„K...k...kam?" Zeptal jsem se, když jsme znovu nasedli do auta a jeli někam do daleka.
Za chvíli jsme dojeli před obří budovu a já se nervózně zachvěl na sedadle.

„Jdeme nakupovat, potřebuješ nějaké oblečení, které ti bude, a taky boty. Když budeš hodný a nikde se mi neztratíš, tak to k tomu klidně koupím, co budeš chtít." Usměju se na něj a vytahuju ho z auta.

"Emm... K..koupíš?" Zavrním. Nakupujeme asi dvě hodiny a jsem oběšený všema možnýma taškama, a když máme všechno, řekne mi, že si mám jít něco vybrat. Já se hned rozběhnu do potřeb pro zvířata a vyberu si obojek.

On si vybral obojek. Ze všech možných věcí tady si vybral obojek. Ale nic nenamítám a koupím mu ho, když po něm tak touží. Doneseme všechno do auta a rozjedeme se domů.
Po cestě mi to nedá, musím se zeptat, strašně mě to zajímá.
„Proč jsi si vybral obojek? Copak jsi nějaké zvíře?"

„No, jsem." Mňouknu a zavrtím při tom ocáskem.
„A nevím, obojek je fajn, aspoň se neztratím." Mňouknu zas a po chvíli jsme doma. Vyjdu pomalu z auta a odnesu tašky do domu.

Ale já se k němu nechci chovat jako ke zvířeti. Chtěl bych o něj pečovat, ale jako o svého partnera. Ach. Zmlkni! Popadni tašky a běž za ním dovnitř, ty jeden úchyle! Křičí na mě svědomí.
Nezbývá mi nic jiného než ho poslechnout.

Za chvilku přiběhne i Eric, ale to já už se rozvaluju na gauči s novým obojkem na krku. Je s rolničkou takže hezky cinká.
„Líbí se ti?"

Je roztomilý jako malé dítě. Tak kouzelný, že se nad ním snad rozteču. „Ano, je krásný a díky té rolničce budu vždycky vědět, kde se mi schováváš." Řeknu z legrace a usměju se na něj.

„Tvému otci by to vadilo, protože bych ho tím otravoval." Kňuknu, poskočím si na gauči a kouknu se na něj. Usmívá se a začne vykládat věci z tašek.

„Kam ti mám dát ty tvé nové věci?" Zeptám se ho. Dal bych je automaticky k sobě do skříně, ale co kdyby mu to vadilo?

„Mě, mě je to jedno." Kňuknu a seskočím k němu a ze zvyku se mu otřu o nohy. To bylo typické přivítání.

Znamená to, že se mi otřel o nohy, že se mě už tak nebojí? Velmi chabá naděje. Ale i tak se zkusím ohnout a pohladit ho po hlavě. Kupodivu neucukl ani neutekl. Za to jsem nesmírně rád.
„Zanesu to do ložnice a dám ti to do skříně, vedle mého oblečení." Usměju se na něj a rozejdu se po schodech nahoru.

„Dobře." Kňuknu a znovu vyskočím na gauč. Za chvilku už je zpátky a sedne si za mnou. Kousíček se k němu přisunu, ne moc. Zastříhám ouškama a pustím telku.

Sedl si ke mně blíž sice ne moc blízko, ale je to pokrok. Srdce mi poskočí, je to jasné, zcvoknul jsem se. Pustí televizi a nechá to na nějaké komedii. „Zatím se teda dívej na telku, já jdu konečně donosit ty bedny." Usměju se na něj a zvednu se z gauče.

„Nemám ti s tím pomoct?" Zeptám se a on mě jen zažene tím, že jsem před chvílí nemohl ani chodit. A tak se spokojeně válím a začnu vrnět, protože jen tak jsem už opravdu dlouho neležel. Ocásek si skroutím za sebe a ouška nechám volně spuštěná a po chvilce usnu.

Chtěl mi pomoct, ale nemohl jsem ho nechat, měl by se šetřit. Když mám už konečně všechny krabice v domě, tak se spokojeně svalím na pohovku. Vedle mě něco potichu oddechuje. Alex usnul.
Ou, je tak krásný a roztomilý, když spí. Já to nevydržím a políbím ho lehce do vlasů.
Dobrý, nevzbudil se, tak se natáhnu pro deku a opatrně ho přikryju. Zakručí mi v břiše, proto se zase zvednu a jdu nám udělat něco k jídlu. Takový dost pozdní oběd nebo brzkou večeři.

„C...co?" Vykouknu z pod deky odpočatý a vyspinkaný. Celým domem se line nádherná vůně, a tak spokojeně vyskočím z gauče a běžím do kuchyně, kde slyším pobrukování.

Rozhodl jsem se, že uvařím lečo. Je v něm hodně zeleniny, ale je tam i párek, pokud se dá počítat jako maso. Jen to budu muset Alexovi navážit a než se pustí do jídla, tak mu musím dát ještě další jakýsi vitamín.
Nevím, proč ale do hlavy se mi vloudí melodie nějaké písničky, co jsem slyšel v rádiu. Nějaký Měšťák. Myslím ale, že tu melodii jsem slyšel už jinde, ale co.
„Bločky, frčky, uniforma, čapka..."

„Voní to moc dobře." Zavrním kousek od něj posazaný na lince. Lekne se, až sebou trhne, a já se tomu jen potichounku zasměju.
„Dostanu i já? Moc moc prosím." Zavrním a seskočím k němu na zem.
„Co to je?"

Strašně jsem se ho lekl, když se náhle objevil kousek ode mě na lince. No, jo, moc jsem se zabral do písničky. „Jasně, že dostaneš, sice malou porci, ale jo. A je to lečo." Usměju se už klidně na něj.
„Běž si sednout ke stolu, ne na zem, hned nám nandám. "

„Emm...no, tak teda dobře." Kňuknu a pomalu si sednu na židličku tak, aby mě netlačil ocásek.
„Je to strašně dobré." Zavrním, když se ve mě ztratí celá porce té dobrůtky.
„Mohu ještě?" Zaprosím.

"Hele, počkej! Ještě jsem ti měl dát vitamín. No, tak nic..." povzdechnu si. Měl jsem mu to dát, než jsem před něj postavil ten talíř. Jo, ale vážně jsem nečekal, že se na to tak vrhne.
„Přidám ti, ale až za chvilku, teď si dáš ten zapomenutej vitamín." Mrknu na něj.

„Promiň mi, že jsem to snědl hned." Kňuknu a poslušně sním všechny pilulky položené na stole. Hned jsk poslední padne do mého žaludku, šťastně si sednu a pozoruju, jak Eric vedle mě jí svou porci.

„Šikula." Šeptnu si spíš pro sebe než pro něj.
„Dám ti ještě, ale už opravdu jenom trošku, aby se ti neudělalo špatně." Řeknu a naložím mu na talíř.
Já bych mu už nic nedával, ale on je tak sladkej a navíc mu chutná.

„Děkuju moc." Usměju se a zastříhám oušky. Za chvíli už ležím na svém místě na gauči.
„Ericu?" Šeptnu jenom do ticha přerušovaném jenom televizí.
„Mám tě moc rád."
„Minimálně raději než tvého otce."

Srdce mi poskočilo. Ani neví, opravdu ani neví, jak mě to potěšilo. Slzy mám na krajíčku, nejradši bych ho objal a přitulil se k němu, ale nechci pokoušet štěstí.
Má mě rád, protože se k němu chovám lépe než můj otec. Ne, protože by ke mně něco cítil.
„Já tebe taky, já tebe taky." Šeptnu.

„Meow." Mňouknu, když někdo zazvoní u dveří, následně ucítím pach několika kluků nebo chlapů. „Ericu...a...asi ti přišla náštěva." Oznámím mu potichu a zamotám se do klubíčka.

Kdo to teď ruší, vždyť já nikoho nečekám?! Rozejdu se ke dveřím, ale po cestě ještě Alexe konejšivě pohladím.
Otevřu dveře a tam stojí nějací kluci, asi v mém věku, možná mladší.
„Dobrý den, co by jste potřebovali?" Zeptám se jich, zatím co si mě prohlíží.
„Ty si nás nepamatuješ? Chodili jsme spolu na školu, než jsi jel do zahraničí." Směje se na mě blonďatej kluk v popředí.

„Ericuu? Kdo to je?" Kňuknu z gauče, z kterého seskočím a jdu se kouknout na nově příchozí. Zůstanu sedět kousek od dveří s ocáskem obmotaným kolem nohou. Přede dveřmi stojí asi 3 mladíci, kteří se usmívají a za chvilku se objímají se Ericem.
„Kdo to je?" Zeptám se potichu.

Za mnou se ozve Alex.
„Asi mí bývalí spolužáci, ale já sám si je jen matně pamatuju." Řeknu a podrbu se na zátylku.
„Chcete jít na chvíli dál a trochu mi vás objasnit?" Rozmáchnu se rukama a Alex sebou mírně cukne.
Ti kluci přikývnou a s úsměvem se nahrnou dovnitř.
Takže malej blondýn, ten mluvil, potom vysokej blondýn a menší brunet, všichni s vypracovanou postavou. Ale musím uznat, jsou mi povědomí...

Když se začnou hrnout dovnitř, začnu nahlas kňučet a běžím se schovat, co když mi něco udělají, co když na mě budou sahat.
Schoulím se teda raději do klubíčka v úplném rohu gauče a všichni si začnou sedat kolem mě. Ten malý blondýnek mě zatahá za ouško a něco křičí na Erica.

„Co to tu máš za přerostlou kočku?" Zakřičí na mě ten malej blondýn. On ho tahá za ouško, už před tím jsem si všiml, jak začal kňučet.
Nikdo nebude sahat na mého kocourka!
Přijdu k nim a plácnu blonďáka po ruce, zvednu Alexe, sám si sednu na jeho místo a položím ho na sebe. Teď mám super příležitost se ho dotýkat. Konejšivě ho začnu hladit po zádech.
„Tak mluvte, představujte se." Pronesu chladně, nějak se mi nezamlouvají.

Když mě zvedne, polekaně se snažím uskočit, ale jeho silné ruce mi v tom zabraňují, a tak poslouchám jejich rozhovor. Ten malej blondýn se jmenuje Noah, vysokej blondýn Jake a ten brunet Sebastian, ten je mi asi nejsympatičtější. Povídají si o všem možném od školy až po kroužky. Sebastian mě po chvíli začne hladit po ocásku a já začnu příst.