"Není to trochu brzo?" Nakrčila jsem obočí a opatrně položila svoji otázku. Jasně, že to bylo brzo! Nebyli spolu pořádně ani měsíc a už se chystají sestěhovat dohromady. Nechtěla jsem kazit šťastný konec  ale tohle mi prostě nepřipadalo správné. Co když je to prostě jen chvilkové poblouznění? Kdo pak bude Ember sbírat dohromady, když se náhodou rozejdou? Byla jsem si víc než jistá, že nikdo z přítomných to nebude, kromě mě. 

"Není Cath, už jsme se rozhodli." 

Rezignovaně jsem si zkřížila ruce na prsou. Odhodlání, které jasně vyplývalo z její tváře, jsem nehodlala přijmout.  Nebylo to tak, že bych Caleba neměla ráda. Prakticky jsem ho začala pokládat za maličkou součást mého života, ale ne tuhle. Ne tak najednou. Zoufale jsem se snažila netvářit se tak nesouhlasně, ale nešlo to. 

"Catherine," Zašeptala Em varovně a ústa srovnala do úzké linky. "S naším rozhodnutím nic neuděláš. Jediné co se od tebe v téhle chvíli čeká, je že nám popřeješ štěstí a oznámíš jestli naši nabídku přijímáš nebo ne." 

Pozorovala jsem ji se zatnutou čelistí a v duchu počítala do desíti, abych se ujistila, že mi z úst neuniknou slova, kterých bych pak litovala. Byla rozhodnutá. Oznámila to slovy i výrazy, které po mně házela - nedokážu to změnit. Střelila jsem pohledem na okraj chodby a předstírala, že přemýšlím.  Doopravdy jsem však zadržovala slzy, které se drali ven. Možná to bylo zbytkem drog, které se ještě úplně nevstřebali a dělali mě emotivněji nakřáplejší, ale spíše to bylo kvůli mé sestře. Jediné co jsem ji kdy přála je, aby byla šťastná, se vším všudy, ale takhle jsem si to nepředstavovala. 

"Cath?" Claire se opatrně dotkla mého ramene, jakoby se bála, že mi svým dotekem ublíží. Všichni na mě hleděli s prosbou v očích. Odmítala jsem se na ně podívat, netoužila jsem po tom, se jim tu složit. Sklonila jsem hlavu a nechala vlasy zakrýt mi tvář. 

"Možná byste se měl někdo podívat na toho v autě. Nejsem si jistej jestli vůbec ještě dýchá, protože když -" Collin zmlknul, když se mu naskytl pohled do všech tváří, kromě té mé. Sklonil ruku, kterou do teď ukazoval za sebe a zamračil se. "Co je?" 

Skousla jsem si ret a protáhla se kolem nich. Nereagovala jsem na jejich volání a jen rychle sebíhala schody dolů. V šatně jsem našla uložené své kufry. Sesbírala jsem je a s malými potížemi se vydala k autu. Bylo to zbabělé takhle utéct, ale nepřála jsem si nic jiného než od tam vypadnout. Posmrkávala jsem a snažila se rozmrkat slzy, které se nehodlaly jen tak vzdát. 

"Cath." Přála jsem si dělat, že jsem ho neslyšela ale mé tělo jednalo první. Škubla jsem sebou a zastavila se. Collin došel až k mé maličkosti a jen tiše čekal. Má hlava opět padla do hlubokého předklonu a prsty křečovitě stiskly poutka kufrů. Nechtěla jsem, aby mě zrovna on viděl takhle. Netoužila jsem po jeho soucitu ani pochopení a už vůbec jsem neplánovala mu ukazovat svou uslzenou tvář. Stála jsem, mělce oddychovala a snažila se působit menší než jsem. Jeho ruce se omotali kolem mých. Překvapeně jsem se zajíkla a ucukla, když mi došlo, že jen plánoval vzít moje kufry. Koutkem oka jsem sledovala jak si je přechytává a pokračuje chodbou dál, než si uvědomí, že ho nenásleduji. Věnuje mi pohled a hlasitě si povzdechne. 

"Tak pojď." Vrátí se ke mně, položí ruku na má záda a jemně zatlačí v úmyslu mě donutit se pohnout. Klopýtnu a nezúčastněně ho, tentokrát, následuji k mému autu. Nemůžu pochopit proč tu je, už mohl dávno jet a ne tu pomáhat někomu jako jsem já. 

Nule.

Naskládá má zavazadla do kufru a otočí se ke mně. Posbírám zbytky své odvahy a usměji se na něj.

"Děkuju, nemusel si to dě-" 

Nenechá mě dokončit větu a koutek úst se mu vyhoupne nahoru.

"Kdykoliv." Odvětí a trochu pochybovačně na mě pohlédne. "Zvládneš řídit v tomhle stavu?" 

Sarkastická odpověď mě pálí na jazyku ale nechám si zajít chuť a jen přikývnu. 

"Rozhodně, jsem v pohodě. Jen mě to překvapilo - až moc." Přikývne a dál zkoumá mou tvář. Bylo mi jasné, že neměl páru o čem jsme se bavili a nikdo mu to nehodlal říkat, ale právě kvůli tomu, jsem mu byla ještě vděčnější. Neptal se a jen tu byl. Z jeho přímého pohledu mi naskakovala husí kůže. Vůbec mu nebylo trapné na mě upřeně hledět a projíždět očima celý můj obličej. Do tváří se mi vehnala červeň. Sklopila jsem pohled a obešla ho, ke svému autu. V kapse jsem nahmatala klíče a otevřela dveře, než jsem se k němu otočila. Stál na stejném místě, ruce zaražené hluboko v kapsách a s křivým úsměvem na rtech. Nemohla jsem si pomoct, vykouzlila jsem na tváři úsměv a nechala ve své mysli vykvést nápad. 

"Mohl - mohl bys takhle chvíli zůstat?" Nějak zásadně jsem nečekala na jeho odpověď a naklonila se do auta. Zpoza Kylova spícího těla vytáhnu svůj foťák a zapnu ho. Collinův výraz mě donutil se potichu zasmát a namířit na něj objektiv. Zvedl ruku a dlaní si zakryl oči, i když mu ve tváři stále pohrával ten zářivý úsměv. Pohlédla jsem na něj skrz čočku a zaostřila než se ozvalo tiché klapnutí. Věřila jsem, že ta fotka nebude rozmazaná ani špatně osvětlená. Pozvedla jsem koutky do úsměvu.

"Děkuju Colline, za všechno." Krátce kývl a dál beze slov sledoval jak startuji auto a rozjíždím se pryč. Pohledem jsem zavadila o zrcátko, které mi poskytovalo výhled na blonďáka na cestě, který mě skoro doprovázel pohledem. Vlastně není vůbec tak hrozný jak to prvně vypadalo. 

Přeřadila jsem a vyjela na silnic míříc do města vysadit Kyla. Ten stále pospával na zadních sedadlech a já se jen modlila, aby nezačal slintat. Cesta mi umožnila popřemýšlet o Ember s Calebem. Stále jsem zastávala názoru, že je to moc narychlo, ale má sestra měla očividně jiný názor a nehodlala ho změnit, navíc fakt, že jsem utekla jak vystrašené kotě mi moc dalších možností nedávalo. Ať jsem nad tím přemýšlela sebe víc, žádná moje část netoužila tenhle náhlý zvrat dovolit. Jenže jsem musela. Jak Ember řekla, nemám jim do toho co kecat, můžu si být blízká jak chci. 

Zaparkovala jsem před Mikovým obchodem a zatroubila. Vylezla jsem z auta a přemýšlela jak Kyla minimálně vytáhneme ven, když vyšel Mike.

"Catherine? Co se stalo proboha?" Otočila jsem se s mírně provinilým výrazem a skousla si vnitřní stranu tváře. Na tohle jsem nepomyslela, vůbec. 

"Ehm," Když jsem přemýšlela už moc dlouho a Mikovi to očividně došlo, zvedl obočí a rozhodně ze mě hodlal vypáčit pravdu. Povzdechla jsem si. "Kamarádka ho opila, tohle je pravděpodobně jeho forma kocoviny." Čekala jsem, že budu seřvaná a instinktivně jsem se přikrčila ale on se jen začal smát až skoro brečel.

"No tohle. Na tenhle pohled jsem tak dlouho čekal!" Smál se a ukazoval na Kyla. "Zatraceně, jsem rád, že jsi zpátky doma." Zašeptal a jemně si mě přitáhl do objetí. Neprotestovala jsem, byl součástí mé rodiny, alespoň hypoteticky. "Oběma si nám moc chyběla." Zašeptal než mi do vlasů vsadil polibek a začal vytahovat Kyla z auta. 

"Miku?" Ruka mi samovolně sevřela zápěstí té druhé a má mysl čekala na jeho kývnutí, kterým dával najevo, že mě vnímá. "Mohla bych si k vám dát na pár týdnů auto?" Polkla jsem, když se na mě překvapeně podíval. 

"Nemůžu ho dovést na kolej." Dodala jsem rychle. 

Zakřenil se, když Kylova hlava přepadla dozadu a on vydal neidentifikovatelný hlasitý zvuk. 

"Samozřejmě, že můžeš." Hodil mi klíče ke garáži. Opatrně jsem zaparkovala na prázdné místo a zamkla. 

Přešla jsem ulici a zastavila u svého modrého miláčka.

"Neboj se, nezapomněla jsem na tebe." Mrkla jsem na sebe do zpětného zrcátka a nastartovala. Dojela jsem si zpátky pro své kufry a přeskládala je.

"Tak já jedu!" Křikla jsem směrem k obchodu. 

Mohla jsem jen doufat, že ředitel je přesně ten typ, který je v kanceláři po celý svůj čas, ať už má volno nebo ne. Bylo pondělí, takže mé obavy se stahovali do ústraní velmi rychle. 

Plánovala jsem donutit ředitele, aby splnil svou část naší dohody. 

Helloou! :D Přicházím s další kapitolou a doufám, že s ní budete stejně spokojeni jako já :))

Užijte si část^^