byla v týmu, co nepostoupil, ale i přesto se s námi bavila jakoby soutěžila. Na odpoledne jsme měli volno. Což jsem celkem ocenila a hned se vydala domu. S nikým jsem se nerozloučila, jen jsem se sebrala a šla. Stejně se po mne nikdo shánět nebude.

V bytě jsem se osprchovala, bylo fajn cítit teplou vodu a smýt ze sebe všechny ty problémy. Po sprše jsem se cítila mnohem lépe. Přišla jsem si mnohem lépe a plná energie. Cestou zpět jsem koupila freshe a vydala se zpět do školy, kam jsem se sice vůbec netěšila, ale přemohla jsem se.

„Tady jste. Musíte jít se mnou. A kde máte pásku?" Vychrlila ředitelka. „Pásku mám v tašce." A z kapsy v tašce jsem si přivázala fialovou látlu kolem ruky. Odvedla mne do tělocvičny, kde byl jen můj a Ameliin tým. „O co tu jde?" Zeptala jsem se.
„Musí nám připravit nějakou bojovku či co." Ujal se slova Dean. Tebe jsem fakt potřebovala. Sedla jsem si k Isabell. „Můžu ti zkusit zaplést copy?" Zeptala se mne. „Jasně. Prosím, moje vlasy jsou ti k dispozici." Klekla si za mne a začala zaplétat. Amélie po mne házela vražedné pohledy. „Máš ještě jednu gumičku?" Zeptala se, když dopletla druhý cop. Uvědomila jsem si, že jsem si je sundala než jsem se šla sprchovat. Amy vstala.„Na. Já ji nevyužiju."
„Děkujeme, paní profesorko." Řekla jsem. Ničí mě jak ti musím vykat. ,,Můžeš na chvilku?" Kývla jsem a společně jsme si sedly na druhou stranu tělocvičny. Vzala telefon a něco začala psát, následně mi ho podala a podívala se na mne velkýma hnědýma očima. Stálo tam "Je něco mezi tebou a Nataniel?" Je to Nathaniel! Vzala jsem si telefon a napsala ji pod to. "momentalne tak 250 metrů." a usmála jsem se na ni.

Vstala jsem s tím, že půjdu na záchod. Potřebovala jsem se napít a taky jsem chtěla nějakou akci. Isabell se vydala za mnou. To že jsem tě předtím vybrala neznamená, že jsme nejlepší kámošky. „Počkej. Nemáš něco s tou profesorkou?" Zeptala se. „Proč si to myslíš?" Odpověděla jsem ji.
„Protože na nás kouká dost vražedně."
„Asi nemá smysl už říkat, že nic není."
„Takže? Je to pravda?"
„Zkus hádat."
„Kámo, to je divný." musela jsem se její reakci začít smát.
„Já neřekla, že spolu jsme." Řekla jsem otráveně. Zarazila se. „Jasně klid."
„Víš, že jsi docela fajn?"
„Jo ty taky. Děkuju." A objala jsem ji. Nečekala to. „Hele tak zas klídek jo." A obě jsme se zasmály. Seděly jsme před tělocvičnou a snažily se zabavit. Když v tom se otevřely dveře a obě jsem se lekly. „Vstavejte. Dělejte. Musím vám něco říct." Zašly jsme zpět do tělocvičny a připojily se k našemu týmu.

„Fialový tým si nyní jako první vylosuje pořadí ve kterém půjde. To samé udělá i následně tým zelených. Prosím slečno T, máte tu čest vybírat jako první." Oznámila nám ředitelka. Vytáhla z kapsy sáček a nasypala do něj tři papírky. Sáhla jsem a vzala první co mi padl mezi prsty. „Jdu třetí." Oznámila jsem. Kývla a přešla k Isabell. „Jdu první." I profesora nakonec nechala ať si vyndá svoje číslo. To samé opakovala i v zeleném týmu. Dean si vylosoval dvojku. Teď už mi bylo jedno, kdo bude třetí. Patrik, tak se jmenuje další kluk v druhém týmu šel první. Amy se na mne podívala s nadějí v očích.
„Za malou chvilku si odvedu dvojky a trojky, nyní vám vysvětlím pravidla." A začala. U první věty jsem ji přestala poslouchat.

Prostě musíš prolézt překážky a dostat se co nejrychleji k cíli s nějakou věcí co ti předá ten za tebou.

Venku už byla tma a po škole se nesvítilo. Ředitelka nás vedla zadním schodištěm. Ti co šli druzí zůstaly v prvním patře a my s Amy jsme šly až do druhého. „Půjdete podle šipek. Je vám to jasné?" Ani se na nás neotočila.
„Jasné, paní ředitelko." Odpověděla jsem za nás obě. Využily jsme tmy a spolu s Amélií jsme šly ruku v ruce. Nebylo to sice dlouho, ale byla jsem za to nesmírně vděčná.

„Vy zůstanete zde.A vy slečno T si pamatujte sto čtyřicet dva a vy Amelie devět pět sedm." A zůstaly jsme stát na konci chodby u schodů. Sedla jsem si, protože jsem tušila, že to bude na déle než jen chvilinku. Byla tu tma jak v pytli. Začínalo se mi chtít spát jak jsem tu jenom tak seděla. Amy si po chvíli přisedla ke mne.„Tak co. Jak se těšíš?" Zeptala se. Bylo tu takové ticho, že i můj dech zněl děsivě. „Už to chci mít za sebou. A spala bych." Pohladila mne po vlasech. „Taky bych spala." A netrvalo dlouho a spánek nás obě rychle přešel. Rozsvítilo se a začala hrát děsivá hudba. „Dobře už se mi nechce spát." a zasmály jsme se. Seděly jsme na schodech vedle sebe a čekaly na zbytek týmu. jedna čtyři dva opakovala jsem si v duchu. Poslouchaly jsme děsivou hudbu a pozorovaly blikající schody. Najednou se ozvalo ze spodu „Slečno T." Ozval se hlas profesora. Okamžitě jsem vstala, abych byla připravená. Za malou chvilku už se po schodech řítí pan Carter. „Slečno, tady." A předal mi vajíčko. Takže to je ta tajná věc. Převzala jsem ho a otočila se na Amy, která stále čekala.
„Jen běž." A rozběhla jsem se. Jenže už u dveří mě čekala překážka.

𝚃𝚑𝚊𝚗𝚔 𝚢𝚘𝚞 𝚏𝚘𝚛 𝚛𝚎𝚖𝚒𝚗𝚍𝚒𝚗𝚐 𝚖𝚎 𝚠𝚑𝚊𝚝 𝚋𝚞𝚝𝚝𝚎𝚛𝚏𝚕𝚒𝚎𝚜 𝚏𝚎𝚎𝚕 𝚕𝚒𝚔𝚎.
🖤🦋

Ahooj ✨
8