,,Chci vám něco říct.."
Upřely se na mě oči všech, dokonce i Pluto se podíval.
„Tak povídej." Vyzvala mě máma. „Nemáme na to celý den."
Buď teď nebo nikdy.
„Jsem na holky." Řekla jsem. Já to řekla!
„To si ze mě děláš srandu snad?"  Řekla máma. „Skvělý teďka s náma budeš řešit holky." Ozvali se bratři. Táta radši neříkal nic. „Ne nedělám." A moje radost, že jsem se odvážila to říct byla rázem pryč.
„Za to může ta zmije jedovatá. Dokud si ji neznala tak si byla normální." řekla máma nepříjemným tónem.
„Ne nebyla."
„Ale byla." Odpověděla mi. A pak jsem dodala. „A ty si myslíš, že víš víc?"
„Ano myslim." Pak se do toho vložili bratři.
„Ale vždyť je furt stejná. Nic se nezměnilo." Přišlo mi, že z toho mají i radost.
„Změnilo. Tohle je bude ve škole rozhodně zajímat." Cože? Ne. To ti nedovolím. A odešla do kuchyně.
„Mami!" Ale už mě neposlouchala. Řekněte někdo něco. Prosím.
Nakonec se táta zeptal jak dlouho to vím.
„Asi tak pět měsíců." Řekla jsem.
Nakonec se vrátila i mamka. „Máme tě rádi taková jaká seš." Oznámili bratři.
„Děkuju." Podívala jsem se na mámu.
„Ty už mi nechoď na oči. Nejlepší bude když odejdeš a jen tak se nevrátíš."
Fajn. Sbalila jsem si věci a odešla. Když mě tu nechtějí, tak tu nebudu.

Reakce mámi mě nepřekvapila. Ale stejně mě zklamala. Myslela jsem, že se přemůže, bude mít poznámku ale pak řekne, že to bude v pohodě. Ne. Mrzelo mě to. A cestou do bytu jsem si hezky pobrečela. Přišla jsem si jako bych už doma nebyla vítaná. Zavibroval mi telefon. „Je nám líto jak se k tobě zachovala máma. Ale u nás máš podporu na sto procent. A už máš vyhlídlou slečnu?" Přišla zpráva od bratrů.
Aspoň někdo mě z rodiny měl rád.

V bytě nikdo nebyl. Bylo tu až smutné ticho. Zabalila jsem dárky a nemohla se dočkat až budou vánoce. S dárkem pro Amy jsem si vyhrála více než s pro mamku.

Napadlo mě zajít za Amy. Oblékla jsem si bundu a vzala klíče. „Jsi doma?" Napsala jsem ji, odpověď přišla hned a byla pozitivní. Zazvonila jsem a počkala až mě pustí dovnitř.
„Co tě sem přivádí?" Zeptala se malá brunetka v obří mikině.
„To že je u mě hrozně smutno. Bez tebe." A dala jsem ji pramen vlasů za ucho. „A taky jsem byla vyhozena z domu."
Chytla mi ruce a sevřela je v jejich drobných.„Copak se stalo?"
„Měla jsem coming out a byla jsem vyhozena."  A pokrčila jsem rameny
„To mi je líto."
„Nemusí. Kdyby mě měla aspoň trošku ráda tak by nebyla tak protivná."  Obejmula mě. Pak jsme si sedly na gauč a s hrnkem čaje jsme koukaly na sitcomy. Propletly jsme si ruce a opřely jsme si hlavy. „Jsem ráda že jsi tu se mnou." Řekla z ničeho nic.
„Já taky." Odpověděla jsem ji a pohladila po vlasech. Kdyby to byla kočka slyšela bych spokojené předení.
„Na co myslíš?" Zeptala se mě.
„Jestli si mám pořídit kočku nebo ne." Odpověděla jsem.
„Máš." Řekla mi a věnovala mi úsměv.
„A jmenovala by se Amy viď?"
„Tak jak jinak, že jo."
Měly jsme puštěnou televizi, ale nekoukaly jsme na ni. Užívala jsem si její přítomnosti, protože pak zas odejdu a budu doma sama. Ruce jsme měly stále propletené.

Chtěla jsem si dojít pro pití, a tak jsem její ruku pustila. „Ty mě opouštíš?"
„Jo, už se nikdy nevrátím." a odešla jsem do kuchyně natočit si vodu. Jenže už zas mě vylekala, když stála za mnou. „Tohle teďka nepotřebuješ." A vzala mi sklenku. „Hej, já mám žízeň."
„Ne nemáš."
„Jo mám." A otočila jsem se zpět pro sklenku. Tentokrát u linky stála ona. „I got you."
Vypadala naštvaně. Posadila jsem si ji na linku. A naše rty k sobě našly cestu.
„Chybělo mi to." Řekla když už byl kyslík potřeba.  Mně taky.
Odpověděla jsem ji dalším polibkem. Ucítila jak mi dává pramen vlasů za ucho. Nevěnovala jsem tomu dostatečnou pozornost, jakou bych měla.
Došel nám kyslík a první co jsem viděla byl její úsměv. A pak mě nevině objala. Jenže z neviného objetí se vyklubal cucflek. „Už seš jenom moje."
„Skvělý. Tos udělala před vánočním schválně co?"
„Možná." A ďábelsky se usmála.
A dostala jsem pusu na udobřenou. „To nestačí." Řekla jsem a odešla z kuchyně. „A stejně. Už je pozdě měla bych jít spát. Ať jsem na zítra připravená." A šla jsem do chodby pro bundu. „To mě tu necháš?"
„Budu muset." Dostala jsem pusu na dobrou noc.
Venku byla tma a zima. Rychle jsem přeběhla do bytu. Teď jsem ticho a klid ocenila. Osprchovala jsem se. Myslela jsem na ni.

Jsme od sebe daleko
Ale zároveň tak blízko. 
Chci být tě mít blíž
Ale nechci ti být na obtíž.
Slyšet tvůj smích
A ztrácet se v očích modrých
To je to jediné co potřebuji.

Ráno jsem se vzbudila ještě před budíkem. Myslela jsem, že o tom cucáku se mi jen zdálo, ale když jsem se viděla v zrcadle hned jsem si uvědomila, že tohle sen nebyl.
Snažila jsem se ho zakrýt všemi možnými produkty, ale stejně to furt prosvítalo. „Za tohle si mě nepřej."
Převlékla jsem se z pyžama. Do tašky jsem nandala malování, oblečení a dárky. Nemohla jsem se dočkat až ji ho předám. Bylo to vlastně jediný proč jsem se těšila do školy.

Ve škole už se to hemžilo studenty a rodiči. Náš program začínal sice až v devět, ale už teď tu byli rodiče mladých prváků.
Vyhýbala jsem se lidem co to šlo. Můj plán byl převléknout se na záchodech, ale na ně se už teď stála fronta. Vzdala jsem to a zašla nahoru za Amy. Naštěstí už tu byla. „Tak šťastný a veselý." Řekla jsem ji místo pozdravu a podala ji dárek co vypadal větší než ona.
„Jsem musela být nějak hodná."
„Už to bylo koupený, ale po včerejšku by sis zasloužila spíš nějaký uhlí."
„Mohu to rozbalit teď?" Zeptala se při zkoumání dárku.
„Můžeš. Nebo taky můžeš počkat. Ale teďka jestli mě omluvíš tak se jdu připravit." A odešla jsem ještě dřív než stihla dárek rozbalit.

Moje solo bylo jako druhé. Normálně by bylo jako poslední, ale kvůli obsazení i v Alence se muselo přesunout.

V šatně už se připravovaly holčiny. Našla jsem volné zrcadlo a hnedka si ho zabrala. Vlasy jsem si nedávala do dodrdolu. Místo toho jsem si zapletla copy. Vždycky musíš mít něco extra že?
Šla jsem si obléct boty, když v tom jsem zaslechla proslov ředitelky. „Už je to tu zas." Řekla jsem si.

𝙵𝚘𝚛𝚐𝚎𝚝 𝚝𝚑𝚎 𝚐𝚕𝚊𝚜𝚜 𝚜𝚕𝚒𝚙𝚙𝚎𝚛𝚜. 𝚃𝚑𝚒𝚜 𝚙𝚛𝚒𝚗𝚌𝚎𝚜𝚜 𝚠𝚎𝚊𝚛𝚜 𝚙𝚘𝚒𝚗𝚝𝚎 𝚜𝚑𝚘𝚎𝚜.

Přemýšlím o vydávání dvakrát v týdnu. Jelikož už to mám skoro celé dopsané ✨ co vy na to? Jaké dny byste chtěli?