Tak, lidičky, blížíme se pomalu ke konci. Toto je předposlední kapitola, takže si ji užijte a uvidíme se příští poslední kapitoly. Ale nebojte, po poslední kapitole přijde ještě kratší speciál. :-D

"Ericuuu, Ericuuu," zakňučím vedle něho. Venku začala bouřka a mně děsí ty blesky a hromy .
"Já se bojím, já se moc bojím," začnu potichounku brečet, když za okny začne třískat blesk a hrom.

Probudí mě tichý pláč. Alex. Venku zuří bouřka a on je schovaný pod peřinou, celý se klepe a tulí se ke mně. "Šš...všechno je dobrý, jsem tu s tebou." Snažím se ho uklidnit. Bojí se bouřky. Jako malý tak pěti léty kluk jsem se taky bál, ale tehdy jsem měl u sebe svou milovanou maminku. Teď tu mám svého milovaného Alexe. "Nemáš se čeho bát, zlato. To jen bůh hraje s anděly bowling." Začnu veselým tónem, takhle to dělala máma. Steče mi pár slz, které hned setřu. Nebudu zase brečet. "Hází koulí a shazují kuželky a to dělá takový rámus a to světlo, co ten rámus následuje je zářivý úsměv těch, kterým se povede shodit všechny figurky naráz. Hrál jsi to někdy? Je to zábava, někdy si to zajdeme zahrát." Opakuju matčina slova a hladím Alexe po zádech. Pomalu se uklidní a vykoukne na mě z pod peřiny. Tak jsem to taky dělával, díval jsem se na ni, když mi to povídala. Chybí mi, chybíš mi mami. Steče mi pár dalších slz, ale usmívám se, musím, slíbil jsem jí to. Když na ni myslím, nesmím být smutný, i když to nejde.

"Ericů, nebuď smutný, nemám rád, když jsi smutný," kňuknu a obejmu ho taky. Po chvilce už spinkám znovu v jeho teplé náručí. Ráno mě probudí až paprsek slunce prosvítající mezi žaluskami. Eric nikde, a tak pomalu slezu dolu jenom v triku na spaní.

"Nejsem smutný, teď už ne." Šeptnu a za blískání a hřmění usnu chvilku po něm. Ráno se vzbudím jako první. Ještě nemám hlad, po té bouřce se cítím divně. Možná to bude tím, že jsem na ni zase myslel, po dlouhé době. Možná mě v noci zarazilo, možná potěšilo, že můj bystrý kocourek se nevyptával. Že by, že bych byl připravený si o ní popovídat, svěřit se? Zajít jí po těch letech na hrob? Ne. Zvednu se z postele a sejdu dolů. Potřebuju něco dělat, abych nemyslel. Nachystám se spisy a dokumenty, co chci dnes vyplnit.

"Ericů, co to děláš, proboha vždyť je ještě ráno, na papírovaní je čas," kňuknu a ospale si protřu očka a zavrtím ocáskem.
"Mám ti udělat snídani?" zeptám se, ale když si prohlédnu dokumenty, rozeznám tam svoje jméno.
"Co to je ?"

"No, to bych s tebou chtěl vyřešit. Chci ti dát oficiálně místo svého asistenta, ale neznám tvé příjmení a jméno jsem ti vlastně taky vymyslel já. Nevzpomínáš si na své pravé jméno? Taky ti chci zařídit účet, kam ti budu posílat plat. Jsem celý špatný z toho, že nevím, co tam mám napsat. A snídani bych si dal, díky." Usměju se na něj a svedu veškeré své chování jen na ty papíry.

"Já no, já nevím, a na co by mi byl plat? Vždyť bydlím u tebe," zavrním a vpluju mu do náruče. "Klidně tam něco napiš, vždyť je to jedno," usměju se a skočím do kuchyně, kde nám udělám snídani.

Usměju se nad jeho rozmilostí. "Měli bychom více peněz a i ty by jsi dostával peníze za svou dobrou práci. A musíme tě zaevidovat na úřadě. Jen nevím, jestli ti tam napsat své příjmení." Podrbu se na hlavě. Musel bych ho zapsat buď jako bratra nebo partnera. Ale není na žádost o ruku ještě brzy? Přijal by ji vůbec?

"Hmm...já se tomu nerozumím!" zakňučím zoufale, když pohlédnu na všechny ty papíry přede mnou .
"Dělej si s mým jménem a tím okolo co jenom chceš, jenom chci, aby se ti mé jméno líbilo," usměju se na něj a pomaličku ujídám svou snídani.

"A tak mi alespoň řekni, jak tě mám zapsat, bratr nebo manžel?" Zeptám se ze srandy. Chci vědět, co si o tom myslí, přeci jen to jméno mu už zůstane do konce jeho života.

"M...manžel?" zeptám se zmateně, to slovo jsem ještě neslyšel.
"Co to je?" zeptám se se zájmem a skroutím se s plným bříškem do klubíčka v jeho klíně a nechám se hladit .

Zčervenám, jak mu to mám vysvětlit? "Víš, když se dva lidi opravdu milují a chtějí spolu zůstat napořád, tak se vezmou. Většinou se bere žena a chlap, a to je manžel a manželka. Ale v naší zemi se už mohou brát i homosexuálové." Podrbu se na hlavě, nevím, jestli to z mého super vysvětlení pochopí.

"Aha, taakže kdybychom se mi dva jednou vzdali, byli bychom manželé?" usměju se na něj. Tváří se překvapeně, ale přikývne.
"A Ericů? Slíbil si mi, že mě naučíš číst a psát, naučíš mě to tedy?" zeptám se s jiskřičkami v očích.

"Ale jistě." Usměju se na něj. "Alexi, ty by jsi si mě chtěl jednou vzít?" Pohlédnu k staré šperkovnici mé matky. Je tam její svatební prsten. Byl by mu? Nosil by ho? Znamenal by pro něj hodně stejně jako pro ni? Ne, nebudu na ni myslet.

"Hmmm, nevím, uvidíme," zasměju se z vesela a zatočím se do teplounké deky .
"Ericuuu, už né, poďme raději vařit," zakňučím, když už mě asi čtvrtou hodinu učí číst a psát.

Od myšlenek na matku mě odvede Alex, jsem za to moc rád. Mnohokrát jsem se z myšlenek na ni sesypal a to si znovu nemůžu dovolit.
Učím Alexe abecedu a jednotlivá písmenka, číst i psát. Je to pro něj těžké, ale už mu to celkem jde. "Klidně, na co máš dnes chuť?"

"Rybu, moc prosím, tu co jsme minule koupili," kňuknu vesele a běžím do kuchyně, kde na stůl vytáhnu zmíněnou rybu.
"Já ti moc rád pomůžu," zasměju se a nechám se pohladit mezi oušky.

"Jasně a k ní můžeme udělat pečené brambory." Potvrdím a začnu chystat potřebné ingredience.
Osolíme rybu a Alex ji upřeně sleduje. "Čekáš, až se začne škubat? Jestli jo, tak se nedočkáš, mrtvé ryby se škubou, jen když jsou čerstvé." Poučuju ho.

Při jeho slovech jsem se zježil, vzpomněl jsem si, jak mi kdysi pán donesl živou rybu a donutil mě ji sníst.
"Já vím, ale jednou jsem musel sníst živou rybu," kňuknu znechuceně.

"Vážně?" Pronesu vylekaně. Zase kvůli mě myslel na mého otce a co mu udělal. Rychle, nějak to odlehči, nabádá mě mozek. "A chutnala ti kocourku?" Pronesu, ale v mém hlase je slyšet nervozita.

"Ne, byla hnusná!" vykřiknu trochu víc, než jsem chtěl.
"Promiň, nechtěl jsem křičet," kňuknu a jako omluvu ho obejmu kolem pásu.
"Ty mi uděláš určitě lepší," mňouknu vesele.

"Ne, to já se omlouvám, neměl jsem o tom ani zkoušet vtipkovat." Omluvím se mu. Opravdu mě to mrzí, pokaždé to jen zhorším.
"Uděláme spolu tu nejlepšejší rybu." Zasměju se a políbím ho na ústa.

"Jupí!" zavrním spokojeně a začnu mu pomáhat, jak umím, krájím, natírám, sypu a všechno, co mi řekne. Za ani ne hodinu už spolu sedíme za stolem, no, spíš on sedí a já sedím na něm a spokojeně ujídám rybu, kterou jsme uvařili.
"Jsi moc šikovný."

"To ty taky." Zamumlám s plnou pusou. Ta ryba se nám moc povedla, takovou jsem snad jedl naposledy...Ne, nebudu na ni myslet!
Co se to děje? Proč na ni teď musím myslet? Že by výročí její smrti? Stále jsi u toho hrobu nebyl. Vyčítá mi svědomí.

"Ericů?" Kňuknu spokojeně, když dojím a schoulím se na něm do klubíčka.
"Jsem unavený," zívnu a zastřihám oušky.
"Moc mě to mrzí."

"Copak tě mrzí? Jen si odpočiň, asi jsi toho moc při bouřce nenaspal, viď?" Mile se usmívám a hladím ho po zádech. Měl bych jít uctít její památku, aspoň jednou, když je pohřbená tak blízko. Měl bych najít odvahu a vyjít ven na zahradu. Dřív nebo později, bude Alex chtít jít na zahradu, to mu řekneš, že na se tam bojíš?

"Mohl bych si jít lehnout?" kňuknu ospale a protřu si očka.
"Půjdeš mě prosím uložit, jinak neusnu," kňuknu potichounku, abych ho náhodou nenazlobil.
"Moc, moc proším budu hodný."

"Zlato moje, moc rád, na něco takového se ani nemusíš ptát." Daruju mu polibek na nos a odnesu ho do ložnice, kde si společně lehneme. Přitáhnu si ho k sobě zády. Téměř dokonale do sebe zapadáme. Mám přes něj hozenou ruku, kterou si zase on přitáhne k sobě a začne se k ní tulit.

"Dobrou Ericu," zavrním spokojeně a usnu s úsměvem na tváři vedle mého Erica, který mě před vším zlým ochrání. Chvilinku se ještě vrtím, ale po chvilce se propadnu do říše snů.