...Doufám, že se máš v nebi dobře, ségra.
Sedím na jejím oblíbeném místě a sleduji hvězdy.

Jsem oblečený v černém.
Dnes měla pohřeb.
Málem jsem to neunesl.

Omlouvám se. Byl jsem nehoráznej kokot, když jsem ti to dělal. Je mi to líto. Ale kvůli tobě jsem se změnil. Za jeden týden.
Zvednu pohled ke hvězdám. Pak se zase vracím k papíru.
Zítra začíná škola. Nebudu ten kretén, co všechno a všechny ignoruje. Slibuji.
Nervózně okusuji konec propisky a pohledem kloužu po písmenech.

Nikdy nezapomenu na to, jak jsem ti ublížil. Vím, že to je neodpustitelné. Ani nevíš, jak moc si to vyčítám.
Jakoby v odpověď se jedna hvězda zablýskne.
Vím, jak moc jsi milovala hudbu.
A hvězdy. Chtěla jsi být jednou z nich.
Opět se jedna hvězda zablýskne.
Věřím, že teď to tak je. Že se tvůj sen splnil.
Myslím, že tu hvězdu vidím, ale pak mi dojde, že není dost jasná. Protože žádná nebude dost jasná, jako ty.
Pohlédnu na noční oblohu.

Pamatuješ, jak jsi padala? Byl to hrozný pocit. Nejhorší moment v mém životě. A když se tvé tělo roztříštilo o tu skálu...
Pořád vidím tvůj radostný výraz, když jsi se k ní blížila, ale bylo ti to jedno, protože jsi u toho sledovala hvězdy.

Stočím pohled do pokoje.
Často... Často se mi zdá, že jsi tu. Že stojíš vedle mě a... A dáváš pozor, abych neudělal žádnou kravinu, která by mohla dopadnout tak, jako tahle.

Někdo klepe na dveře.
Cestou k nim odložím dopis na stolek.
Otevřu.
"Lukasi, nechceš jít k nám?" zeptá se máma. Za poslední týden hrozně zhubla. Oči má zarudlé od častého pláče. Vlasy rozcuchané a umaštěné.
"Za chvíli." Smutně se na ni usměji a do očí se mi nahrnou slzy.
"Ach, Lukasi," vzdychne máma a obejme mě.
Stojíme tam, plačeme a objímáme se - a to dlouhou dobu.
"Tak já půjdu," vzlykne máma a odejde.

Zavírám dveře a cestou k oknu se chopím dopisu.
I teď mám pocit, že se mi koukáš přes rameno a kontroluješ mě.
Už zase sedím na tom parapetu.
Toho pocitu se nikdy nezbavím.
A víš čeho se ještě nezbavím?
Viny. Viny a smutku.
Nikdy si nepřestanu vyčítat, co jsem udělal.
Zhluboka se nadechnu.
Ale šla jsi svou cestou.
A já půjdu svou. Vydláždím si lepší. Bude se vinout vedle té tvé a občas se spolu střetnou.

Otřu si oči a pohlédnu na hvězdy.
Víš... Všem tady chybíš.
Sice jsi byla jiná, ale... To bylo tím, že jsi měla srdce. Nešlo jen o tvůj zevnějšek.

Jdu si pro nový papír a náplň do propisky. Pak si zase sednu do okna a pokračuji ve psaní.
Chtěl bych, aby jsi byla tady.
Chci si to s tebou urovnat.
Byli bychom, jako opravdoví sourozenci.
Sestra a bratr... navždy.

"Lukasi! Jdeš už?" ozve se na chodbě.
"Hned!" křiknu v odpověď a dál píšu.

Teď je toho na mě moc.
Dnes jsi měla pohřeb. Málem jsem se zhroutil. Nedokážu snést, že za to všechno můžu já. I když ostatní říkají, že ne. Ano, řekl jsem jim to. Trvalo to pár dní, než mně přestali nenávidět, ale už mě mají zase rádi.
A teď... Sedím tady a píšu ti.
Mé sestře, kterou jsem začal mít během posledních pár dní jejího života rád.
Tento dopis je jen pro tebe, Kate. Pro tebe. Nikoho jiného.
Doufám, že mi někdy odpustíš...

Navždy sbohem, ségra
Lukas

Tak tahle kapitola mi dala zabrat snad hodinu! Kolikrát jsem se u ní rozbrečela!😭
Vždyť já i teď brečím!
Je to vůbec normální, aby autor brečel u své knihy?!

Jinak doufám, že se líbí... Fňuk

Paní noci