Začala jsem se pokládat za lenocha. Z postele, jakožto z teplého útočiště se mi nechtělo ani za nic. Převalila jsem se a upřela pohled na strop. Do mysli mi vplul včerejšek pěkně kousek po kousku a přinutil nespokojeně zakňučet. Teď už se mi nechtělo vůbec.

"Už jsi vzhůru? Bála jsem se, že tě budu muset probrat sama." 
Hlas mé spolubydlící se rozléhal po pokoji. Upřela jsem na ni pohled a sledovala jak si sepíná zrzavé kudrliny vysoko na temeni hlavy. Přitáhla jsem si peřinu až ke tváři a zaujatě pozorovala její ranní dávku jógy. Odtušit, že tohle dělá každé ráno nebylo tak těžké. Prohýbala se a spokojeně se usmívala, když si napínala každý sval ve svém těle.

"Nechápu proč se tak mučíš." Zamumlala jsem. Hlas jsem měla lehce nakřáplý, ostatně jako každé ráno. "Kolik je hodin?" Stále jsem nebyla dostatečně při smyslech, abych si vzpomněla kde jsou hodiny, natož abych na ně ještě zaostřovala. 

Rose jen pootočila hlavu a znovu se věnovala přetahování nohy přes trup.

"Půl osmé." 

Přikývla jsem a zhluboka vydechla. Budu muset vylézt a ujistit se, že nikdo neuteče s křikem pryč, když mě uvidí, takže mé nohy zamířily rovnou do koupelny. Ospale jsem se na sebe podívala. Oči jsem měla ještě nateklé po včerejším emotivním vypětí, rty lehce napuchlé a načervenalé tváře. Stáhla jsem si vlasy do neúhledného drdolu a chrstla si do obličeje studenou vodu. Perfektní probuzení, heh? Vyčistit zuby netrvalo tak dlouho jak jsem plánovala a líčení nepřipadalo v úvahu. Nechtěla jsem utrácet za kosmetiku, stačil mi krém a kleštičky na řasy, které jsem s nimi jen lehce pozvedla. 

"Něco k jídlu?" Houkla jsem do pokoje a nakláněla se do ledničky. Rose neodpovídala, tak jsem usoudila, že nic. Z košíčku na lince jsem si vzala jablko a zamířila ke skříni. Nezdálo se, že by byla zima a proto jsem vytáhla úzké, černé džíny a natáhla si je na sebe. Že jsou potrhané jsem zjistila, až když jsem jednou z dír protáhla nohu a divila se proč to nejde natáhnout výš. 

Jak jinak. 

Přes hlavu jsem si přetáhla černobílé pruhované triko a pro jistotu doplnila lehký krémově pletený kardigan. Nohy stále plně nespolupracovaly a připomínaly mi, že od zítřka začíná můj ranní běh. Dneska budu ráda, když dorazím do všech hodin včas, natož abych ještě běhala. Naskládala jsem si všechny věci do kabelky a pověsila si ji na rameno. 

"Jdeš?" Povytáhla jsem obočí a očekávala kladnou odpověď. Rose se však opřela o rám dveří a lehce zavrtěla hlavou, mezitím co opatrně upíjela horké kávy z hrníčku. 

"Přednáška mi začíná až o devíti." 

Souhlasně jsem přikývla a konečně se zakousla do jablka, které jsem stále třímala v rukách. Natáhla jsem se po svém mobilu, zapojila do něj sluchátka a s kývnutím jsem zmizela za dveřmi. 

Chodba byla vcelku plná. Do začátku algebry mi zbývalo deset minut. Musela jsem se pochválit za tu rychlost, jakou jsem všechno zvládla. V uších mi hrála hudba, žvýkala jsem jablko a úspěšně ignorovala své okolí. Občas jsem se střetla pohledem s lidmi postávajícími přede mnou. Dobrá nálada z úspěšného vstávání mě celou pohltila a tak jsem rozdávala neúmyslné úsměvy všude kolem sebe. 

"Slečno Marksová." Usmál se na mě pak Hadkins, když jsem vešla do třídy. Poslušně jsem došla až k jeho katedře a věnovala mu malý úsměv na přivítanou. "Rád Vás zase vidím a ocenil bych, kdybyste rovnou ze začátku přišla s dobrými zprávami. Jak se daří se zadáním?" Úsměv mi trochu zamrzl na rtech. Fotila jsem, to ano. Ale na tu soutěž jsem pozapomněla a přímo neměla nic připravené. 

"Shromažďuji všechny fotky, které jsem zatím vyfotila a rozhoduji se pro těch nejlepších pět." Schválně jsem dodávala detaily, které jsem si pamatovala, aby to celé působilo opravdově. Asi jsem lepší herečka než jsem si myslela. 

"To jsem rád." Přikývl a sklonil pohled k papírům na stole. Brala jsem to jako povolení se přemístit do lavice a tak jsem tady udělala. Vyhodila jsem ohryzek jablka do koše a zaujala místo někde uprostřed a nachystala si zápisky. Od učitelů jsem měla zajištěné zápisky z hodin na kterých jsem chyběla, takže v mém světě někdo jako dopisovací kamarád naštěstí neexistoval. 

"Ahoj." 

Střetla jsem se s Thomasovým pohledem a chvíli na něj opět jen zírala. Myslel to vážně. Přemýšlela jsem nad jeho slovy. Za zkoušku přece nic nedám. Tak jsem se usmála.

"Ahoj." Po tváři se mu rozlil úsměv. Přisedl si vedle mě a začal si chystat zápisky. 

"Dneska máš nějak dobrou náladu." 

Ani jsem si to plně neuvědomila a s zářivým úsměvem jsem přikývla. Následně jsem se zašklebila a přemýšlela jestli v té lavici vážně vypadám tak šťastně. 

"Na té chodbě si skoro zářila a připadala si mi jak cukrová vata." Zasmál se a opřel se rukama o svou židli. Spokojeně se na mě usmíval, ale já se na něj mračila.

"Proč cukrová vata?" Vždycky měl tenhle jedinečně divný smysl pro humor. Jen jsem dost pochybovala, že ho používá i před Lydii a ostatními. 

"Skoro každej měl chuť si z tebe kousek utrhnout." 

Ústa se mi samovolně pootevřela. Cítila jsem jak mi červeň líně mapuje můj obličej. Zavrtěla jsem hlavou ve snaze zbavit se nepříjemného pocitu a zavrhla jeho slova. Než jsem však stihla cokoliv namítnout nahlas, pan Hadkins začal hodinu. Fakt, že třída už byla plná jsem nějakým způsobem úplně vytěsnila. Začala jsem ho plně vnímat ale Thomas na mě stále upíral ten jeho úsměv, kterým si připisoval výhru. Protočila jsem očima a loktem ho nenápadně dloubla do žeber. Zajíkl se a já se pro sebe usmála. 

"Tak zatím." 

Přikývla jsem a vydala se opačnou chodbou než on. Během hodiny jsme na sebe nemluvili, stejně bych neměla co s ním probírat. Dneska už jen dvě přednášky a konec. Plánovala jsem provolat zbytek dne s Kylem, samozřejmě na jeho účet a přitom se probírat těmi fotkami a vybrat alespoň nějaké, pro začátek. 

Poslouchala jsem spíše jen na půl ucha. Všechny zápisky jsem sice měla, ale nedokázala jsem se na ně plně soustředit. Uběhlo to rychleji než jsem si stihla dojít pro další jablko, jelikož můj žaludek si žádal přídavek. 

Stával se ze mě jiný člověk. Problémem bylo, že mi to nevadilo. Opět jsem se ocitla na chodbě a mířila přímo do pokoje. Vytáhla jsem mobil a plánovala najít si Kylovo číslo ale zpráva od Ember mě zastavila. Opět se dožadovala stejné věci. Rozhodla jsem se to konečně uzavřít a přechytla si mobil, aby se mi lépe psalo. 

'Ne, budu na koleji, alespoň prozatím.'

Odeslat to bylo snadné, pak jsem se vrátila ke svému původnímu plánu. Pomalu jsem si přikládala vyzvánějící mobil k uchu, když se z venku ozval až moc hlasitý křik. Na tuhle školu, to bylo něco zatraceně nezvyklého. Všechno tu probíhalo v tichosti. Obočí se mi automaticky nakrčilo a nohy se rozešly ke vchodovým dveřím. 

Na příjezdové cestě postávalo sportovní auto, přičemž další o kousek dál hlasitě předlo a nechávalo se od svého řidiče protáčet až za sebou nechávalo rýhy v písku a hlasité pištění pneumatik. Na kapotě stojícího auta seděla dívka s černými vlasy a cigaretou mezi prsty. Vypadala uvolněně, což se o studentech kolem ní říct nedalo. Většina z nich vyjeveně zírala na auta, druhá pak na jejich majitele. Stíhali si mezi sebou vyměňovat i nevěřící pohledy a nadšené komentáře. Nešlo si nevšimnout, jak je zaujala divoká jízda sporťáku před nimi. Stáli kvůli němu až u zdi školy. 

"Super, už jsem si myslel, že jsme tě minuly." 

Trošku jsem nadskočila, když se Kylův hlas ozval několik málo centimetrů od mého ucha. Zamračeně jsem se na něj otočila a bouchla ho do ramene.

"Blbče! Skoro jsem dostala infarkt!" Zavrčela jsem a hraně se chytla za srdce. Zašklebil se a luskl mi před obličejem.

"Tak to jsme vyrovnaní, ne?" 

Měla jsem ohromnou chuť mu ten vítězný úsměv nějak smazat z tváře. Ale on mi nedal moc času přemýšlet. Postrčil mě dopředu a zamířil se mnou rovnou k postávajícímu autu. Dívka otočila hlavu, když uslyšela kroky a já v ní rozpoznala Cherry. Takže ten druhý bude-

"Cath!" Vykřikla nadšeně a odrazila se od auta. Rozběhla se ke mně a cestou stihla tipnou cigaretu. Vtiskla mě do objetí, které jsem jí s radostí opětovala a usmála jsem se na ni. 

"Co tu děláte?" Překvapení v mém hlase prostě nešlo přehlédnout. Cherry se křivě usmála a zahákla se mi za ruku. Dovedla mě až k jejímu autu a pak hodila otrávený pohled k stále protáčejícímu se autu. Rámus, který dělalo byl uznale velký a dost protivný. Chvíli jsem to sledovala společně s ní, když prudce zabrzdilo kousek od nás a motor se utišil na spokojené vrnění. Dveře se otevřely a ze sedadla řidiče se na mě usmíval Collin. 

"Jako malý děcko." Zavrčela jeho směrem Cherry a pak se znovu s úsměvem obrátila ke mně a prstem zamířila na již zmíněného v autě.

"Bráška tě chtěl vidět, stejně jako Coule." 

Collin se začal neohrabaně bránit, že to co říká jeho sestra rozhodně není pravda, zatímco Kyle otráveně protočil očima.

"Jsem Kyle!" Zavrčel a otočil se na mě. "Vysvětloval jsem jí to celou cestu sem, ale ona není schopná si to zapamatovat. Ta tráva ji skoro určitě narušila rozumový vnímaní." Zadržovala jsem smích a trošku se vzdálila, když si ho k sobě Cherry přitáhla a hravě do něj bouchala. Objasňovala mu její současnou situaci a ujišťovala ho, že jeho jméno by si nebyl schopný zapamatovat nikdo. Šeptání kolem nás se změnilo spíše na tiché pokřikování. Teď jsem do toho rozruchu ale patřila i já. 

"V pohodě?" Po zádech mi naskákala husí kůže, když Collinův dech narazil do mé pokožky. Nemusela jsem se otáček, abych zjistila, že už dávno vystoupil z auta a nacházel se kousíček ode mě. Cítila jsem teplo jeho těla na svém a jen přikývla. "Chci tě někam vzít." Zašeptal mi do ucha. Dech se mi zadrhl v ústech. Potichu se mému strnulému stavu zasmál a otřel se tváří o mou, jen lehce. "A taky si užít ten Sandersonův výraz."  Natočila jsem hlavu k místu, ke kterému upíral svou pozornost. Thomas držel Lydii kolem ramen a společně se zbytkem svých noschledů na nás zírali div jim oči nevypadli z důlku. Přesněji Lydie zaujímala postoj, ze kterého by jí v tu chvíli vypadlo všechno co mohlo. Její pohled se upíral jen na mě a Collina. Byla bledá v obličeji, ústa otevřená jako kdyby očekávala, že jí tam někdo nacpe ruku. V očích se jí zračilo čiré překvapení a jakýsi druh žárlivosti. Oproti ní Thomas se mračil a vraždil Collina pohledem, než sjel ke mně a čelist se mu nebezpečně napnula. Viděla jsem mu na očích, že by nejradši došel a něco udělal. Ale bylo mi to jedno. Nebyl to jeho život, ani jeho volba. Ať se snažil jak chtěl, nepatřil do mého života stejně tak, jako pevně zapadal do toho Lydiina. Otočila jsem se ke Collinovi a pozvedla koutek úst, když se mu překvapeně rozšířili zorničky z naší náhlé přímé blízkosti. Skoro jsme se dotýkaly nosy a vpíjeli se jeden druhému do očí. Jakoby si náhle nebyl sám sebou tak jistý. V očích se mu odrážela nejistota a prosba o ujištění, které jsem mu plánovala dát. 

"Kam míříme?" Usmála jsem se a čekala na odpověď. Místo toho jsem od něj byla odtáhnuta. Kolem ramen se mi rozvalila Kylova ruka a on si Collina beze slov prohlížel. Vážně udělat to co právě udělal? 

"Prej na nějakej závod." Zamumlal a hodil po Cherry významný pohled. K jaké příležitosti byl, mi unikalo. Collin hlasitě zaúpěl a promnul si tvář.

"Kámo proč? Mělo to být překvapení." 

Cherry se k nám se smíchem připojila a pokoušela se ode mně Kyla dostat pryč. 

"Tak teď už není. Cath zalez do auta, Coule jede se mnou." Kývla ke Collinově autu a já přikývla. Kyle však tak vstřícný nebyl a suverénně se jí vytrhl. Rychle zaujal místo spolujezdce v blonďákově autě.

"Kyle. A jedu s nima." 

Občas, a to vážně jen občas se choval jako úplný imbecil. Kývla jsem na Cherry, která byla rozhodnutá ho odtamtud vytáhnout a sama zalezla na zadní sedadlo. Pleskla jsem ho po rameni a když se na mě otočil, věnovala jsem mu zamračený výraz. Odpovědí mi bylo jen pokrčení ramen. Dělal jakože nic. Jakoby tu právě teď neztropil trapnou, sourozeneckou scénku v jakémsi ochranářském gestu. Podezřívala jsem ho, jestli se náhodou nedohodl s Thomasem, jelikož on zaujímal stejný názor. Collin nastartoval a vyjel za Cherryiným autem ven z areálu školy.