Pohled Rut Dalii Maldonado

,,Děkuju. "

,,Není zač slečno. Bude to 268 dolarů."

Kývla jsem a pohrabla si všechny kapsy v kalhotách. Náhle se ve mě probudily rozpaky. Jsem švorc!

,,Eeeee...bude to na účet Anthonyho Starka!"

Vykřikla jsem rychle a vystoupila. Taxikář vykulil oči a napsal si jméno na papírek.

,,Jak to?"

,,Jak to myslíte?"

,,Vy jste dcera Anthonyho Starka?"

,,Ne, jen........kamarádka! Hodně blízká kamarádka. "

,,To se máte! Být kamarádka Ironmane je velká výhoda! A ještě dcera! To by byl vysněný muž všech žen!"

Prootočila jsem oči a zavřela dveře. Dcera, pff. To určitě. Přišla jsem k budce a vykouzlila úsměv, který říkal snad vše co chci. Muž mě zkoumal hodně dlouho, asi šest minut, ale neodvážil se k jedinému slovu. Nadechla jsem se k řeči, ale k divně tichému muži přišel vysoký, svalnatý, řasatý, a krásné zeleno modrý okatý kluk, kterýho jsem v vzadu mozku znala.

,,Dobrý den, slečno! Co byste si přála?"

,,J.j...á.....Já jdu z...za Oscarem Maldonadem...."

,,Jste rodina?"

Kývla jsem a kluk se na mě vrhl a v křupavém objetí, u kterého snad křupaly všechny moje kosti. Vydechla jsem a kluk mě pustil.

,,Rut! Jak já tě dlouho neviděl!"

,,Nechápu."

,,To jsem já......"

Dál svoje ruce na prsa a já o krok ustoupila. Zavrtěla jsem hlavou.

,,.......Leo! Leo Díaz! Od tvýho táty bratranec!"

Křičel dál a zase mě mačkal. Kdo že? Kdybych někoho znala poznala bych ho! A to ještě z rodiny! Nemožný!

,,Ne, nevím. "

,,Teta María!"

Řekl a já vykulila oči. Otevřela jsem pusu a ukázala prstem na něho. Pořád na sebe ukazoval a já měla snad sto chutí se zasmát svý hloupý hlavě.

,,Leo!? Hodně ses změnil!"

,,Vím, chceš za strejdou?"

,,Ráda bych. "

Po několika hodinách v prohlídce a odemykání dveří jsme se dostali k tátovy. Cvičil a při pohledu na mě se mu rozrařila tvář. Několik vězňů mě veselé pozdravilo a chtěli obejmout, ale Leo mě měl na příkaz velitele přísně chránit, jedině u táty můžu dělat co chci a on mě. Leo mi otevřel mříže. Hleděla jsem na tátu a rozběhla se mu kolem svalnatých ramen obejmout. Mačkl mě, ale ne tak silně jako Leo. Odtáhla jsem se a posadila na jeho lůžko. Táta se vedle mě posadil a pohladil po vlasech. Nemůžu uvěřit, že ho po několika letech zase vidím! Je to něco nepopsatelnýho!

,,Jak se máš, zlatíčko?"

,,Dobře, s pár výjimkami. "

,,Výjimky? Stalo se snad něco?"

,,Ne! Jen....."

Poškrabala jsem se za krkem a koukala do stropu.

,,Rut, nemusíš mi lhát. "

,,Ani bys neměla. "

Řekl Leo a opřel se o dveře věznice. Prootočila jsem oči. Pořád stejný Leo. Pořád! Vydechla jsem a koukala se tátovy do očí. Jeho oči byly plné strachu a lásky.

,,Máma si někoho našla."

Odpověděla jsem smutně a táta mě do pár sekund držel v objetí.

,,To je skvělé!"

,,Jak tohle můžeš říct?!"

Odtáhla jsem se. Táta se trošku zasmál a vzal mou tvář do svojí velký ruky.

,,Chci pro tebe to nejlepší. "

,,Nejlepší? Když to nejsi ty!"

,,Ale otce potřebuješ, a hlavně ochrání tebe a mámu. "

,,To určitě. "

Založila jsem si ruce na prsou a uraženě koukala na tátu.

,,Kdo to je?"

,,Hodně namyšlený člověk. "

,,Nebude snad špatný. "

,,Ale je!"

Křikla jsem. Věznicí se rozezněl alarm a všude blikaly červený světla. Tátu mě vzal rychle do náruče a pevně držel. Leo co nejrychleji šel k nám a hlídal nás.

,,Co se to děje?!"

Zeptala jsem se rychle. Leo zakřičel do své vysílačky, načež rychle zmizel a zavřel při to.

,,Ihned ho chyťte!"

Zavelel strážník a ukázal prstem na vchod. Leo a další skupina lidí šli do vchodu, kde lítaly všemožně kulky a nadávky. Vymanila jsem se z tátatova sevření a koukal se na dění. Muž v plášti, jehož obličej jsem neviděla, kvůli pitomec střelbě.

,,Rut!"

Řekl nahlas muž a zvedl ruku. Všechny zbraně, které drželi ihned letěli ke stropu. Osoba se přiblížila blíž, ale stále jsem ji neviděla a nepoznala. Udělala jsem pět nervózní kroků dopředu a při pohledu na osobu mi málem unikly smysly. To není možný! Jak se mohl sem dostat! Až tohle zjistí táta nebo nedej bože máma! Musím rychle zmizet! S ním.

,,Rut! Ihned se vrať!"

Křikl na mně táta, ale já ho ignorovala s šla k Lokimu. Popadla jsem ho za paži a táhla do chodeb věznice. Vši sílou jsem ho přimáčkla ke zdi. Svůj starostlivý, nervózní a zvědaví výraz jsem vrazila přímo do jeho tváře.

,,Vidím, že jsi naštvaná. "

,,A ty dost drzej! Mohli tě zabít! A hlavně co tu děláš?!"

,,Hledal jsem tě. "

,,Proč? Měl si zůstat u Starka, jak teda vím."

,,Musím si s tebou promluvit. "

,,Slečno Maldonado? Jste tam?"

,,Rut? Jsi v pořádku?!"

Ozývali se hlasy. Vyděšeně jsem se podívala na Lokiho, který se škodolibě usmál.

,,Co máš v plánu?"

Zeptala jsem se potichu. Loki mě chytil za pás a přinutil k tomu, abych dala svou hlavu na jeho podhruď. Asi už nevyrostu.

,,Nikdo nic nebude vědět. "

,,Kože?"

Chtěla jsem se mu podívat do tváře, ale on mě násilím držel za hlavu a klačil na jeho podhruď. Mezitím se ozval ženský pisklavý křik a pády a jako třešnička na dortu pád se mnou a s ním na zem. Rychle jsem se vyhoupla na nohy a sedla si na židli v mém pokoji.

,,Co jsi říkala?"

,,Co?"

,,Rozuměl jsem ti kože. "

,,Říkala jsem cože. "

,,Ne kože. "

,,Cože. "

,,Kože. "

,,Chceš se se mnou hádat?"

,,Co myslíš?"

,,Nech to plavat."

Zahodila jsem konverzaci unaveně. Loki ke mě přistoupil a klekl si. Nechápavě jsem se odtáhla a koukala na jeho reakci.

,,Možná to vyzní divně, ale mám nutkání si s tebou promluvit. "

,,Proč?"

,,Já....."

,,Rut! Loki děkuji ti! Jsem ti navždy zavázána!"

Vykřikla máma, když vletěla do pokoje, až dveře málem vyletěli z pantů. To snad ne. Máma mě snad rychleji než puma drtila v mateřském obejití. Odtáhla se a usmála.

,,Co se stalo?"

,,Ach Rut! Proč jsi utekla? A kde jsi byla?!"

,,Za prvý​, neutekla jsem, za druhý, byla jsem za tátou, a za třetí, co se tu stalo?!"

,,Rut měla jsem o tebe strach....."

Vydechla zoufale a koukla se na Lokiho. Zní to divně.

,,.......poslala jsem Lokiho, aby se našel a přivedl domu. Tonyho jsem nechtěla do toho pouštět, protože vím, jak ty ho nemáš ráda. "

Hleděla jsem na mámu s otevřenou pusou, ani to jinak nešlo. Tak tohle jsem nečekala, a je dost divný, že jsem z toho ráda! Je to dobře nebo špatně?

,,To jsem opravdu nečekala. "