"Kate! Tady jsi! Hledal jsem tě!"
S úsměvem jsem se otočila. "A proč tak spěcháš, Denisi? Copak hoří? Vždyť to nemůže být tak hrozný..."
"No..." Sklonil hlavu. "Víš... Přemýšlel jsem o tom a..."
"O čem? Myslíš o tom, jak jsem na tebe včera ječela? Ale prosím tě. Nad tím přemýšlet nemusíš. Prostě... Prostě jsem potřebovala... Musela jsem to ze sebe dostat a... Ty jsi mi stál v ráně a v podstatě dobrovolně se nabízel, jako terč, takže..."
Přiložil své rty na mé a začal s nimi lehce pohybovat. Začala jsem s ním spolupracovat. Polibek se stával čím dál víc hrubší, silnější a hladovější.

Po chvíli jsem se odtáhla.
"Můžeš být rád, že jsme tady. Kdybys to udělal někde jin-"
Přiložil mi ruku na pusu a smutně na mě pohlédl.
Sundala jsem jeho dlaň z mého obličeje. "Co se děje, Denisi?"
"Já... Myslím, že bychom se měli rozejít."
Celý svět se zastavil. "C-Cože?!" vyjekla jsem.
"Já tě neudělám šťastnou, Kate. Pořád budeme kamarádi, ale... Takhle to prostě dál nejde..."
"Ne! To nemůžeš..." Pohlédla jsem mu do očí. "Děláš si srandu, že?" šeptla jsem zoufale skrze slzy a vzlyky, které se draly na povrch.
Sklopil pohled a zavrtěl hlavou.
"Ne!"
"Je mi to líto, Kate."
"Ne! To... To nemůžeš! Nemůžeš mě opustit..."
"Ale vždyť tu pořád budu."
"Ty to nechápeš! To nesmíš!"
"Kate..."
Přes závoj slz jsem se mu zadívala do očí, vlasy mi snad ještě víc zčernaly. "A to jsem ti tak věřila," špitla jsem a obrátila se na patě.

Prodrala jsem se křovím a rozeběhla se pryč, zcela ignorujíc jeho volání.