Neděle byla otřesná. Máma se rozhodla vzít mě do společnosti. Což znamenalo obchodní centrum.
„Mami, nemůžeme jet třeba do zoo? "
„V týhle zimě?!"
I přes můj odpor jsme nakonec dojely na parkoviště nákupního centra.
„Jak zní tvůj plán? "zeptala jsem se mami.
„Půjdeš si koupit něco slušivého na sebe."
„Fajn. "

Vešly jsme do prvního obchodu a máma za mnou hned přišla s růžovými šaty. Když jsem ji hezky vysvětlila, že se mi to nelíbí tak se na mě naštvala. „Tak já tě tu vyvezu a ono se to slečně nelíbí!"
Musela jsem si je zkusit. Jakmile jsem se viděla tak jsem si přišla jak cukrová vata. Vyšla jsem ven.
„No vidíš jak ti sluší! A ty by sis je nevzala!"
Výmluvila jsem se, že mi jsou malé. Věděla jsem, že větší už nemají.

V dalšich obchodech se to opakovalo. Cokoliv jsem si vybrala já bylo buď moc drahé, moc odhalující, málo odhalující, klučičí.
Nakonec jsem poslala mamku na jídlo, jelikož mi říkala že má hlad a mezitím jsem si koupila to pánské tričko, které se mi líbilo a dala ho do kabelky, aby máma nic nepoznala.

Doma jsem tričko uklidila a radši jsem už mámě nechodila na oči. Těšila jsem se jak vypadnu do školy. Zrovna byl můj taneční týden. Vzpomněla jsem si jak jsem chtěla jít za Amelií. 

Je pondělí. Mě je už zas špatně, jelikož jsem kvůli dnešku nemohla spát. Ještě že je dnes na programu balet a pak jen zpěv. Vstala jsem jako jediná a zašla si udělat malou svačinu . Má malá svačina obsahovala ovoce a sójové mléko. Ovoce jsem si dala následně i ke snídani.

Vzala jsem si na sebe černé skinny džíny, sportovní podprsenku a ono nové pánské tričko. Hodila jsem na sebe obří mikinu od Hanryho a do tašky hodila sportovní leginy a piškoty. Vlasy zaujaly pozici culik. Do uší se linula hudba ze sluchátek. Pohladila jsem rozespaleho Pluta a odešla z domu. Dnes bych se měla vrátit až po třetí.

Po cestě jsem nikoho nepotkala. Upřímně kdo by někam šel v půl sedmé, normální lidé ještě spí. Jen já si jdu do školy.
Před velkou budovou už postávala partička holek. Ty jdou také na balet.

„Je zamčeno." řekla Emma.
Tak jsme čekaly ještě chvíli. Jenže když do hodiny zbývalo pět minut, bylo nám to divné. Uvědomila jsem si, že mám vlastně na Amélii číslo.

Shit. Nemůžu přeci jen tak napsat mojí skoro třídní "čus, je zamčeno, mrzneme tu"

Nakonec jsem však vyplodila něco méně strašného. „Dobrý den, je mi to blbé, ale mohla byste nám jít prosím dolů odemknout? L. Ch. Terner." a odeslala jsem to.
Za chvilku už dole stála malá brunetka. Odemknula nám a na mě se jen usmála. Tiše jsem ji poděkovala a šla ke skříňce a pak jsem se převlékla.

„Dobrý den, zapomněla jsem školníkovi oznámit, že začínáme dříve. Jste tu všichni?"
„Chybí nám Lorelei." zaslechla jsem když jsem se blížila ke třídě.
„Jsem tady. " a postavila jsem se k holkám.
„Skvělé. Dnešek začneme důkladným protažením. Kdo se toho ujme? Co třeba ty Lorelei, když už jsi přišla poslední?"

S radostí Amélie.

„Jistě."
„Skvělé, já si zatím vyřídím papíry od ředitelky."

Stoupla jsem si dopředu a začala dělat protahovací cviky. Měla jsem již od mala větší flexibilitu než moji spolužáci, a tak pro mě některé cviky nebyly problém.

„Vidím, že už jste skončily. René? Jakou písničku máš?"
„Dance of the sugar fairy od Tchaikovskeho."
„Má ještě někdo tuhle písničku? "
Přihlásily se dvě slečny.
„Dobrá. Začneme tedy s vámi. Ti co teď nemáte co dělat můžete si zatím vybrat třeba svou písničku, nebo pomoci svým spolužačkám."
Když jsem se nabídla já tak nikdo pomoc nechtěl. Fajn.

„Lorelei, mohla bys mi prosím donést z kabinetu flash disk?" podala mi klíče. „Měla by být na stole, má na sobě přívěsek z malou baletkou. " usmála se a já si vzala klíče a odešla do kabinetu. Když jsem spatřila křesla vybavila jsem si její modré oči. Flash disk jsem našla hned. Našla jsem tam také post-it papírky a tužku.
„Děkuju.  Chriss."
A odešla jsem.

Donesla jsem flashku. „Děkuju."
„Prosím." zbytek mých spolužaček buď pomáhal nebo se bavily o tom krásném třeťákovi. Já si četla. Dokonce pak přišla řada i na zbytek holek. Poslední hodinu jsem měla jít já.
„Lorelei, připrav se prosím, příští hodinu budeš cvičit ty. "
Bylo mi hrozně divně. Zřejmě to bylo tím, že teď šla do kabinetu a najde tam můj vzkaz. O přestávku jsem si došla na záchod a vzala na sebe baletní boty.
„Na co tančíš?"
„Take me to church. "
„Ale to musí být hrozně těžký." řekla jiná slečna.
„Je. Ale člověk si má dávat vysoké cíle, aby měl větší radost, že to zvládl."
A zrovna vešla Amelie.
„Jsi připravena? "
„Samozřejmě že."  nejsem.
„Jestli se nepletu, máš Take me to church."
„Nepletete se. " a věnovala jsem ji úsměv.
„Můžu se jen zeptat co tě vedlo k výběru této písničky?"
„Asi to jak písnička působí, jak silné emoce se touto písničkou dají vyjádřit."
„Zajímavé. Tak nebudeme zdržovat a pustíme se do tance. "
Kývla jsem jí na to.
Pustila písničku a já měla za úkol zvládnout alespoň základní choreografii.
Po skončení písničky bylo po třídě ticho.
„Máš ještě se ještě hodně co učit. " řekla.
Co? Děláš si srandu?

„Ale paní profesorko, já si nevšimla jediné chyby." řekla Emma.
„Pár chyb tam bylo, jako třeba špatné držení těla. "
Emma i já jsme byly její odpovědí zaskočené. Ale respektovala jsem její poznámku. Přeci jen tomu rozumí více než já.
Část hodiny jsme probíraly mou choreografii. Doma nemám možnost trénovat, což bylo trošku vidět, ale nevěděla jsem, že jsem na tom tak špatně.
Zpěv byl už trošku uvolněnější. Ale stále mi říkala, že je něco špatně.
Blížil se konec hodiny a já byla již vyčerpaná.
„Slibuji, že budu více trénovat. Nashledanou."
„Ahoj."

Domu jsem šla pomaleji než líný šnek. Před domem jsem se zastavila. Auto mamky i táty. Otočila jsem se a odešla jsem do domu dětí.
„Dobrý den, máte volnou tělocvičnu?" zeptala jsem se recepční.
„Zavolám vám ředitele."
Za pár minut tu stál starší muž.
„Bylo mi řečeno, že by jste chtěla do tělocvičny."
„Ano. Ptala jsem se, zda-li máte volno."
„Máme, ale na co potřebujete tělocvičnu? "
„V dubnu maturuju z baletu, klasického tance a potřebuju někde trénovat. "
„Ach tak."
„Kolik chcete za pronájem."
„Normálně 200 na hodinu. "
„Skvělé, do kolika tu dnes můžu být? "
Kývl na recepční, aby se podívala do systému. „Dnes už tu nikdo nebude." řekla mu.
„Tak zde máte osm set."
Odemkli mi a já se ocitla naproti velkému zrcadlu. Pustila jsem si písničky, obula si boty a začala tančit. Poté co jsem udělala poslední krok jsem si všimla ředitele ve dveřích. Probodla jsem ho pohledem.
„Nevím jak dobří jsou vaši spolužáci, ale vy jste tančila přímo úchvatně. Hezké ladné pohyby a krásně vyjádřen pocity. Přesně to co bych od baletu čekal. "
Jeho slova mě potěšila.
„Děkuju za hezká slova, avšak mám se ještě hodně co učit."
„Jak myslíte." a odešel.
Bála jsem se, ale šla jsem se učit nové taneční pohyby. Neobešlo se to bez pádu. Při pátém pokusu mi podjela měkká matrace a já dopadla na zem. Chvíli mi trvalo než jsem se nadechla, ale když se mi to povedlo vstala jsem a šla cvičit dál. Po dvou hodinách jsem si dala malou přestávku. Došla jsem si koupit pití a sušenku. Přezula jsem se a začala trénovat na svůj další tanec. Neměla jsem ještě rozhodnuto, kterou písničku si vezmu. První jsem si tedy pustila Team a následně i Work. Obě měly něco do sebe, ale nakonec to vyhrála Work. Pustila jsem si ji znovu a začala vymýšlet choreografii. Zas se to neobešlo bez pádů.
Jestli to takhle půjde dál, tak se s maturitou můžu rozloučit.
Poslední hodinu jsem začal zpívat. Kde se mám najednou zas hodně co učit. Už se blížila půl osmá, což znamenalo že je čas odejít. Zeptala jsem se na zítra, prý jen na dvě hodiny od pěti. Ještě mi řekla, že moc hezky zpívám. Poděkovala jsem a odešla domu.

Proč si všichni myslí, že mi to jde, ale má profesorka si myslí opak?

Máma se jen ptala jak bylo ve škole. Večeři jsem nesnědla, poznámky mé matky mi znechutili oblíbené jídlo. Byla jsem unavená a divila jsem se, že jsem si zvládla umýt vlasy a dojít do postele. Už za cesty jsem začínala snít. Zdálo se mi o tanci.
Probudila jsem se těsně před budíkem. Vybrala jsem si oblečení a došla se nasnídat. Vzala jsem si velké pití a malou svačinu. Z pyžama jsem se převlékla do skinny džín s dírami a proužkovatého roláku. Hodila jsem na sebe bundu a vyrazila do školy. Tentokrát už jsem potkávala více lidí. A škola byla dokonce odemčená. Přezula jsem se. Vyšla do třídy, kde nikdo nebyl. Měla jsem z dnešního dne obavy. Zazvonilo na hodinu. Mé nervy byly na pochodu. Uběhlo pět minut a Amélie nikde. Po dalších deseti minutách taky nepřišla. Tašku s pitím jsem hodila na záda a vyšla směr její kabinet. Zaklepala jsem, ale nikdo se neozval. Otočila jsem koulí, tento trik nás kdysi naučil školník, když jsme měli bojovku ve škole a museli jsme tam dostat bez klíče. Zafungovalo to. Otevřela jsem dveře.

Mně to psaní tak chybělo. Hlavně ty vaše komentáře, kterými mi vždycky zlepšíte náladu :3
Děkuji moc za podporu

w/love Kackaaaa