Takže si vážně na slečny? Jsi si jistá? Víš že musíš být normální. Kvůli rodině. Nechceš to zkusit ještě s nějakým mužem?
Ale s tou slečnou to bylo vážně krásné. Ale není to normální! Je! Není!

Mé myšlenky se zbláznily. Probudila jsem se brzy ráno se slzami. Otřela jsem si je. Otočila se na záda.

Oči pozorovaly strop skoro půl hodiny. Nechtělo se mi dnes nikam.

Že bych simulovala?

Nikdy jsem se k tomuto činu neodhodlala. Ale všechno je jednou poprvé a vše se má zkusit. Lehla jsem si na bok.
Máma přišla v půl osmé mě vzbudit.
„Je mi blbě." řekla jsem a pokusila se o ospalý tón.
„Hele, tohle na mě nezkoušej! Běž do tý školy. Kterou sis mimochodem vybrala ty a přesvědčovala nás, že to tam zvládneš. Takže, mladá dámo, vstavej."
„Vždyť jsem to všechno zvládala. A vážně mě je blbě. " a své lži jsem počínala věřit tak, že mi vážně začalo být blbě.
„Včera si byla ještě v pohodě. Takže o tom se mnou nebudeš diskutovat. "
Když máma odešla. Vzala jsem do ruky telefon a napsala Amélii, že přijdu později. Vstala jsem. Zamotala se mi hlava. Tohle se mi děje pokaždé když se vzbudím dříve a nenapiji se. Oblékla jsem se do prvních věcí co jsem našla. Až po chvíli jsem si všimla, že mám na sobě leginy s Mickey mousem a tričko mého bratra.

Pak že nemůže holka dědit po bratrech.

Ke snídani jsem si dala jen jablko. Ke svačině si vzala kousek buchty. Tašku jsem měla již připravenou. Nasadila jsem si sluchátka a odešla z domu.

Hele třeba tenhle je docela hezkej.
Ale ta co jde za ním je hezčí.
Máš koukat po klucích!
Vidíš tu blondýnu!
Ten vlevo taky není špatný.
Je.
Nemůžeš se chvíli soustředit na kluky?
Ne.
Proč?
Protože nejsou hezcí.
Jsou. Budou.
Nejsou. Nebudou.
A co se ti na nich nelíbí?
To že jsou to prasata co své přítelkyně jen využívají ke svému prospěchu. Že nemají takové pochopení? Že by.
A to že jsou šikovní na práce? Nic?
Od toho jsou různé profese. Na to nepotřebuju mít přítele.
A co se ti líbí na holkách?
To nejde takhle odpovědět.
Jde. Všechno jde.

Vešla jsem do budovy školy. Můj rozhovor se mnou jsem ukončila. Byla už půlka druhé hodiny. Snažila jsem se vyjít schody, ale pokaždé jsem se musela držet zábradlí, abych nespadla. V prvním patře jsem si musela na chvilku i sednout, jelikož jsem nic neviděla. Měla jsem před očima bílo. Nikdo okolo mě nešel. Říkala jsem si, že kdyby šel tak bych mohla domu, ale zas jsem byla ráda, že mě takhle nikdo neviděl.
Vyškrábala jsem se do třetího patra. Vešla jsemvdl třídy, kde nikdo nebyl. Podívala jsem se do zrcadla. Hýbalo se. Všude byly vlny. Bílo. Následně mi přišlo, že sněží. Zamotala se mi hlava. To je poslední co si pamatuji.

Ztěžka jsem otevřela oči a viděla jsem bílo.

To už jsem umřela a jsem v nebi?

Pak jsem uslyšela povědomý hlas. Trvalo mi dlouho si vzpomenout kdo to je. „Nechte ji v klidu. Žádné přetížení a hlavně jí šetřete nervy." a mužský hlas se trošku usmál. „Rodinu jsem již informoval. Jsou na cestě."
„Ne! Prosím. " řekla jsem.
„Co prosím?"
„Prosím nevolejte mámě. Bude příšerně naštvaná a. " jenže to už stála ve dveřích.
Podívala jsem se po své pravé ruce. Seděla tam Amélie. Klepala se. Velmi nepatrně.
Cítila jsem se hrozně blbě. Všichni na mě koulali. Muž byl od školní zdravotnice. Všimla jsem si znaku. Máma okamžitě prispechala ke mně.
„Proč si něco neřekla? Mohla si zůstat doma. "
„Říkala jsem ti to. Ty si mi nevěřila."
„To si nepamatuji, broučku. "
Amélie vstala a nechala nás s mámou. Všimla jsem si že šla za mužem.
„Ale pamatuješ. Jen si mi nevěřila. Nehraj si tu na maminku. Nejde ti to."
„Včera ti nic nebylo, jak mám vědět, že ti je blbě?! A nezvyšuj na mě hlas!" jenže mamminym zvýšený hlas na nás upoutala pozornost.
Pokusila jsem se posadit. Bolelo to, ale seděla jsem. Přišel k nám muž.
„Paní, mohu vás poprosit aby jste na slečnu nemluvila tímto tónem? Zaslouží si teď chvíli klidu."
„Jsem její matka, mohu s ní mluvit jak chci."

MAMI! Nedělej to ještě horší. Prosím.

Hlavu jsem si položila na kolena.

„Prosím opusťte tuto místnost. " řekl muž.

Děkuju.

„Bez své dcery nejdu."
„Paní Terner, vaše dcera teď potřebuje klid."
„A jak se dostane domu? Doma bude mít klidu dost."
„Mohu ji tam odvést já." řekla nesměle brunetka.
Zvedla jsem hlavu a viděla jsem jak si ji máma prohlíží.
„Mami. Jí věřit můžeš."
Amélie velmi tiše řekla děkuji. Oplatila jsem ji to úsměvem.
„No jen aby!"
Pokoušela jsem se vstát. První mi na pomoc přišla Amélie.

Vážně mami?

Pomohla mi vstát a udržet se na nohou. Hlava se sice již nemotala, ale byla jsem velmi slabá.
„Mami můžeš jít se mnou prosím na záchod?"
„Jistě. "
S mami oporou jsem došla na záchod.
„Mami. Já chápu, že tě ta zpráva vyděsila, ale nemusela sis hrát na nejlepší maminku. Vím že víš, že mi ráno nebylo dobře. Ale to je jedno. Jen bych tě poprosila, abys na Amélie. Teda paní profesorku Nathaniel, byla hodnější."
„Bála jsem se, když mi řekli, že jsi zkolabovala. Promiň že jsem ti nevěřila..Nezdá se mi."
„Mamino! Věř mi. "
Aspoň jednou.
„Jak myslíš. A na ten záchod jdeš?"
„Mami?"
„Ano, dcero?"
„Nepotřebuju na záchod. Chtěla jsem si s tebou promluvit."

Už mi bylo lépe. Ale stále jsem si nebyla moc jistá v chůzi.
Když jsme došly do třídy byl tam Ben. Objal mě. „Tohle mi nedělej. Bál jsem se o tebe. "
„Promiň."
„Šel jsem se na tebe jen podívat, budu muset jít."
„Jak to víš? " hodil nenápadné očko po brunetce,která se bavila s mou mamkou.
Naposledy jsem ho objala a pak odešel.
Muž také odešel. Byly jsme tu jen ženy.
Já si sedla na polštář, který jsem měla pod hlavou. Sledovala jsem rozhovor mé třídní s mamkou. Zrovna si potřásly a mamina odešla.
Amélie si sedla vedle mě.

„Tys nám dala dneska."
„Promiňte."
„Nemáš se za co omlouvat."
„Spíš bych vám měla poděkovat. Většinou když je mi takto blbě tak zůstávám doma. Ale vy jste si dnes poradila."
„Jen jsem zavolala školní lékařce. "
„Ale i tak. Jsem ráda, že mě učíte."
Usmála se.
„Nápodobně. Je jedna hodina. Nechceš třeba něco jist?" změnila náhle téma.
„Nebuďte jak moje matka. "
„Ale něco bys sníst měla. Nebo aspoň napít." a vstala. Po chvíli mi přinesla vodu s brčkem.

„Děkuju, ale umím pít."
„Tvá maminka mi řekla ať se o tebe postarám. "
V tom jsem si uvědomila, že s mamkou mluvila celkem dlouho. Zeptala jsem se co řešily. A začala jsem pít vodu.
„Omlouvala se za své chování a kladla mi na srdce ať se o tebe starám. A taky že kdyby ti bylo blbě tak s tebou mám jen k lékaři."
„Že jsem se ptala."
„Tvá mamka je docela děsivá. "
„Docela? Ta je děsivá vždy."
Vypila jsem vodu. Bylo mi lépe a i má chůze byla o dost jistější.

„Lorelei, počkala bys tu chvíli? Dojdu si pro věci. "
„Samozřejmě že."
Zůstala jsem v tělocvičně. Už tu nebyly žádné vlny ani sníh.

Po schodech jsem se držele Amélie. Bylo to zajímavé, jelikož je výrazně menší než já. Stavily jsme se u skříňky pro bundu. Na chodbě jsme se setkaly s divnými pohledy.

Kdyby vám bylo blbě tak byste taky ocenili pomoc!

Už se těším na příspěvky o nás dvou na školním Instagramu.

Došly jsme k jejímu autu. Parkovala vedle školy. Otevřela mi dveře.
„Mně už není blbě. Zvládnu si otevřít dveře. "řekla jsem.
Viděla jsem jak ji udělalo radost, že mi mohla otevřít dveře.

Chyběla jsem vám? Určo hrozně moc xD
V téhle části je můj hrozně oblíbený monolog? Dá se tomu tak říkat? Prostě rozhovor sama se sebou. Však to znáte.
Nemohla jsem se dočkat až vám to zveřejněním, snad z toho máte také radost ♥️

W/love kackaaaa