Pohled Lokiho Laufeysona

Bylo zvláštní lhát ty Midgranďce Rut. Její otec vyzařoval silně, zle, a kdykoliv někoho zaútočit nebo zabít, ale na druhou stranu byl celý ve strachu, nervózní, a bezmoci. Bál se o svou dceru, o Rut. Držel jí jako první objetí klíštěte. A křik jejího jméno byl víc jak starostlivy! Byl vystrašený! Takový strach jsem ani neviděl u Thora o Jane! Proč má o ní takový strach? Je to jen dívka, jejíž život je jemu neplatný. Tak proč? Proč ten strach? A její matka, Helen, má také takový strach. Ale proč? Proč mají? Nejsou spolu, a její matka je s někým jiným, a její otec ve vězení. Tak proč takový strach? Jednou rukou jsem si prohrabl vlasy a pak se zahleděl do dálky ničemného velkoměsta New York. V čem jsem udělal chybu? Ovládnout svět není těžké? Měl jsem armádu, nejlepšího agentka, moc. V čem?

,,Ahoj. "

Pozdravila mě Helen a opřela se o zábradlí. Usmála se na mě.

,,není ti zima?"

,,Ne. "

Odpověděl jsem a zahlédl se zpět do města a po několika minutách hleděla na boj dvou silných mužů.

,,Děkuju, zachránil si mi krk. "

,,Před čím?"

,,Našel si Rut, a hlavně, vzala to velmi dobře, i když jsem jí měla dopřát den s tátou. "

,,Proč nejsi s ním?"

,,S kým?"

,,S její otcem. "

,,Tohle je dost komplikovaný......"

Řekla smutně a sklopila pohled dolu. Vypadala smutně a neuniklo mi malá kapka slzy padající na zem.

,,...........zavřeli ho. Nevinný a se starostmi. Byly jsme na tom špatně, a on se snažil najít práci. Šel na pohovor a tam vypukl atentát. Byly to Španělé, ale než je chytli hodili to na něj. Snažil se jak jen mohl......"

Řekla poslední větu s pláčem. Rychle si utřela slzy a štípla do rukou, až to měla červený a dost na pohled ošklivý.

,,To jsem nevěděl. "

,,Chtěl, abych našla náhradu za něj, aby Rut měla tátu, otcovskou lásku, i kdyby jí bylo padesát. "

,,Proč máš o ní takový strach?"

,,Je to moje jediná dcera, o tebe nikdo neměl strach?"

Zeptala se. Na chvíli jsem se zamyslel a žádnou vzpomínku na to, aby měl o mě strach jsem nenašel.

,,Ne. "

,,Máma? Táta? Thor?"

,,Asi jen matka."

,,Nejsi jejích, že jo?"

,,Nejsem. Všeotec mě unesl."

,,Já slyšela něco jiného."

,,Co?

,,Že tě zachránil a vzal tě k sobě. "

,,Ne, je to jinak. "

,,Měl bys být rád. "

,,Za co? Unesli mě! Celé ty roky mě jen zesměšňovali a dali do vězení!"

,,Zkus se zamyslet. "

,,Nad čím?!"

,,Proč."

,,Nemám proč! Oni se mají zamyslet! Oni za vše můžou!"

Křikl jsem a jediným máchnutím se objevil ve svém pokoji, kde jsem potupně vše ničil. Je jak svá dcera! Nemůže mě dávat rady, co mám dělat a zamyslet se! Já nemám nic s tím společného! Ona by měla! Vše začala ona! Její dcera! Rut!

Pohled Rut Dalii Maldonado

,,Tohle jsem potřebovala. "

Protáhla jsem se a vyšla ven z koupelny. Koupel. Čokoládová bublinková koupel. Tohle jsem potřebovala. Klid a pohodu. Jen v ručníku okolo podpaždí, jsem vytáhla z skříně velké dlouhé šaty, které jsem následně na sebe oblékla. Asi půjdu na boso. S hlavou v oblacích jsem se zatočila a dopadla na postel. Asi bych se měla omluvit mámě, a nebo udělat nějaký vtípek na Starka? Obojí zní lákavě, nebo jen to druhý? Dat mu do pracovny petardu by bylo dobrý. Ale to by asi poznal, že to dělám já a i ten minulý. Třeba někdo koupit krysu. Ne ptáka! Mluvícího! Schválně bych to naučila sprostě mluvit a hodila bych to na Starka! Nebo by mu mohl všechno zničit! Nejsme nějak hnusná? Zavřela jsem oči a ruce si dala za hlavu. Teď by to chtělo relaxační hudbu. Dveře se jako vír rozrazili a na prahu stal zelenáč. Ale no tak! Instinktivně jsem šla dozadu a popadla potají první věc, která mi přišla pod prsty. Rázným a rychlým krokem se vydal ke mě s velkým úkolem. Jeho výška mě děsila a jeho oči měnící se na červenou také, což mi bylo upřímně jedno, strach mě pohltil a mě nic nezbývalo, jen čekat a připravit si hlasivky na velký křik. Chytil mě pod krk tak, že jsem nestihla ani mrknout. Nevydala jsem ani hlasku, pohyb, nic. Jedině tak jsem se mohla bránit. Možná, mělo by to vyjít. Co kecám! Jsem unavená a líná! Stisk zesílil víc a jeho kůže se začala měnit. Z bílé jako upír byla modrá jako barva na obrazu od Leonarda Da Vinciho. Ale nejvíc mě vyvedly jeho modřiny. Nebyly to klasické modřiny od říznutí nebo spálení. Byly to znaky! 

,,Mám.....poslední.....přání?"

Vytáhla jsem větu ze všech sil, načež se Loki nechápavě zatvářil a prootočil oči.

,,Ano. Jak zní?"

,,Co.....jsou......"

Otevřela jsem pusu a snažila se dýchat, ale bez sebemenšího úspěchu.

,,Co?!"

,,Znaky....těle!"

Vykřikla jsem a pomalu opouštěla svět s velkými bolestmi všude po těle, ale náhle se něco změnilo. Tvrdě jsem dopadla na zem. Pustil mě, dost krutě. Z plných plic jsem dýchala všech vzduch, který se mi nedostal, jako ryba dlouho vysušená na slunečné pláži bez vody. Loki byl celý vylekaný z modré kůže a červených očí, které viděl v odrazu v zrcadle. Naštvaně se na mě ohlédl a připravoval se k škrcení, zase. Ale jen co napřáhl ruku, jeho kůže se víc zviditelnila. Byl velký modrý, od všemožných znaků, a hlavně červených očí.

,,Co si to se mnou udělala?!"

,,Já nic! Nejsem jak ty! Možná máš něco s hormonama!"

,,Odpověz!"

,,Odpověděla jsem ti!"

Postavila jsem se za tu celou dobu. Měl by brát prášky! Magor!

,,To nebyla odpověď!"

,,Jo? A kdo sem přišel!"

,,Tvá matka!"

,,Co s ní?!"

,,Na dost....."

Hleděla jsem na něj a zhluboka dýchala díky hněvu. Byl celý vykolejený z toho všechno, i já jsem byla, ale jeho situace byla divná. Nechápal absolutně nic u sebe, proč tu je, a mě. Nemohla jsem nic dělat, jelikož by po mě vyjel, nebo bych já vyjela. Byli jsme zvířata čekající na jakýkoliv pohyb.

,,Proč si sem přišel?"

Zeptala jsem se dost klidně. Hleděl na zem, až po chvilce očekávání priser ke mě blíž. Byla jsem připravená zaútočit, ublížit, nadávat. Ale to co udělal mě dostalo na zem.