Z pohledu Kate
Bylo to docela příjemné.
Bolest zakrývala mé trápení.
A když krev postříkala všechno okolo, musela jsem se usmát.
Lukas byl vyděšený a nechápal, že konečně můžu být volná.
Tělo mě zradilo a já spadla na zem.
"Pomoc!" vykřikl Lukas.

A to bylo jediné, co si pamatuji před tím, než mě pohltila chladná, ale uklidňující a příjemná tma. Ta, na kterou jsem se již tolik let těšila. Co víc... Už jsem se jí nemohla dočkat...
Jaké bylo mé zklamání, když jsem se probrala...

. . .

"Dobrá... Ale co škola? Může jít do školy?"
"No... Vlastně ano. A navíc si myslím, že když bude v okolí svých blízkých a kamarádů..."
"Dobrá... Takže... Teď pojedeme domů, bude v klidu, ale zítra zase půjde do školy."
"Ano."
"No... Takže... Děkuji a na shledanou."
"Na shledanou."
Kroky se vzdalovaly.
Dveře se otevřely a zavřely.

"Kate, zlatíčko, jsi v pořádku?"
"Myslím, že ano..."
"To je dobře. Tak pojď. Jedeme domů."
"A co ta škola? Co když..."
"Nic se ti nestane."
"Ale..."
"Mlč a pojď."
"Tak jo..."
. . .

Ležela jsem na gauči a sledovala strop nad sebou.
Co třeba... Ne. Zamítnuto. Ale co třeba... Ne. Taky zamítnuto.
"Ach jo..."
"Něco se děje, Kat?"
"Ne, ne... Jenom... Je mi líto, že tu s námi není i táta," rychle jsem se vymluvila a řekla pravdu zároveň.
"Ale no tak... Kate. Já vím, že je to těžké, ale..."
"Ale co?! To mám na něj zapomenout?! To, že je mrtvý ještě neznamená, že musím zapomenout, ne?! Prostě..."

Sedla jsem si a otočila se na svoji mámu, která mě milovala, ale nic o mě nevěděla... Nic. Lhala jsem jí o svém životě. O svých kamarádech. O životě ve škole.
A já si to nikdy nepřestanu vyčítat.

"Kat... Tak to nemyslím..."
"Já vím, já vím..."
Chvíli bylo ticho.
"No... Nechceš něco k jídlu? Třeba," začala máma.
"Pizzu? Ne."
"Tak..."
"Čínu? Ne."
"Ale co třeba..."
"Ne, ne, ne a ne."
Bylo vidět, že ji to zarazilo. Ale už bůh ví kolik let v kuse se mě ptá na stejný seznam jídel v tom samém pořadí.
"Takže..."
Všimla jsem si, že přemýšlí.
"Jenom vývar."
"Jenom? Nejsi..."
"Ne. Nejsem nemocná, mami. No... Nebo... Jakože... V podstatě..."
"No tak jo... Velkej hrnek nebo..."
"Velkej."
"Ok. Jdu pro to."
. . .

Když jsem dopila třetí velký hrnek, pustila jsem si televizi.
Ale stejně jsem do pěti minut usnula. Kdybyste se zeptali, co tam aspoň jelo, nevzpomněla bych si.

Z pohledu Katyiny mámy
Ležela na gauči a spala.
Věděla jsem, že mi něco tají, ale nechtěla jsem na ni tlačit. Jenom jsem doufala, že mi to jednou řekne sama od sebe.

Vypnula jsem televizi, zakryla Kate dekou a s povzedechem šla taky spát.