Oči se mi rozšířily překvapením. Cože? Voda mi spolehlivě zaskočila a já místo rychlého útěku, jsem se v předklonu dusila. Jeho ruka přistála na mých zádech a jemně do mě několikrát uhodila, což opravdu pomohlo, i když jsem si to ani za nic nechtěla přiznat. To přece nemůže být. 

"V pohodě?" Narovnala jsem se a otřela si rukou ústa, mezitím co mé oči zkoumaly osobu přede mnou. 

Osobně, samotný Thomas Sanderson. 

Přikývla jsem a sledovala jak se mu po obličeji rozlil úsměv. Co po mě chce? V duchu jsem si nadávala, za svou nepozornost a skenovala vzdálenost od hřiště. Vždyť jsem šla dost daleko!  Stočila jsem svou pozornost zpátky k Thomasovi, který si mě zaujatě prohlížel. Projela mnou vlna zděšení. On si mě pamatuje? 

"Změnila si se." Oznámil jen tak, s úsměvem na rtech a o pár kroků se přiblížil. Hah, jo. Pamatuje. Slabě jsem přikývla a v hlavě přemítala nad plánem útěku. Nechci s ním mluvit. Teď už ne. 

"To ty taky." Dodala jsem nakonec, abych nevypadala jako netykavka, i když v jeho případě mi to tak spíš vyhovovalo. Zbláznil se? Protože já myslím, že ano. Hleděli jsme na sebe další minutu bez jediného slova, a mě tahle situace začala připadat mírně trapná, ale hlavně velmi nepříjemná. 

"Mohli," Zarazil se, jako by hledal ta správná slova. Nakrčila jsem obočí a rozhlédla se kolem sebe. Hledala jsem rychlou únikovou cestu, která ale nebyla k nalezení. Nohy mě pomalu ale jistě zrazovaly, a já si z hrůzou uvědomovala, že jsem to dneska rozhodně přehnala s během. Ale teda zatraceně hodně přehnala. "Mohli bychom se zase vídat?" 

Přestala jsem skenovat okolí a zabodla do něj svůj pohled.

Prosím?

Můj výraz asi musel vypovídat o mých pocitech, jelikož ke mně hned přikročil a začal všechno nesmyslně vysvětlovat.

"Já vím, že jsme se dlouho nebavili, ale když jsem tě potkal v tom obchodě, tak jsem to chtěl změnit. Ty si pořád někam mizela a pak jsem tě viděl na tom závodě což- " Zarazil tok svých slov, a to stejné se zřejmě stalo s jeho myšlenkovým pochodem. "Co si tam vlastně dělala?" Tentokrát to byl on, kdo se mračil. Otočila jsem se a vykročila svým původním směrem. Stále jsem si opakovala, že na to, bez odpovědi odejít, mám přece po tolika letech právo, jenže pocit neslušnosti z tohoto gesta byl až moc vtíravý. Thomas se však nedal odbýt a rychle mě doběhl. Vyčkávavě na mě hleděl a čekal na odpověď. Povzdechla jsem si a rozhodla se mluvit - okrajově. 

"Vyhrávala jsem." Zkonstatovala jsem a cítila se jako vládce světa, že se mi povedlo vymyslet něco takového. 

"S Richardsonem?" Jeho hlas byl najednou vyčítavý a kousavý. Donutil mě zastavit a zahledět se mu do očí. Co je mu zatraceně do toho? Mezi obočím se mi objevila vráska a ústa jsem stáhla do úzké linky.

"A?" Zavrčela jsem a krotila svoji mysl, která chrlila spoustu velmi nespisovných slov. Ale nakonec jsem se přece jen neubránila. "Myslela jsem, že zrovna tebe to zcela jistě vůbec nezajímá kam a s kým chodím." Vyčítavost v mém hlase byla obrovská. Moc dobře jsem si vzpomínala jak jsme bez sebe na střední skoro nevydrželi ani minutu a podle jeho výrazu mu přesně došlo na co narážím. Hleděl na mě pohledem, ze kterého jsem nebyla schopná nic vyčíst. 

"Tohle nemá cenu." Prohodil, mezitím co vrtěl hlavou a zatínal čelist. Ironicky jsem se zasmála,překvapená sama ze sebe. Kde se to ve mě bere? 

"A co si čekal Thomasi?" Uštěpačný tón z mého hlavu nezmizí, mezitím co na něj hledím s doširoka otevřenýma očima. Právě jsem se mu chystala vyčíst celý ty roky teroru, kterými jsem kvůli němu procházela. "Vážně sis myslel, že ke mně prostě přiběhneš, usměješ se a já ti jako úplná chudinka padnu do náruče? Po tom všem? To jsem v tvých očích tak padla?" Spíše jak vyčítavě co znělo ublíženě a můj hlas vyzněl ubrečeněji než původně měl. Odtáhla jsem se od něj, potřebovala jsem zpátky svůj osobní prostor. Jistotu, že se tu teď nesložím. Nedívala jsem se na něj. Ale asi jsem měla. Dokázala bych mu zabránit v tom mě pevně obejmout. Teplo jeho těla najednou bylo tak moc známé a chtěné, že jsem se nedokázala odtáhnout. Z očích se mi začaly hrnout slzy, když mou mysl zaplňovaly vzpomínky na náš společný čas. 

"Mrzí mě to, tak strašně moc." Zašeptal a já mu to na tu chvíli uvěřila. Slepě jsem následovala jeho slova a topila se v jeho objetí. Dovolila jsem si na chvíli zapomenout na všechno co mi udělal a jen si užívala jeho, pro mě tak moc známou, náruč.  Přes můj tichý pláč k nám dolehly hlasy, které se blížily. Kousla jsem se do rtu a odtáhla se od něj. 

"Musím už jít." Smrkla jsem a vyhýbavě sklonila hlavu k zemi. Zamířila jsem ven z hřiště zpátky k budově školy a cestou se snažila si setřít všechny slzy, které mi tekly po obličeji.

"Příště už přede mnou neutíkej." 

Slabě jsem přikývla, ale nebyla jsem si jistá s pravdivostí tohoto gesta.  Zbytek cesty jsem běžela a rovnou zamířila do sprchy. 

Postel se teď jevila jako jediná lákavá věc a tak jsem svému nutkání vyhověla a schoulila se pod deku. Popadla jsem mobil, který neustále svítil nad náporem nových zpráv a všechny je přejela pohledem. Drtivá většina byla od Ember a pak tam byla jedna od Kyla. 

'Co uděláš když se tvůj nejlepší kamarád zřídí jak dobytek?'  

Nutně jsem ho teď potřebovala slyšet. Vytočila jsem jeho číslo a čekala až to zvedne. Během prvního pípnutí se tak stalo. 

"Řeknu mu, že i tak jsem měla horší den jak on?" Odtušila jsem a promnula si obličej svou volnou rukou. Slabě se zasmál. Poznala jsem, že mu ještě není nejlíp a taky leží. 

"Tak to těžko zlato. Na skoro celej zbytek dne jsem svou postel přenesl na záchod. Hypoteticky."  Uchechtla jsem se a představila si ho, jak chudák spí na záchodové míse. Chvíli mezi námi bylo ticho.

"Mluvila jsem s Thomasem." 

Ticho s Kylovi strany stále převládalo. Jen se teď zdálo trošku tíživější. Kyle ho znal stejně dobře jako já, akorát o pár roků déle. Samozřejmě o všem co se mezi nimi dělo moc dobře věděl. Cítila, že čeká až bude pokračovat a tak pokračovala.

"Chce se znovu vídat Kyle."  Znovu slyšela tu naléhavost ve svém hlase. Skousla jsem si ret, abych opět nezačala brečet. Bylo to pro mě až moc emotivní téma, které jsem dokázala řešit jenom s ním. V nejlepším z očí do očí, abych mohla využít bezpečí z jeho objetí. 

"A ty?" Ozval se náhle a já polkla. 

"Nevím." Můj hlas se třásl a stejně tak můj spodní ret, přes který procházely tiché vzlyky. 

"Nemusíš to dělat Cath. Nikdo tě nebude vinit, když nebudeš chtít." Jistota v jeho hlase mě utěšovala, jen jsem přikývla i přes to, že to nemohl vidět.

"Já vím." 

"Co uděláš, když ti někdo bere vítr z plachet?" 

Usmála jsem se, jen trošku. Přesně tak jak mi to  pocity dovolovaly. Byla jsem emočně na dně a Kyle byl jediný, kdo mě byl schopný zase zvednout. Protože jsem mu věřila. Velmi dobře jsem věděla, že on mě nenechá spadnout. Vždycky mě podrží. Konec konců byl to můj bráška, alespoň pocitově, když už ne pokrevně. Vydechnu zadržovaný dech a mou mysl pohltí klid. 

"Nenechám ho."