Z pohledu Lukase
Bezvládně mi visela v náručí.
Rychle jsem šel ulicí a snažil se nevnímat to, že je bezmocná a přímo se mi poddala.
Ale... Stejně... Je to jedno.
Skočila mi na to!

Vešel jsem do malé budovy a odbočil do vedlejší chodby.
Nejdřív musela vypadat hezky.
Tak jsem ji umyl, ošetřil a oblékl - jestli se tomu tak dá říkat. Její bílé vlasy jsem nechal tak, jak byly.
Nechal jsem ji tam.

Vešel jsem do místnosti, kde hrála hudba na plný kule.
Došel jsem k baru.
"Wille?"
"No..." Utíral sklenici.
"Kde je Z-"
"Tam." Kývl hlavou ke dveřím za sebou.
"Dík."

Vešel jsem do dveří.
"Zeku..."
"Lukasi! Tak co? Máš ji?"
"Jasně že jo."
"Tak mi ji ukaž."
"Tak pojď..."

Odvedl jsem ho do místnosti, kde byla.
Ale... Už byla vzhůru.
Seděla v rohu místnosti. Kolena měla pod bradou a celá se klepala.
"To je ona?"
"Jo."
"Hmmm..."
Přišel k ní.
"Vstávej."
Ani se nehla.
"To byl rozkaz."
Stále nic.
S otráveným povzdechem ji vytáhl za vlasy a ona zapištěla.
Praštila ho do obličeje a rozeběhla se ke dveřím.
Než jsem se nadál, byla pryč.
Jakto, že je tak rychlá?!

"Co čekáš, kreténe?! Je to tvoje kurva! Ty jsi ji sem dotáhl!"
Rozeběhl jsem se za ní.
Vyběhl jsem z klubu a rozhlížel jsem se po ulici.
Ještě jsem zahlédl její šedé vlasy, které zmizely za rohem.
Rozeběhl jsem se tím směrem, ale v té ulici už nebyla.
"Do prdele!"
Odkopl jsem plechovku, která ležela na zemi a vrátil se do klubu.

Ty rány a modřiny, co mi Zeke způsobil se hojily ještě hodně dlouho.

Z pohledu Kate
Běžela jsem a nezastavovala se.
Došla jsem k sousedce a řekla jí, že jsem klíče zapomněla ve škole, jestli by mi nemohla otevřít - pro všechny případy měla náš náhradní klíč a my její.
Abyste se nedivili, někde na ulici jsem u odpadů našla nějakou obří mikinu, tak jsem si ji oblíkla, abych se zakryla. Jinak jsem měla jen extra krátký kraťasy a něco, čemu bych neříkala ani vršek od plavek.

"Děkuji."
"To nestojí za řeč... Pro tebe cokoliv, moje malá Kate."
Usmála jsem se na ni a zavřela dveře.
Zamkla jsem a odběhla k sobě do pokoje.

Hajzl! Kretén! Pičus! Debil!
Nadávala jsem na Lukase.
Pomoc?! Že já blbá jsem mu věřila! Z bláta do louže, fakt!
Pak mi však něco došlo...
Já... Já jsem zdravá?! Ale... Jak to?! To... To není fér! Já nic nechápu!
Dlouho jsem brečela do polštáře a snažila se srovnat si myšlenky, než jsem konečně usnula.

Díky téhle knize jsem naučila autokorekci sprostě!😊

Paní noci