Až přijde noční čas,
obejmi mne, ztiš svůj hlas
ať spolu můžem klidně spát.
Ráno až slunce vyjde výš
a ty se potom probudíš
řeknu ti, o čem si nechávám zdát.

Díky, že ve mě toho snílka znáš
a když nás, snílky, posloucháš
tak nenavlékáš bílý plášť
jako když někteří doktoři
bláznům sny nikdy nevěří.
Nezavíráš nás do pomyslné cely
(což život je velmi osamělý).

Až občas přes den zavřu oči
a za víčky najdu druhý svět
a budu představovat si
sytější barvy a mnoho vět
které nikdo z nás nevysloví
alespoň za tím, ale kdo ví?
Až budu ti zase vyprávět
o čem jsem tehdy snila
vím, že těch několik vět
o tom, jak hledla jsem a bloudila
ti úsměv na tváři vykouzlí.
My tiší snílci nejsme prolhaní,
nejsme zlí, ale zato naivní.
Tak tohle náš svět pohání.