3.

Nevěděl jsem, co mám dělat. Musel jsem jít za mamkou a v klidu si o tom promluvit, to bylo jasné, ale vůbec se mi do toho nechtělo. Bylo mi blbé po nich žádat tolik, když jsem věděl, jak na tom jsme.

Vždy jsem se snažil co nejvíce uskromnit, aby za mě nemuseli tolik platit, ale občas se prostě stalo, že to nešlo jinak. Třeba jako s mým doučováním, na to jsem si nedokázal vydělat sám, jelikož to bylo skoro v každém předmětu.

Chodil jsem ve volném čase na brigády, ale dostával jsem tak mizernou výplatu, že to jen tak tak vystačilo na boty a oblečení. Na ten výlet jsem vážně chtěl, snad nikdy jsem se nikam nepodíval. Všichni jezdili na dovolenou do zahraničí a já celé léto ležel doma u starého notebooku, nebo televize.

Nevadilo mi to, vážně ne, byl jsem vděčný za to, že jsme všichni zdraví a že mám oba rodiče, co víc si přát? Jenže do New Yorku jsem vážně chtěl, už dlouhou dobu jsem plánoval, že až dokončím školu, něco si našetřím a abych ulehčil našim, začnu cestovat.

Možná jsem to neměl moc detailně promyšlené, ale hrozně jsem se na to těšil, takže si asi dovedete představit, jaké to pro mě bylo, když se ukázala taková nabídka.

Ihned jsem všeho nechal, zaklapl notebook a sešel pomalu dolů, do obýváku. Táta zrovna něco sepisoval na svém počítači, v obýváku, na gauči a máma pekla v kuchyni nějaké dobrůtky. Nechtěl jsem tátu rušit od práce, protože jsem věděl, jak je pro něj důležité rychle všechno napsat, když chytne vlnu.

Živil se jako spisovatel na volné noze a jelikož měl často psychické problémy, moc toho nenapsal. On sám si to nechtěl přiznat, o pobytu v léčebném ústavu všem říkal, že si byl mimo město na chvíli odpočinout, protože už to delší dobu potřeboval.

Ani s námi se o tom nechtěl bavit, rád dělal, že se nic neděje, ale já s mámou jsme moc dobře věděli, jak to doopravdy je. Hlavně poté, co jeho článek, který napsal pro jeden známý časopis, získal místo ocenění dost špatné hodnocení. Nechápal jsem to, byl vážně dobrý, jenže jeho talent nikdo nedokázal ocenit a táta to neunesl.

Nebyl nijak namyšlený, to ne, dokázal přijmout kritiku, když si ji zasloužil, ale tehdy to vážně nebylo na místě, to věděl každý. Nakonec jsme s mámou přišli na to, že ho tam někdo nejspíš přizval schválně, aby o něm mohl napsat něco takového.

Takže jsem ho nechat v klidu pracovat a rovnou se vydal za mámou, která mě hned vítala svým krásným úsměvem, který mě vždy zahřál u srdce. Byla to vážně úžasná žena, byl jsem rád za to, že mám takovou mámu, jinou bych nechtěl.

Nikdo by si v její situaci nevěděl rady, ale ona si vždy nějak poradila. Byla tak silná, všechno přetrpěla a ještě nad vodou držela tátu. Záviděl jsem jim, jak se i po tak dlouhé době bezmezně milují, taky jsem jednou chtěl takový vztah.

„Copak se děje, zlatíčko? Už je ti lépe?" Zeptala se s úsměvem a následně vytáhla plech hotových sušenek a položila jej na předem připravenou železnou podložku.

„Je to o něco lepší, sice to pořád není ono, ale zítra už bych rád šel do školy, abych nezameškal zbytečně o den více." Sklopil jsem pohled na plech se sušenkami a málem si díky své nepozornosti opařil prsty.

Kdyby mě máma nezastavila rukou, nejspíš by mě to dost bolelo. „Ještě jsou horké, co tě to napadlo? Vždyť jsi mě teď viděl, jak je vytahuji z trouby." Lehce nade mnou nakrčila obočí a posadila se ke stolu.

Bylo mi jasné, že nemám na výběr, mamka nikdy nenechávala nic jen tak. Jakmile jsem se jí nezdál, i když se nic nedělo, ihned se vyptávala a nedala mi pokoj, dokud jsem jí nepřísahal, že mi vážně nic není a jsem buď jen unavený, nebo tak něco.

„Co se děje? Má to něco společného s tím, že tak najednou spěcháš do školy?" Nadzvedla obočí a já se nad jejími schopnostmi mohl jen v duchu uchechtnout, mohla klidně dělat u FBI.

„Tak nějak ano." Přitakal jsem a čekal, co se bude dít dál, i když to bylo předem jasné.

„O co jde?"

„Víš, škola pořádá jakýsi výlet do New Yorku a já bych tam hrozně moc chtěl jet, jenže vím, že je to až příliš drahé-" Snažil jsem se to podat nějak vhodně, aby pochopila, co se tím snažím říct.

„Kolik?" Skočila mi do řeči, nemělo cenu chodit kolem horké kaše.

„Asi čtyři sta liber." Vydechl jsem tiše a sklopil pohled na náš jídelní stůl, přičemž jsem se objímal svými pažemi. Mamka si ihned povzdechla, věděl jsem, co to znamená, ale nechtěl jsem ani, aby to říkala.

„To si teď nebudeme moct dovolit, zlatíčko, víš, že se s tatínkem moc snažíme, ale i tak teď-" Snažila se mi to nějak hezky vysvětlit, ale já nechtěl, aby se více trápila.

„Já vím, mami." Povzdechl jsem si, ale ihned pokračoval: „Vlastně ani nevím, proč jsem přišel, já jen- jen mě to tak napadlo, byla to hloupost." Pokroutil jsem sám nad sebou hlavou, když v tom mamka pevně stiskla moji ruku tou svojí.

„Nebyla to hloupost, to neříkej. Ani nevíš, jak ráda bych to pro tebe udělala, oba bychom ti to rádi splnili, jenže nemůžeme." Zašeptala, až moc dobře jsem v jejím hlasu slyšel přicházející pláč. Tohle jsem jí vážně nechtěl dělat, nechtěl jsem jí předhazovat, že si něco takového nemůžeme dovolit, jen to pro mě bylo až moc důležité.

Okamžitě jsem litoval toho, že jsem s tím za ní vůbec chodil, měl jsem to prostě odmítnout a dál se v tom nešťourat. Takhle jsem jí opět akorát přidělal další starosti ohledně tohohle všeho.

„Mě to nevadí, mami, neměl jsem o tom vůbec začínat, omlouvám se." Oplatil jsem jí šeptem, o něco se k ní přisunul a pevně ji objal.

Často mi na tohle ve svých slabých chvilkách odpovídala, že ji mrzí, jak to s námi dopadlo a že jako matka zklamala, ale to nebyla žádná pravda. Nikdy jsem jí nedovolil, aby si něco takového myslela, vždy jsem jí řekl, že už to nikdy nemá říkat, protože je to jediná věc, která ubližuje nám oběma.

„Víš, to není všechno." Povzdechl jsem si, když jsem ji hodnou chvíli jen mlčky objímal. Věděl jsem, že už to mám nechat být, ale nedalo mi to a já jí to prostě musel říct.




_____________________________________

Vždy se chci na něco zeptat a když už píšu jakousi zprávu pod kapitolu, všechno co jsem chtěl napsat, zapomenu :D To vážně vždy potěší..

Jinak, jak se vám zatím příběh líbí?

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top