Jsi pro něj jako schody
jen pohled mu u tebe postojí
a nic s tím nenadělá.
Ale ty bys pro něj mohla.

Vsimni si, že on si všímá
sleduj ho, jak se nestřeženě dívá.
Ty sníš o princi na bílém koni
co když je ten kůň se dvěma koly?

Míjí chodbou davy lidí
jen tak tak že skrz ně vidí.
Když zmizí, proč ti přijde líto
když neřekneš mu jednou větou-

Jak ho vidíš. Když
se za ním zavře dav
a zahalí ho, tak jsi paf.
To tobě je jeho křeslo na obtíž.

No a takhle se stává
že ten, kdo si zvykává,
ti z výtahu mává
a tvůj zrak pak po všem těká.

Proč to udělal, neřešíš,
je ti to jedno. Spíš
Hádáš, proč nepozdravilas
když pro tebe tu byl jeho v oku jas.

Ale vy se míjíte a ty máš strach,
že odmítne tě, tvé srdce v prach
rozpadne se, protože on nedokáže
nahlas říct, že tohle tě k němu sváže.

Není to pro něj zas tak dávno,
co běhával rozkvetlým polem
Ale tobě to nemůže být známo,
Neznáte se ani prvním rokem.

Jeho strach a tvoje obavy
mezi vás zeď nadobro postaví.
I když se jen vídáte, ten druhý ví,
co to je, když sympatie se objeví.

Bude z toho něco víc?
Nebo z toho není nic?
Přes tu zeď to nejde říct.

*Ahojte! Další básnička u přiležitosti překonání 100 hvězdiček a 700 přečtení :O. Strašně mě překvapilo, jaký ohlas tohle má :) a děkuju vám za to :). Co vy na tohle podivné téma mého výtvoru říkáte? Líbí se vám tenhle styl děje? Mám nápady, je to na vás ;). Děkuju a ahojte, vaše Raven.*