Sama chce být jen duše blázna,

samota příjemná, jenže je prázdná.

Let je strmý a pád dolů zabolí,

výřik ticho přemůže, nikdo nic nepochopí.

Co když křik zaslechne někdo, schovávajíc se v okolí?

Někdo, kdokoli?

Obavy se schovají, v prázdnotě se nemusí,

vyženou křídla ven, život můj je volný.

Peruť podepřená vírou je odkázána na sebe samu

vír strachu a samoty je přitahuje neznámu.

Je mi neznámo, jak vypadá neznámo, jen pomysli,

srdce je samo, ale přeci má důvod bít a být,

i když žije bez okrasy, neuznává ctnosti.

Není krása žít v nevědomosti?

Ne ve snách, ale teď a tady vše funguje,

logika chladná, zašedne svět.

Kolikrát jsem doufala, prosila,

že na lidech nechci lpět.

Sama jsem, sama chci být, ale samota

ach, klidná samota, tíží duši a myšlenky.

které nikdy nedojdou do neznáma,

jen do nekonečna, s nimi i vzpomínky.

Přemýšlej, ne jen jednej,

černou či bílou, dobro či zlo?

Váhy úvah, své misky plním s vůlí, na čele potu krůpěj.

Jednou přetečou nadobro.

Co pak? Blázni ví.

Den a noc zmítají se, bojují o vládu,

myslí si, že lépe než druhý dokáží prázdno zaplnit.

Když luna odejde, moc světla bude plát,

rudý obzor znamená zkázu, ze které se nelze vykoupit.

Co když zhasne slunce?

Tma zastraší, osamotí lehce.

Šedé dni nebudou šedé, čas se zahalí do černí neprostupných. Vše bude stejné, nic cizí.

Luna svou bělobu ztratí. Oba již

nikdy nebudou sobě blíž,

jen ticho zavládne, rovováha bude, nadvláda zmizí.

Čímpak zabiješ kotouč zlatý, ryzí?

*Ahojte. Můj prvotní básnický počin. Nevím, co vy na to, ale mě se to líbí ;). Díky za voty, u téhle sbírky mojich střípků z mysli jsem nic takového nečekala ;).*