Na začátek chci objasnit pár věcí:)

Tento příběh, je spojený s příběhem od belka2511 - Mechanička. Rozhodly jsme se vytvořit dva pohledy a já pevně doufám, že se Vám můj příběh bude líbit.

Pak chci poděkovat ----Tina---- za skvělý cover:)

A nakonec Vás chci upozornit, že toto je můj první pokus o 'normální' příběh bez fantasy částeček, takže trochu smilování :D Každopádně kritikou nepohrdnu:)

Užijte si nový příběh^^

-

Můj život ubíhá snad ještě pomaleji než výklad o rozmnožování sumců. Sledovala jsem odraz svého obličeje v poloprázdné skleničce a dumala nad smyslem mého života. Někdo by řekl, že ta sklenice byla z poloviny plná, skočila bych mu do řeči a protestovala - byla prázdná. Lámala jsem si hlavu nad tím, proč jsem ještě tady. Lavička na které jsem seděla nepříjemně chladila a myšlenky mi odbíhaly k tématu, které jsem nerada rozbalovala - odchod. Willhelmská vysoká byla skvělé místo pro dokončení mého studia, kdybych nebydlela na koleji. Nebo aspoň v jiném pokoji. Má spolubydlící jménem Amber byla vysoká, obarvená modrovláska s několika piercingy v obličeji. Její největší zábava byla vodit do našeho pokoje její opilé kamarády, se kterými ve většině případů spáchala pro ně velmi vtipnou věc- jako dneska. Mračila jsem se a přemýšlela jak mohli tak lehce vytopit náš pokoj. Amber je až moc rozdílná od své jmenovkyně- mé sestry, Amber Marks. Obě však s oblibou zkracují mé jméno z Catherine na Cath. Přitáhla jsem si vlněnou deku víc do obličeje a snažila se nevnímat tu zimu. Jak jsem se do toho mohla takhle zavrtat?

„Slečno Marks, pojďte dovnitř, ředitel Vás očekává." Naše sekretářka, postarší usměvavá dáma, která nikdy nikomu neřekne své jméno mě pustila do kanceláře. S husí kůží jsem se posadila do měkkého křesla a nasávala tu příjemnou vůni klasiky. Ředitel je vášnivý modelář lodí a taky to zde podle toho vypadá.

„Catherine Marks, předpokládám." Vysoký, šedivý muž s brýlemi a bílým plnovousem se posadil na židli na druhé straně stolu. Přikývla jsem a bojovala s pocitem odtud vyběhnout. Už jsem to snášela moc dlouho. Rukou shrábl složku položenou na desce stolu a schoval ji do poličky.

„Chcete změnu spolubydlící?" Povytáhl obočí a zabořil se do opěrky svého křesla. Vypadal jako velký diplomat. Znovu jsem přikývla a chtěla se ujmout slova ale on mě předběhl. „Myslím, že to bohužel nebude možné. Všechny pokoje ve vaší výši vkladu jsou obsazené a za jiné byste si musela připlatit, což ve vaší situaci asi nebude možné." Zůstala jsem zírat na jmenovku, postavenou na stole. Cole Robinson. To jméno se mi zavrtávalo do paměti jako jedno z těch špatných a já nevěděla co říct. Zadržovala jsem slzy co se draly na povrch. Nemusel mi připomínat smrt mých rodičů, a už vůbec to, jak jsem z toho byla první ročník mimo. Autonehoda, dvě oběti, nikdo jiný. Mírně jsem zatřepala hlavou a chystala se odejít. „Ale mám pro vás nabídku," Jeho hlas mě zarazil se já se opět posadila. „Má přijít nová studentka a já potřebuji, aby na ni někdo prvních pár dní dával pozor. Jsem ochotný se pozeptat na výměnu pokojů, popřípadě vyřešit přesun. Přijímáte, slečno Marks?" Zírala jsem na něj s neskrývaným údivem. To je návrh na podplacení? Vstala jsem a otočila se na odchod. „To myslíte vážně?" Zamračila jsem se a zůstala stát na místě. Brát úplatky je špatné. Nikdy jsem to nedělala a nemám v plánu s tím začít, ale- . Vzpomněla jsem si na minulý týden, kdy jsem ve své posteli našla opravdu velkého hada a přestala váhat.

„Kdy má přijít?" Nepostřehla jsem, jestli před tím odpověděl, ale podle jeho smíchu myslím, žene. „Pozítří. Jmenuje se Skylar Johanson, ocenil bych, kdybyste na ni ráno čekala před školou." Zašmátral v jednom z mnoha šuplíků stolu a vytáhl složku s fotkou krátkovlasé blondýny.

„ To jsou její papíry. Rozvrhy, přihlášky na přednášky, popřípadě obědy - předejte ji to, slečno Marks." Do teď jsem si nebyla jistá, co znamená, když někdo něco nenávidí. Už to vím, a jestli ještě jednou zopakuje ‚slečno Marks' tím stejným tonem asi hodím šavli. Stroze jsem přikývla, popadla složku a vyřítila se ven. Nemůžu uvěřit že jsem to udělala. Kroutila jsme sama nad sebou hlavou a přidržovala si deku, aby neskončila na zemi. V tom zmatku jsem nepostřehla kdo mi ji dal, ale už jsem se jí nehodlala vzdát. Procházela jsem kolem školního hřiště a zastavila se u plotu. Zapletla jsem do něj prsty a sledovala jak se skupina kluků pohybuje po hřišti sem a tam, pokřikují na sebe urážky a rozkazy a řítí se za míčem. Fotbalisti. Chvíli jsem na ně zírala a v duchu si mapovala všechny jejich úhyby a střely než mě vyrušil vysoký a pisklavý hlas. Proč? S povzdechnutím jsem se otočila a chystala se čelit tlupě přemalovaných dívek. Všechny na mě házely opovržené výrazy a zkoumaly mé oblečení. Ony toho na sobě moc neměli. I když už se začínalo stmívat, jejich těla zahalovaly akorát mini kraťase s volnou sukní a krátký top. Rády se považovaly za klenot naší školy, roztleskávačky celým srdcem. Na jejich hrudi sídlilo logo našeho týmu - Raptors, v tmavě modrých a bílých barvách.Proti roztleskávačkám nic nemám, pokud to nejsou Lydia a její následovkyně, stojící přímo proti mně.

„Co tu chceš? Myslela jsem že nuly jako ty budou spíš v knihovně, nebo se budou schovávat a nepolezou nám na oči." Její samolibý výraz společně s prstem směřovaným na mě a s hukotem vycházejícím z úst jejich kamarádek byl sám o sobě moc. Mým jediným přáním bylo se dostat z jejich dosahu. Vyrazila jsem směrem pryč.

„Kam myslíš, že jako jdeš?!" Lýdiin pisklavý hlas mi trhal ušní bubínky, ale já pokračovala dál. Slyšela jsem jak se skupinka za mnou dala do běhu a já pro jistotu ještě přidala. Když jsem myslela, že je to za mnou a ony si půjdou najít jiného obětního beránka, jsem trochu zvolnila tempo a zjistila, že jsem kousek od tribun hřiště, kde se právě shromažďovali fotbalisti. Deku jsem si stáhla víc do obličeje a snažila se odtud dostat co nejrychleji pryč. Mé nohy předbíhaly jedna druhou, dokud se nenaskytla skrytá překážka, kvůli které jsem se ocitla na zemi. Nade mnou se ozvala salva smíchu. Posadila jsem se a snažila se zorientovat.

„Já s tebou ještě neskončila, ty nulo!" zašeptala mi do ucha Lydie a já znovu skončila na zemi. Zůstala jsem ležet a poslouchala urážky a následný smích na mou osobu. ,,Kde je Thomas, Dylane?!" Vykřikla Lýdie a vzdálila se. Sledovala sem jak kráčí přes polovinu hřiště, až k vysoké postavě v tmavě modrém fotbalovém dresu. Přilepila se na něj, stejně jako přisála své přemalované rty na ty jeho. Sklonila jsem pohled a trpěla neutuchající narážky. Člověk jako já se snaží přežít vysokou bez problémů, ale pak je tu typ jako Lydie. Panovačný, sebestředný a nepříjemný.

,,Co tu ještě chceš?! Nebo ti to nestačilo?!" Vyprskla na mě až její sliny doletěly skoro k mé tváři. Její výraz byl opět stejný, kluk držící ji za pas, se ani neobtěžoval na mě podívat, a to jsme bývali na střední přátelé - aspoň myslím. Thomas Anderson býval opravdu můj kamarád, svým způsobem. Ale od té doby se hodně změnil. Teď byl vysoký, hnědooký kapitán fotbalového týmu. Změnil střih jeho karamelových vlasů a vypadal spokojený sám se sebou. Já jsem oproti němu zůstala stejná. Tichá brunetka s instinktem schovávat se kam může. „Slyšíš mě, nebo seš hluchá stejně jako hnusná? Vypadni odtud!" Vyprskla Lydie a ukázala do dálky. Jako pes jsem se zvedla a otočila se k odchodu. Po pár krocích jsem se však zarazila a zůstala stát. Hlodalo mě svědomí. Nemusím si to nechat líbit, nebo ano?

,,Co jsem ti sakra kdy udělala, že se ke mně tak chováš? Proč mě nemůžeš nechat na pokoji!" Můj hlas vyplnil nepříjemně tiché okolí. Všichni na mě hleděli s překvapením, ale Lydie mě probodávala pohledem. Chtěla jsem zuřit. Skočit po ní a vyškubat jí ty křivě nalepené umělé řasy. Jenže jsem nemohla. Nebyla jsem na to připravená fyzicky ani psychicky. Otočila jsem se na patě a nasadila to největší tempo, které mi dovolovalo si ponechat alespoň zbytek mé hrdosti. Rychlá chůze mi vynahrazovala dnešní už nesplnitelnou hodinu u basketbalového koše. Ráda chodívám sledovat basketbalisty jak hrají a pak, když odejdou hraju já sama. Dneska to už ale nestihnu.

Šáhla jsem po klice od pokoje a předem se připravovala na výjev vevnitř. Promočené stěny, zničené postele, prosakující podlaha, žáby všude okolo a Amber sedící v louži na zemi. Přehltla jsem kázání, které jsem ji vždy uštědřovala a kterému nikdy nevěnovala ani špetku pozornosti a přešla ke skříni. Děsila jsem se, aby mě nespláchla tsunami, když otevřu dveře skříně a tak jsem pro jistotu hned uskočila, kdyby náhodou. Z většiny oblečení odkapávala voda a působilo dojmem hadrů na podlahu. Uchopila jsem svůj svetr, který byl nejvýše a s úlevou zjistila, že je asi jako jediný suchý.

"Jdu do knihovny, kdyby tě to zajímalo Em." Nezajímalo, ale byla jsem zvyklá to říkat. Chodby byly prázdné, aby ne. Kdo by chtěl zůstávat ve škole o osmé hodině večer? Ano, já. Podzimní období mě donutilo na sebe ten svetr navléknout, i když jsem s ním měla jiné plány a pokračovala temnou chodbou ke knihovně. Opatrně jsem otevřela masité dveře a rozhlédla se. Ani noha zde nepobíhala. Vůně papíru mě uhodila do nosu a já si připadala jako doma. Zalezla jsem si ke stolu, který byl zastrčený stranou a uvelebila se na dřevěné židli. Položila jsem složku na stůl a chvíli pozorovala fotku přišpendlenou na vrchu. Díky tobě budu mít nový pokoj.