Eric (já)

Nechápu, proč jsem na to kývnul. Teď sedím ve svém milovaném autě a jedu směr svůj novej barák. Prý je tam pro mě schované překvapení, teda, tak to tvrdil můj otec. Doufám, že to nebude nic jako posledně, vážně jsem nevěděl, co s tou holkou mám dělat.
Řeknu otci, že jsem gay a on mi koupí, ne-li unese nějakou holku. Pff. Je to od firmy kousek, tak proč ta cesta trvá tak dlouho?

Seděl jsem ve sklepě uvázaný ke trubce, ke které mě před třemi dny přivázal ten tyran, který mě předtím surově zmlátil bičem na dobytek.
„Pro mě už jsi moc mladý a já na tvé tresty moc starý, ale neboj se, za chvíli přijde můj syn a ten ti všechno vynahradí." Šeptal mi před třemi dny a já z toho vytušil, že se asi vidíme naposledy.
Upřímně? Byl jsem rád.

Stojím před mohutnými dveřmi svého nového domu. No, tati, vážně je vidět, že jsi tu bydlel.
Vkročím dovnitř a rozhlédnu se.
Jak dlouho jsem tu nebyl? Jsem rád, že už na zdech nevisí vystavené různé biče a jiné mučící nástroje. Jen si na ně vzpomenu, tak mi naskočí husina a mám nutkání utéct.
Jéžiš, neblbni, vždyť tu ten kretén není. Snažím se nějak uklidnit. Ano, v celém dvoupatrovém domě je klid a prázdno. Bez něj je to celkem hezký bejvák.
Jdu si to tu dál prohlédnout, když už tu není ON a já můžu úplně všude.

Zhora se něco ozve a já se polekaně začnu třást.
On se vrátil, zakňučel jsem v duchu a ouška s ocáskem stáhnul pod sebe. Snažil jsem se vypadat jako deka, ale předpokládal jsem, že se to nepovede a on mě znova zmlátí.

Prošel jsem to tu snad všude a nikde jsem nenašel to otcovo překvapení.
Třeba si jen dělal srandu, to bych si totiž vážně oddechl. Nikdy se mi nelíbilo, co dělá.
Zbyl tu po něm sice skoro jen prach, ale mám takový nepříjemný pocit, že to není všechno.
Asi bych mu měl zavolat, že jsem dorazil.
Zvednu mobil a vytočím jeho číslo.
„Píp. Píp. Haló? Copak potřebuješ synu?" Ozve se ten jeho nehorázně slizký hlas.
„Jen jsem ti chtěl oznámit, že už jsem dorazil..."
„A jak se ti líbí?" Nenechá mě ano dokončit větu. Co se mi má líbit, barák?
„Ano, dům je to pořád krásnej."
Na druhé straně je chvilku ticho.
„Ale já myslel, jak se ti líbí to mé překvapení! Ty jeden imbecile!" Ječí do telefonu.
„Ještě jsem to tvé překvapení nenašel." Zamumlám nesouhlasně.
„Ty jsi ale ichtyl! Je ve sklepě a už se na tebe určitě klepe. Nezapomeň si sebou vzít bič, slíbil jsem mu, že ho potrestáš. Tak si to užij!" Řekl a típ mi to.
On tu někoho vězní a trestal ho? Bičem? Že já se tomu vůbec divím. Musím jít toho chudáka pustit, jen bůh ví, v jakém teď může být stavu.
Mířím rychle ke dveřím, ke kterým jsem měl vždy zákaz přiblížení.
Seběhnu schody za nimi. To by měly být poslední dveře.
Nádech, výdech. Sáhnu po klice. Zamčeno. Kurva. Lomcuju klikou.
Kurva, to je kretén.
Kam dal sakra ten klíč?

Někdo začal mlátit na dveře a já se začal ještě víc hystericky třást.
Je tu, jde mě zbít, za to, že jsem byl zlý.
Po třech dnech bez vody a jídla jsem vypadal jako živá mrtvola.
Jídlo bych vydržel. Jíst mi nedával pravidelně, a když, ano, byly to jenom granule a občas syrová ryba. A tak mé trávení bylo opravdu špatné.
Někdo znovu zalomcoval klikou a potom se ty dveře otevřely. Zakňučel jsem a přitulil se k studené trubce. Nechtěl jsem toho slizkého starého úchyla vidět.
„Ne, prosím, pane, prosím!" Pištěl jsem jako raněné zvíře, až se skroutím ještě víc.

Když jsem konečně našel klíče a vletěl dovnitř, málem mě kleplo.
V rohu místnosti se krčilo naprosto vyděšené stvoření. Ne, je to spíš třesoucí se hromádka kostí.
Něco to na mě pištělo, ale nerozuměl jsem tomu.
Chudák, vypadá vážně špatně. Nemyslím ty rozkošně chvějící se ouška s ocasem, to vůbec ne.
Je pokrytý krví a cáry něčeho, co kdysi mohlo být oblečení.
„Neboj, já ti neublížím." Pronesu klidně a začnu se k němu přibližovat.

„Ne, pane! Prosím, slibuju, já už budu hodný, slibuju!" Kňučel jsem a zuřivě trhal rukama.
Cítím, jak se ke mně přibližuje. Ucítil jsem jeho vůni, byl to můj tyran. Rány mě znova začaly pálit a mé tělo se z posledních sil roztřáslo ještě víc. Ocásek i ouška jsem tlačil k sobě, aby je neviděl nebo je viděl, co nejméně.
„Promiňte, pane, já se omlouvám."

„Ššš...neboj se, já ti nic neudělám. Já přece nejsem ten tvůj pán," snažím se jej uklidnit alespoň na tolik, abych se k němu mohl přiblížit a sundat mu ta pouta.
Za co se ale omlouvá? Proč ho otec tak moc trestal? Vždyť je to nelidské!

„Ne, ne, ne, já vím, že jsem neposlechl, ale já se moc bál, byl jsem sám a nedal jste mi pít, vím, že jste řekl, že mě tu necháte, ale já se strašně moc bál, byla tady tma." Zakňučel jsem a on se ke mně pořád přibližoval. Už jsem očekával ránu bičem, ale přišlo pohlazení.

Já toho parchanta zabiju, takhle mu ublížit!
Konečně jsem překonal tu vzdálenost mezi mnou a tím zneboženým stvořením a natáhnu k němu ruku.
Přikrčí se, zavře očka a ještě víc svěsí svá ouška. Chudák. Jako by očekával ránu.
Pomalu a hlavně opatrně ho pohladím po tváři.
„No tak, už se neboj, kocourku, já tě teď pustím, ale ty nikam neutečeš. Ještě by ses zranil, pokud se vůbec zvedneš. Ano? Rozumíš mi?" Vychrlil jsem na něj.
Upřímně, vůbec nevím, co mám s tím ubožáčkem dělat.
Ještě jednou ho pohladím po tváři a ruku tam nechám, nevím proč, ale mám pocit, že když ji oddělám, tak se rozsype na kousky.

Promluvil na mě hlas, ale jiný, byl hebký jako samet. Nebyl to můj pán.
Zvedl jsem očko a uviděl tvář podobnou mému pánovi, bylo to až děsivé, ale v očích měl něco jiného.
„Kde je můj pán?" Zeptal jsem se a ze zápěstí mi spadl rezavý kov, který se mi zařezával do pokožky. Podíval jsem se na ně, mám je úplně rudé.

Sundal jsem mu ta hnusná pouta.
Jak mu mám odpovědět? Když mu řeknu pravdu, nebude se mě bát?
„Víš, on se odstěhoval a nechal mi tě tu." Řeknu na konec. Stejně by se to dozvěděl.
Než se stihne vzpamatovat, tak jej vezmu do náruče a zamířím s ním pryč ze sklepa ven.
Silně pochybuju, že je po otcově skvělé péči schopen vůbec vstát, natož chodit.

„Co, on mě nechal, určitě jsem ho zklamal... Zklamal jsem ho, ale proč mi nedal druhou šanci?" Zakvílím mu v náručí, když mě zvedl jako bych byl pírko.
Vynesl mě ze sklepa a já přimhouřil oči. Bylo tam tolik světla.
V tom mě položil na něco měkkého a mých zápěstí se dotkla studená voda.
Já okamžitě zaprskal, štípalo to.

Položil jsem ho na pohovku a rychle došel pro lavór s vodou.
Začnu mu ošetřovat ta ošklivě sedřená zápěstí.
Musí to určitě hodně štípat, tak se ho pokusím rozptýlit.
„Jak jako zklamal? Ty by jsi chtěl, aby se vrátil a "dal ti druhou šanci"?"
Naznačím prsty uvozovky.
Je tak roztomile naivní.
Jo a ty jsi cvok, právě jsi ho osvobodil z řetězů svého zvrhlého otce a už se nám tady nad ním rozplýváš. Křičí na mě mé svědomí.

„Byl to můj páníček, zklamal jsem ho jako otrok, nebyl jsem dost dobrý, aby si mě nechal." Kňučel jsem a smutně stříhal ouškama.
Byl to tyran, ale byl to můj pán, kterého jsem si vážil.
„A...a..kdo jsi ty?" Zeptal jsem se po chvíli tiše.

Sotva to pronesl, musel jsem se praštit do čela.
„Jsem syn toho tvého pána, jmenuju se Eric a ty?"
Nebudu řešit, co řekl předtím, mám pocit, že si to stejně nedá rozmluvit. Ach jo.

„Já? Já, no, já nevím." Kňukl jsem a zavrtěl ocáskem, když mě podrbal ve vláskách.
„Meow, a jsem rád, že odešel." Šeptl jsem si pro sebe a olízl si dlouhou ránu na ruce.

On neví, jak se jmenuje? Jako vážně?
Sednu si vedle něj a podrbu ho na hlavě.
Musel jsem se usmát nad tím, co zašeptal a tomu, jak si začal lízat ránu... Jako kočka, teda kocour.
„A jak bych ti měl říkat? Jak ti říkal můj otec? Jak bys chtěl abych ti říkal?" Upřímně, ani nevím, na co se přesně ptám.

„Ehm, můj pá... Teda tvůj otec?" Zamyslel jsem se a přitom stříhal oušky.
„Děvko, couro, kurvo, šlapko..." začal jsem mu vyjmenovávat všechny přezdívky, kterými mě můj pán častoval velice často.
Když odtáhl ruku znovu jsem se přikrčil, protože jsem očekával, že mi jednu vrazí.

Sundal jsem mu svou ruku z hlavy, abych mu neublížil.
Měl jsem nehoráznou chuť něco rozbít. Zatínal jsem pěst a v hlavě mi to šrotovalo.
Otec ho nejen mlátil, ale i s ním šukal.
Jak dlouho tady byl, když mu otec ani nedal pořádné jméno?
Zvednu se a začnu před pohovkou přecházet sem a tam. Tak moc se snažím ignorovat fakt, že si ten mrňous myslel, že ho uhodím.
„Budeš se od teď jmenovat Alex, ano?" Řeknu mírně, ale s vážným podtónem.