Z pohledu Kate
Ráno jsem se probudila s třeštící hlavou. Oči jsem měla rudé a trochu oteklé.
Umyla jsem se a oblékla do bílých dlouhých šatů.
Seskákala jsem ze schodů, přičemž jsem se několikrát nejen málem zabila.

"Dobrý ráno!" Objala jsem mámu, sotva jsem vešla do kuchyně, a pak si sedla ke stolu. Přede mnou stála miska čokoládového Müsli s mlékem.
"Dobrý ráno, Kat." Máma si sedla naproti mě a pustila se do jídla.
"Zlato?" ozvala se po pár minutách ticha.
"Hm?" Seděla jsem opřená o ruku a lžičkou se prohrabovala v misce.
"Jsi v pořádku?"
"Jo..." Dál jsem se nimrala v misce cereálií.
"No... Víš co? Dneska zůstaň doma."
"Tak jo..." Pořád jsem se dívala do misky.
"Jdu zavolat do školy, že ti není dobře a ty si běž zatím lehnout."
"OK."

Jakože znuděně jsem vyšla z kuchyně, ale pak jsem ožila.
Vyběhla jsem schody a vrazila k sobě do pokoje. Lehla jsem si do postele a usmála se na strop.

Zavřela jsem oči.
Dolehla na mě únava.
Po chvíli jsem ji nechala, ať mě ovládne.

Z pohledu Lukase
Nepřišla!
Ona nepřišla!
Tak to ne!
Takhle se mi nevyhne!

Po škole jsem chodil po městě a doufal, že ji najdu.
Smůla... Nenašel.

Šoural jsem se ulicemi města a civěl na svoje boty, které se odlepovaly od chodníku a zase na něj dopadaly.
V puse jsem měl cigaretu a v uších sluchátka.
Co teď? Jak... Jak to vyřešit? Musí být nějaký - jakýkoliv - způsob, jak to napra-

Stála tam.
Díval jsem se do obchodu a na pult, za kterým stála.
Světle modré vlasy jí splývaly po červeném triku s logem obchodu kousek pod půlku zad.
A mám tě! Ty mrcho! Kurvo zasraná! Pičo!
Vešel jsem do obchodu a vzal si jednu tyčinku.
Došel jsem k pultu.
Byla tam ale sakra fronta!

Podupával jsem nohou a rozhlížel se 'nezaujatě' okolo.
Pak jsem se podíval na ni.
Přede mnou už nestálo jedenáct, ale pět lidí.
No... A ona se otočila a podívala se na mě.
Strnula a vyvalila oči.
Usmála se na paní, kterou právě obsloužila a dala před sebe cedulku s nápisem POKLADNA ZAVŘENA.
Omluvila se, že je jí prý špatně, a odešla.

Ta mrcha! Ta si to ještě odskáče! Však uvidí!
Šel jsem k vedlejší pokladně, zaplatil jsem a šel za obchod.
Ha! Je tad- A do prdele! Kdo to je?!

Stála tam s nějakou ženskou a povídala si s ní. Smály se.
Šly k autu.
Nasadil jsem přátelský úsměv a došel až k autu.
"Ahoj! Co ti bylo? Neměli jsme náhodou nějakou dohodu?"
"Ano... Ehm... Promiň... Nebylo mi dobře. A... pak už stejně bylo pozdě, tak... Tak jsem šla sem." Nervózně se ošila.
"OK. Tak... Zítra?"
"Jo. Klidně." Usmála se a nastoupila.

Otočil jsem se a šel pryč.
Takže ta ženská to neví!
Došel jsem domů.
Svalil jsem se na gauč a pustil si televizi.
To ještě bude sranda! Však ona ještě uvidí!

Ano... Vím, že je to násilný a sprostý, ale... Já jinak psát neumím.
Takže... Pokud jsem vám to tím nezkazila, doufám, že se příběh líbí.
     
Paní noci