Karma! Určitě to bude karma. Otevřela jsem oči a zmateně se rozhlédla kolem sebe. Už tu bylo několik studentů co na mě divně zírali. Na čele se mi objevila vráska a já se natáhla po mobilu. Vybitý. Sakra!

„Proč zrovna já!" Zavrčela jsem, když jsem si urychleně balila věci. Ohlédla jsem se na hodiny na zdi - v poslední době jedinou věc, kterou jsem spolehlivě našla - a vyděšeně vypískla, když jsem zjistila čas. Jdu o dobrou čtvrt hodinu pozdě! S plnýma rukama jsem vyběhla skrz knihovnu s faktem, že mé vlasy lítaly ze strany na stranu v nepopsatelném chaosu, kruhy pod očima se od včerejška zvětšili snad na maximum a já si uvědomovala, že bych si konečně mohla koupit nový šampon, který mi před včerejškem došel. Dva dny jsem nenavštívila místnost s názvem koupelna a jen doufala, že to nejde moc vycítit. Děsila jsem se pohledu na sebe a nějak si začala spojovat proč mě Lydie nemá ráda. Jsem prostě škaredý člověk. Přede mnou se objevila velmi známá záda patřící knihovnici a já zabrzdila jak nejvíc jsem mohla. Podrážky mých bot nespokojeně zakvílely a ona se otočila. Nepřímo jsem kývla a rychlou chůzí kolem ní prošla s pocitem, že mi do zad vypaluje díru. To tu snad není nikdo jiný na koho by mohla takhle dohlížet?! Dveře opět hlasitě praskly a já si zamračeně uvědomovala, že to bude na několik dní moje ranní činnost - bouchat s dveřmi a schovávat se ženské s divným obočím.

Běžela jsem co mi nohy a výhled přes deku dovoloval. Cestou jsem se pokusila většinu obsahu v mých rukách narvat do svého batohu a překvapivě úspěšně jsem pak nesla jen tu složku. Rozhlížela jsem se, kdybych ji náhodou zahlédla a málem při tom spadla. Nohy se mi nebezpečně křížili a já se snažila hluboce dýchat, abych tu nezkolabovala. Tu závrať jsem však spíš přisuzovala k nenadálé situaci než běhu samotnému. Zastavila jsem se na schodech u hlavního vchodu a rozhlédla se. Blondýna, blondýna. Žádná blondýna s mikádem tu však nebyla. Zaklela jsem a otočila se na patě. Jestli není tady, znamená to, že už šla dovnitř. Usilovně jsem přemýšlela kam bych jako nováček šla první. Zaběhla jsem ke kantýně, potom na můj náhradní pokoj - knihovnu a nakonec se zastavila u společenské místnosti. Studenti se tu živě bavili o nějaké neznámé holce, která přijela na motorce. Na chvíli jsem zastavila a poslouchala mezitím co jsem si dopřála alespoň chvilku oddychu. Nějaký kluk se zasmál a vyslovil něco s ředitelnou. No jasně! Opět jsem se ocitla v běhu a mířila přímo k ředitelně. Dvě patra společně s třiceti sedmi schody mě dělila od pohledu na dveře ředitelny. Vybíhala jsem je skoro jako při maratonu a odlehčeně vydechla, když jsem spatřila tu blondýnu u trofejí naší školy, hned vedle ředitelny. Do mysli mi vplouvaly vítězná slova do doby, než přešla ke dveřím a třikrát zaklepala. Ten zvuk mi vletěl do hlavy jako bomba a já se znovu rozběhla s napřaženou rukou. Vykřikla jsem a blondýna se na mě překvapeně podívala. Na poslední chvíli než se otevřeli dveře a nevykoukla z nich naše sekretářka, jsem se sklouzla před dívku a udýchaně se pokusila vytvořit úsměv.

„Přejete si slečny?" Nedůvěřivě si mě prohlížela. Roztáhla jsem svůj pokus o úsměv a zavrtěla hlavou.

„Vlastně ani ne. Jen jsme přišli říct, že Skylar Johanson právě dorazila, jen aby věděl." Můj proslov se neobešel bez pár delších pomlk, než jsem chytla dech, a také z části nedával smysl. Můj mozek byl stejně udýchaný jako moje plíce. Pomalu přikývla a začala zavírat.

„Vyřídím mu to."

„To byste byla hodná." Hlasitě jsem vydechla, když se dveře zavřely a otočila se k dívce. Byla stejně vysoká jako já, možná trošku menší. Slabě vystupující klíční kosti mezi kterými vykukovaly modré oči zčásti zakryté blonďatou ofinou. Motorkářská přilba v jejích rukou přímo křičela po mé pozornosti a tak jsem ji vyhověla. Drak který se táhnul po celé délce přilby byl úchvatně ostrý a dokonale se hodil k černobílému pozadí. Blondýna v tom byla oblečená celá. Bíločerná bunda s kalhoty, jak jsem asi správně odhadovala všechno motorkářského původu. Zpod bundy ji vykukovalo bílé triko do půlky břicha s docela velkým výstřihem. Vrátila jsem se k její tváři a zjistila, že si mě taky prohlíží.

„Ty jsi? A co potřebuješ?"

„Ehm, promiň. Jsem Catherine Marks a byla jsem pověřena tě tu provést." Usmála jsem se a začala být opět trochu nervozni, jako obvykle. Jestli se z ní vyklube Lydiino dvojče, tak asi odpadnu.

„Aha, jo, v poho. Tak mi to pojď ukázat." Její prvotní překvapenost zmizela a ona mi oplatila úsměv. Vykročily jsme chodbou, kterou jsem právě přiběhla a zachránila si tak svou šanci na nový pokoj bez Ember. Cítila jsem její letmé pohledy, bylo to docela nepříjemné, ale já si ji taky prohlížela.

„,Mám dotaz co se ti stalo? Bez urážky vypadáš příšerně." Spodní čelist jsem vysunula dopředu, jak jsem přemýšlela nad svou odpovědí. Než jsem ji však stihla vyslovit, zatáhla mě na za ruku a táhla k nejbližší toaletě. Neptala jsem se, jak ví, že to je toaleta, nebo proč mě tam táhne. Byla jsem ráda, že už nemusím odpovídat na její otázku. Kousla jsem se do rtu, když se zavřely dveře a ona se na mě podívala se zvednutým obočím. Sklonila jsem hlavu a cítila jak mi na jazyk stéká krev. Moc jsem kousala. Neměla jsem v plánu ji odpovídat, ne teď. Neznáme se a i když vypadá jako úplný opak Lydie, nechtěla jsem nic riskovat. Nemusí hned každý na potkání vědět, že má spolubydlící vytápí pokoje.

"Fajn, neříkej mi to, ale takhle tady prosím nechoď." Vypadlo z ní mezitím co prstem mířila na mé vlasy. Přelétla jsem pohledem zrcadlo vedle mě a chápala proč to říká. Vypadala jsem příšerně. Nepochopila jsem však, proč na mě takhle zírá a tak jsem na ni zírala taky.

"Dobře, mám jeden nápad. Teda pokud dovolíš?!" Otočila se a začala hrabat ve své tašce. Zamračila jsem se a trošku ustoupila. Batoh mě nepříjemně tlačil na zádech a já zadržela dech, když se ozvalo ťukání na dveře, o které se Skylar opírala. Držela v ruce hřeben a pomalu se ke mně přibližovala, jako by se bála, že budu schopná vyskočit z okna. Chvíli jsem nad tím uvažovala, a rozhlížela se po nejbližším východu.

"Já ti nevím." Vykoktala jsem, trošku vyděšeněji než to mělo vyznít. Nejsem strašpytel a ona není masový vrah! - Doufám. Zvedla ruce na svou obranu a trošku se usmála.

"Dobře, tak sama. Chci ti jen pomoct." Podala mi hřeben a já ho uchopila jako by to bylo poprvé. Znovu mi v hlavě vyskočila myšlenka na šampon a dnešní nákup. Otočila jsem se na zrcadlo a začala se česat. Nemůžu za to jak dneska vypadám. Za to může Ember! Kdyby nevytopila pokoj! Rozčesávala jsem si jednotlivé prameny a znovu začala vypadat normálně, mezitím co jsem po očku sledovala Skylar v odrazu. Pozorovala mě a vůbec nebrala ohled na klepání na dveře.

,,Takže mi teda něco řekni o škole. Jací jsou tu učitelé a spolužáci? Catherine že?" Přikývla jsem a pokračovala v mém zlidšťování. Byl to skvělý pocit, konečně vypadat aspoň trochu normálně.

,,Vážně nechceš pomoc?" Koutky ji cukaly a já si povzdechla, zrovna jsem se chystala ji povykládat své nashromážděné myšlenky o škole.

"Ne, zatím." Znovu jsem si povzdechla a sledovala svůj odraz v zrcadle.

"Willhelmská vysoká. Kde začít. Jsme velmi prestižní škola, máme kontakty snad všude ať chceš dělat cokoliv. Přednášející jsou skvělí, všichni chápou většinu klasických problémů, a když nestíháš jsou ochotní si s tebou sednout a probrat to zpátky. Spolužáci jsou prostě spolužáci. Každý je jiný, ale zároveň jsou si všichni podobní jako slepice." Trošku jsem se zarazila nad svými slovy a přemítala, jestli je to pravda. Jo, je to pravda. Otočila jsem se a spokojeně ji podala hřeben zpátky.

"Děkuju za půjčení hřebenu." Usmála jsem se a uhladila si své, teď už dokonale rozčesané lokny. Skylar se usmívala a vracela ho zpátky. Odemkla dveře a dovnitř vtrhla jedna druhačka. Omluvně jsem se pousmála a vyklouzla ven. Poupravila jsem si poutku svého batohu a otočila se na blondýnku co šla kousek za mnou.

"Co to pořád držíš za papíry?" Zamračila jsem se a podívala se do své ruky. Sakra! Úplně jsem na to zapomněla. "Takže kam teď půjdem?"

"Ou, promiň. To je tvoje složka, máš v ní přihlášky na přednášky a všechny další povinný věci co se mi nechtějí jmenovat." Rychle jsem ji podala její papíry a přitom se snažila vypadat co nejvíc zaujatě, i když se mi povedl pravý opak. Zašly jsme do chodby, kde se pohybovali velmi známí lidé. Otočila jsem se na patě a zatáhla Sky za loket.

"Počkej já si to chci projít celý." Hlasitě jsem zaúpěla a sváděla boj se svým svědomím. Když chce, tak chce.

"Proč sem nechceš jít?" Zamračila se na mě, a nevypadala, že by chtěla mou odpověď přejít. Skousla jsem si ret a mnula si zápěstí. Dělám to vždycky, když jsem nervozní. Můj nepříjemný zlozvyk.

"Jak jsem řekla, všichni jsou jako slepice." Odkašlala jsem si a snažila se přestat vypadat tak vyděšeně. Prostě tuhle chodbu nemám ráda a dost se jí vyhýbám.

"To není ta odpověď, řekni mi to prosím." Měla jsem chuť ji to říct. Důvod proč tuhle vysokou stále nepřímo hodlám skončit. Místo toho jsem ji chytla za ruku a táhla ke skříňkám. Nepůjdu tam! Zastavily jsme až u její skříňky.

,,Promiň už budu muset jít. Za chvilku mi začne hodina, ale jestli chceš tak zítra ráno, teda pokud počkáš před školou ti ukážu zbytek školy." Neměla jsem už náladu ani trpělivost se vyhýbat jejím nepříjemným otázkám. Měla jsem v plánu jít domýšlet své náměty na fotky, při nejlepším si vzít míč a zaházet pár košů a hlavně jsem nechtěla potkat Lydii.

,,Řekni mi prosím ještě kde tu je nějaký hřiště, tělocvična nebo posilovna?!" Vykřikla a já si povzdechla. Prosím dneska už ne.

"Pokud vydržíš do zítra, můžeme tam zajít hned ráno -dokud tam nikdo nebude" Zašeptala jsem a otočila se na ni s omluvným výrazem "Už vážně musím" Provizorně jsem vytáhla mobil a podívala se na čas. "Už mi uniklo 20 minut matiky. Zatím!" Nechtěla jsem ji tam takhle nechat, ale vážně už jsem na to dneska neměla.

Otevřela jsem dveře svého pokoje a zamračeně sledovala, jak se po mé posteli válí dva neznámí kluci. Ember byla rozvalená na své straně s nějakým chlápkem, který ji objímal kolem pasu. Povzdechla jsem si, otevřela šuplík svého stolu a vytáhla své zásoby peněz. Pomalu to ubývalo a já si zničeně uvědomovala, že si budu muset najít novou brigádu. Vzala jsem pár bankovek a vyrazila ven. Žádná matika se nekoná. Mířím do obchodu, pro nějaké jídlo a hlavně svůj šampon. Zvonek u dveří se ozval, když jsem vešla dovnitř a přivítal mě úsměv prodavačky. Zapadla jsem mezi regály a se zamyšleným výrazem vybírala jídlo. Cestou sem mě napadlo jet navštívit Ember. Má sestřička bude určitě ráda, zvláště, když přijedu neohlášeně s plnou náručí jídla. Hodila jsem do košíku špagety a procházela dál. Mé výdělky by tento nákup mohli pokrýt, doufám, celý i s malým bonusem. Do košíku přistál i můj očekávaný šampon a já si odlehčeně oddechla. Mockrát se mi stalo, že tu byla hygiena vyprodaná, protože sem chodí snad každý vysokoškolák z okolí - takže velká spousta. Pohled mi padl na ovocný džus s příchutí manga. Hodně lidí tuhle příchuť nemá rádo, stejně jako Ember, ale já ji miluju! Byl tam poslední kus a má ruka k němu ihned vystřelila. Místo džusu, se ale dotkla jiné ruky. Překvapeně jsem se stáhla a podívala se na osobu, se kterou jsem měla v plánu vyjednávat. Ale stál tam on. Thomas Anderson. Hleděl na mě stejně překvapeně jako já na něho. Přemítala jsem, jestli si mě vůbec ještě pamatuje. Jestli ví kdo jsem. Jestli jsem se za tu dobu aspoň trochu změnila. Nadechl se a chtěl něco říct. Srdce se mi rozbušilo rychleji, než kdy předtím. Upíral na mě své oči a já byla skoro jako v transu. Otevřel ústa a chtěl něco říct, ale než z něj vyšla hláska, zpanikařila jsem. Popadla džus a pevněji sevřela košík v mé ruce. Otočila jsem se a rychlostí blesku byla u kasy. Nechtěla jsem riskovat možnost, že by mě doběhl, proto jsem prodavačce hodina bankovku, vykřikla něco ve smyslu "Drobné si nechte!" a rozrazila dveře, až zvoneček nad nimi skoro upadl. Nechápala jsem moje myšlení ani mé reakce. Vždyť sakra! Chtěl na mě promluvit! Po tak dlouhé době se chtěl znovu bavit. A nebo jen říct, jak moc ten džus chce. Vyhrabala jsem klíčky svého auta a vydala se na parkoviště. Můj modrý miláček byl zaparkovaný skoro úplně vzadu. Otevřela jsem kufr a naházela do něj nakoupené věci. Chtěla jsem odjet už teď, i když bylo zítra pondělí. No co? Kreditu mám dost, takže si krátký oddech zasloužím. Vzpomněla jsem si však na Sky a můj slib. Nevrle jsem zavrčela a promnula si spánky. Budu muset znovu spát v knihovně. Ustlat si v autě mě ani nenapadlo. Minulý rok se o to pokusilo pár studentů a ředitel pak nařídil zákaz. Proč, jsem nikdy nezjistila. Vždyť co je komu do toho kde spíš?! Podle mého nic. Smiřovala jsem s další probděnou nocí, když mi na rameni spočinula cizí ruka.

"Catherine," Vydechla Rose. Má kamarádka z vyššího ročníku. Chodí na práva a je z úplně opačného konce našeho areálu. "Tak dlouho jsem tě neviděla. Jak se máš?" V hlavě se mi zrodil perfektní plán. U Rose jsem měla pár maličkostí, které by dohromady mohli udělat jednu velkou maličkost pro mě.

"Mno, jsem stále tady takže svým způsobem fajn. Až na Ember a ty?" Rose se zamračila a její zrzavé kudrliny ji spadly do očí. Oddělala si je a pak na mě hodila smutný výraz.

"Jo, slyšela jsem co se stalo. Mám se skvěle! Konečně jsem dosáhla toho, aby má spolubydlící už nebyla spolubydlící - tedy na týden." Pokrčila rameny. Mezitím jsme vyšli z parkoviště do školních chodeb a dostaly se až k placu uprostřed školy. Podívala jsem se na ni pohledem, který mluvil za vše. Rose se zastavila a po chvíli zakňučela.

"Ou, ty můj malý chudáčku! Jasně, že u mě můžeš přespat!" Oddechla jsem si a objala ji.

"Opravdu moc děkuju."

Nový 'nudný' díl. Na téhle části se mi nelíbí vůbec nic, ale nejsem schopná ji vylepšit. Můžeme jen společně doufat, že další část bude lepší.
Užijte si to^^