Ahoj, jsem tu zas a přináším naše nové dílo. Ano, je tu nová kapitola. 😃 Zase bych chtěla moc poděkovat za pozitivní ohlasy a překročení 1000 přečtení. A jelikož vám za to chceme poděkovat, tak vyjde mega dlouhá kapitola. Ale na tu si musíte ještě chvilku počkat, protože tu mám ještě pár předepsaných kapitol. 😂😘 Tak pa příště.

Zdál se mi hrozný sen, Alex a já jsme spolu leželi v posteli, tulili se k sobě, když náhle někdo vykopl dveře. Můj otec. Byl celý od krve. "Přišel jsem si pro tebe!" Zavrčí na Alexe. Ten se mě však nechce pustit a já jej taky ne. Začnu sebou házet a Alex mi je vytržen, i podvědomě cítím, že něco z mé blízkosti zmizelo. Otec mě přiváže k posteli a odtáhne s sebou bránícího se Alexe. Vchodové dveře se s prásknutím zavřou. Z venku je slyšet křik, křik, který mi rve uši. Alexův křik plný bolesti a strachu a já mu nemůžu pomoct. Náhle se ozve výstřel a potom už je jenom ticho. "Alexi!!!" Křičím a i s křikem jména svého milého kocourka se vzbudím, hledám ho, ale on tu není. Co se stalo? Udělal jsem něco? Nebo to nebyl sen a ON sem opravdu přišel a Alex už je nadobro pryč? "Alexi!!!" Křičím na celý barák a stále opakuju jeho jméno, přece to nemůže být pravda.

Když se ozve křik, tak se s trhnutím vzbudím. Eric křičí a já co nejrychleji vyběhnu nahoru. Sedí na posteli a já mu ihned skončím do náruče.
"Co se stalo? Proč jsi křičel? Já se tak bál. Co se stalo?" Kňučím potichounku a celý se třesu ze strachu, že jsem něco provedl.

Pevně ho obejmu a držím u sebe, už ho nikdy nechci pustit. "Nnn..noční mmm...můra." Řeknu rozklepaným hlasem. Počkat, sám je nějaký rozespalý a přiběhl ze spoda. Proč byl dole? Když tu má být se mnou? Že by, že bych ho shodil? Je to možné. "O...omlouvám se, jestli jsi kvůli mě spadl z postele, promiň." Omluvím se ještě. Nechci, aby si myslel, že jsem ho odstrčil schválně.

"To je v pořádku." Kňuknu a obejmu ho svýma ručkama a přitisknu se ještě vic k jeho hrudi. "Já myslel, že mě nechceš mít u sebe, a proto jsi mě shodil." Šeptal jsem. Po chvilce šeptání uklidňujících slovíček usnu krásným spánkem vedle Erica.

Ještě roztřesený, ale už více méně uklidněn jeho přítomností a blízkostí, sleduju, jak je ke mně co nejvíce natisklí a usíná. Políbím ho do vlasů. "Tebe budu chtít mít u sebe už napořád." Šeptnu do jeho roztomilého pochrupování. Obmotám kolem něj své ruce a usínám i já s ním v těsném objetí.

Ráno se probudím v jeho náruči, jemně mu olíznu prsty, které nechal na mé tváři a on při tom zatřese řasami.
"Dobré ráno." Mňouknu šťastně, protože vím, že dnes zase budu moc být užitečný. "Musím jít do práce."

Ještě se zavřenými víčky se usměju. "Taky ti přeji dobré ráno, ale já myslel, že já jsem ten, kdo musí." Řeknu pobaveně. Mě se odtud tak nechce. Mám tu Alexe v mém objetí a to mi úplně stačí. Ale mému kocourku zakručí v bříšku, takže budu muset vstát, ale nikdo neříká nic o tom, že ho musím pustit.

"Mám hlad." Kňuknu, když se ozve mé bříško. Eric se postaví a vyšvihne si mě na ruce jako nevěstu a snese mě dolů. Posadí mě na židli a dá mi před nos talíř s jogurtem a k tomu i mé léky, které poslušně všechny sním, a pak se pustím do jogurtu.

Nechám ho sedět a sám si namažu chleba s nuttelou. Dojdu zpátky k němu, zvednu ho ze židle a sednu si na ni místo něj. A svého Alexe si posadím na klín. Chci ho mít u sebe.

"C..c...co to?"zakoktám, když se ocitnu na klíně mého Erica a já se pomalu pohnu a něco pode mnou začne tvrdnout a já polekaně vypísknu.

Jejda, co jsem to zase udělal? Proč jsem jen tak zbrklý? Teď si bude myslet, že jsem úchyl, co se nedokáže udržet. Netvrdím, že nejsem, ale nechci, aby to věděl. "Promiň, promiň, promiň." Chytnu ho za boky a posadím na židli vedle sebe.

"Ja...eh...no..." koktám s červenými líčky, jsem zaskočen. "Jsem rád, že se ti líbím." Šeptnu po chvilce, když si uvědomím, co se vlastně stalo.

Bože, já jse takovej kretén, teď se mě bude určitě ztranit nebo hůř, opustí mě. "Já se ti moc omlouvám, já nechtěl, mě to nedošlo, i když po tom včerejšku jsem si měl začít dávat pozor, ale já nesnesu být bez tvé přítomnosti. Alexi, promiň." Mele pátou přes devátou a rudnu s každým slovem víc a jen čekám, až mi vrazí, až uteče nebo až začne nadávat.

"Já...no...eh..." zakoktám a zčervenám od hlavy až k patě. "Děkuju." Usměju se a obtočím své ruce kolem jeho trupu. "Jsem moc rád, že se ti líbím." Zavrním a věnuju mu maličkou pusinku na krk.

Tak toto jsem tak nějak nečekal. Ale rychle se vzpamatuju. Zvednu mu bradu, podívám se mu do těch jeho krásných očí opatrně a něžně ho políbím. Je to spíš dětský polibek, přitisknutí rtů na rty, ale já ho prostě jen nechci vyděsit, i když mě on sám líbl na krk. Ale co když to dělá jen instinktivně, jak ho to učil můj otec a jen se mi bojí říct NE? Znova se mu zahledím do očí. "A já se tobě líbím? Řekni, popravdě, prosím."

"Ano." Vyjde mi s vydechnutím z mých úst. "Jsem moc rád, že se ti líbím a že ti už nebudu jen na obtíž." Usměju se a jdu zpět na jeho klín, kde mě trochu tlačí jeho chlouba, ale já jen zavrním.

"Ty mi nebudeš nikdy na obtíž Alexi!" Prudce vydechnu, když se znovu ocitne na mém klíně a otírá se o mou erekci. Já ho miluju! Začne opatrně kroutit svým zadečkem na mém klíně a ze mě vyjdou hlasité stehy.

"Ericuuu." Zavrním, když ucítím jeho erekci tlačit na můj vstup. Začnu mu vrnět do ouška a skousnu si ret, abych nesténal nahlas, ale prostě to nejde. Konečně po takové době se někdo stará i o mě.

"Bože, Alexi, já tě tak moc chci!" Vyjde ze mě bez rozmyslu, když i on sám zasténá. Neudržím se a znovu si přivlastním jeho rty, ale tentokrát pořádně. Já ho prostě musím mít. Chci už být v něm, chci, tak moc chci, aby mi dovolil ho opečovávat.

"P...počkej...počkej Ericu." Zakňučím zoufale. Když se mi začne dobývat do úst jazykem a hned jak vysloví tu větu, trhnu sebou a po tvářích se mi spustí slzy velké jako hrách, protože si vzpomenu na svého pána.

Ne, já nechtěl. Bože, já to zase pokazil, jdu na něj moc rychle. "Alexi, promiň, promiň, nechal jsem se unést. Jsem rád, že jsi se ozval, když je ti to nepříjemné." Omlouvám se, asi jsem mu nechtěně připomněl otce, když se mu po tvářičkách spustí slzy. "Alexi, já ti nechtěl ublížit, ani bych ti nikdy neublížil. Jen jsem chtěl o tebe pečovat, ale překročil jsem hranici. Nikdy bych nic neudělal bez tvého souhlasu." Pokouším se ho utěšit. Ani neví, jak mi je líto, co jsem zase udělal.

"T...t...to...to je v pořádku." Zakňučím plačtivě a nechám se hladit po zádech.
"Já...já...promiň...já nechtěl jsem to zastavit...mrzí mě to...já vím, že bys mi neublížil, strašně mě to mrzí!" Kňučím dál a kousnu se do rtu, zase jsem to pokazil.

"Alexi, teď mě dobře poslouchej, ano?" Podívám se na něj a on pomalu kývne. "Mě sice mrzí, že jsem o tebe nemohl pečovat, tak jak si zasloužíš a nahradit otcovy dotyky těmi svými, ale důležitější jsi pro mě ty. Jak se ty cítíš a co zrovna nejvíc potřebuješ ty, ne já. Já tě mám moc moc rád a možná i ještě víc, a proto když se na něco zrovna necítíš, tak ti dám času, kolik budeš potřebovat." Ukončím svůj monolog, který myslím smrtelně vážně. Obejmu ho a pevně natisknu k sobě. Není to nic se sexuálním podtextem, ale spíš konejšivé uklidňující gesto. Chci, potřebuju, aby mi věřil.

"J..já...já se ti rád dám, ale chci jenom trošku času, trošičku víc času, nemusí to být moc dlouho, opravdu, stačí mi jenom pár dní, chci být s tebou, mám tě moc rád." Zašeptám a ukryju se mu do hrudi před celým světem, aby mi už nikdo neublížil. On mi jemně sjede po zádech, trochu se naježím, když mi sklouzne až na zadek, ale pak když mě začne opatrně masírovat, spokojeně se usměju.

"Co jsem říkal Alexi? Dám ti tolik času, kolik budeš potřebovat." Řeknu na oko přísně. "Jen mi řekni, co mi do té doby povolíš. Jestli třeba tohle..." políbím ho jemně na ústa. "Dovolíš a nebo ne." Usměju se na něj a dál ho hladím po zádech, až po ten jeho krásný zadeček.