Ráno před Taylerovou svatbou jsem se válela v posteli a v hlavě mi běhaly myšlenky typu: "Co jsem to proboha udělala."

Byl opravdu tak dobrý nápad utrácet peníze na auto za telefon? Samozřejmě, že jsem vnitřně věděla, že chci Connora sledovat - i když mi jedna polovina říkala, že bych neměla - ale pak jsem si řekla, že když můžou spolužačky, můžu já taky. Jen jsem nevěděla jak.

Aplikaci Instagram jsem si stáhla, to jsem zvládla. Ale jak se zaregistrovat? Musela jsem počkat na Anishu, až přijde, někdy. A ta mi jakoby spadla z nebe.

Skoro ve stejnou dobu, co jsem si řekla, že už vstanu, mi zazvonil mobil - příšerně mě to vyděsilo, ale přesto jsem po něm rychle chňapla - byla to Anisha. Pár chvil mi trvalo, než jsem přišla na to, jak se to odemyká, a pak jsem si přiložila telefon k uchu.

"Co že ti to trvalo tak dlouho?" vyjela na mě okamžitě.

"Promiň, nedokázala jsem přijmout hovor," omlouvala jsem se spěšně a přitom si prohrábla zacuchané vlasy. Uslyšela jsem, jak Anisha vzdychla - v tomhle mi hrozně připomínala Brittany - ale naštěstí k tomu nic neřekla.

"Máš dneska čas? Můžem do města, jen tak se poflakovat... Nemám co dělat."

"Dneska je Taylerova svatba," připomněla jsem jí a protočila panenky. Říkala jsem jí to nejmíň čtyřikrát, ale ona vždycky zapomene na důležité věci. Nebo alespoň většinou.

"Jo aha, jasně. Ale ta je až odpoledne, ne?"

"Jo, ale taky si musím stihnout udělat vlasy," zavrtěla jsem hlavou, i když jsem si byla vědoma, že mě nevidí.

"Aha, jasně. Tak čau."

"Ne Anisho počkej," křikla jsem do telefonu, naštěstí tam ještě zůstala a nezavěsila.

"Právě si mi urvala ucho, Natalo."

"To je fajn, protože tě tu potřebuju."

"Na co? Nejdeš náhodou na svatbu?"

"Tojo, ale potřebuju co s tím mobilem. Sama to nikdy nedám, nechápu to fungování ani nic jinýho."

Následoval dlouhý povzdech a pak nepříjemné ticho.

"No tak jo. Za pár minut jsem u tebe."

--

"Tak ukaž, kde je ten demódní postiženec," zeptala se Anisha hned, jak jsem otevřela dveře. Světle hnědé vlasy si stáhla do koňského ohonu, namalovaná byla jen o trochu míň, než do školy. Jinak vypadala, jakože jde opravdu ven, ne ke mně domů: pruhovaný croptop bez rukávů, krátké džínové kraťasy a samozřejmě boty na vysokém, i když tohle byl slaměný klínek. Všimla si, jak si ji udiveně prohlížím, a tak řekla: "Pár minut po tom tvém hovoru mi zavolal Harrison Fox, víš kterej, ten od fotbalistů." Němě jsem kývla. "No tak ten a krkolomě mě pozval na rande, no, nic si od toho neslibuju protože to znělo jako 'Eeehhh, pudeš se mnou ehhhhh do Starbucks ehhhh prosím ehh? Ber to jako eehhh rande.' Takže z toho stejně nejspíš nic nebude, ale když moje nejlepší kamarádka jde místo se mnou do města na svatbu..." Povzdechla si, ale pak se usmála.

"Tak to gratuluju k úlovku," zamumlala jsem a otevřela dveře do kořán, aby mohla vejít.

"To není úlovek, spíš jen úlet," opravila mě zatímco si sundavala boty. Konečně byla zase nižší.

Anisha se usadila na bílý gauč v našem obývacím pokoji a já šla udělat kafe. Zírala jsem na vařící konvici a přemýšlela, na co všechno se jí chci zeptat. Počítala jsem s tím, že na většinu věcí přijdu sama, ale nechtěla jsem se ztrapnit před ostatníma tím, že bych o něčem nevěděla. Nebo že bych udělala nějakou chybu...

"Natalo? Ta voda už je dávno hotová," křikla na mě z obýváku Anisha, až jsem mírně nadskočila. Měla pravdu, už byla hotová, tak jsem ji lehce nalila do obou připravených hrnků s kávou a odnesla do obýváku, kde jsem jí jeden dala a druhý si nechala. Sedla jsem si vedle ní a pokrčila jednu nohu.

"Tak co bys chtěla vědět?" zeptala se mě s mírným úsměvem. Vytáhla jsem mobil z kapsy a odemkla ho - to už jsem se naučila.

"V první řadě - jak se zaregistruju na Instagram."

Nemyslela jsem si, že to bude až tak vtipné, ale podle Anishina smíchu nejspíš bylo.

"Co je?" zeptala jsem se otráveně. Anisha popadla můj telefon a jedním pohybem palce ho odemkla.

"Je to hrozně jednoduché," zajíkala se, jenže pak zaregistrovala můj pohled a ten ji donutil se uklidnit.

"Tak zaprvé," mírně si odkašlala, "tvůj email. To mám, dobrý. Zadruhé - jak se chceš jmenovat?"

O tom jsem nepřemýšlela. Jak bych se tam měla jmenovat? Nějak normálně. Ale zase...

"Tak třeba Natalie - bez mezery - Westerwald?" ptala se a rovnou to tam už ťukala.

"Ne," zareagovala jsem rychle, "nechci tam mít svoje jméno. No, nebo aspoň ne příjmení. Prosím."

Anisha tázavě zvedla obočí. "Fajn. A co tam teda chceš mít? Můžeš použít i čísla, i třeba podtržítko a tak. Hm... Třeba... KittenLover69?" uchechtla se.

"Ježiš ne," protočila jsem panenky. "Něco normálního."

"Tak já nevim. Chceš něco normálního, ale ne trapnýho. A nechceš tam svoje jméno. Co ti tam mám asi napsat?"

Porozhlédla jsem se po obýváku. Přelétla jsem očima skříň, svíčky, židle, misku s ovocem... Meloun. Hm...

"Ne," vydechla Anisha a já jsem na ni hned upřela pohled. "Řekni mi, že tam nechceš zakomponovat ovoce."

"Napiš tam Natewmelon," poručila jsem jí bez známky úsměvu na svém obličeji. Nevtipkovala jsem. Ale Anisha se přesto uchechtla.

"Napiš to tam, Anisho," zopakovala jsem, "prostě to tak udělej."

"Fajn," protočila panenky, napsala to tam a pak mi ukázala displej, jakože to tam vážně je. Pousmála jsem se.

"Fajn, a teď heslo," přesunula se Anisha k další položce. Vzala jsem jí mobil a pomalu - hodně pomalu - tam naťukala heslo, které používám skoro na všechno - ne že by toho bylo moc.

"Fajn a teď si na mě dej follow, jo? Zadej do vyhledávání AnishaTrav-ey. A klepni na follow." Udělala jsem všechno, co řekla. Zvedla jsem obočí.

"Teď uvidíš pokaždý když zapneš Instagram moje fotky, který jsem tam přidala. Tak to funguje." Vysvětlovala mi to jako když dospělý vysvětluje dítěti, jak se používá lžíce, ale pro tentokrát mi to nevadilo.

Okamžitě jsem si vyhledala j_sherlay, jak mi poradila Darja. A u toho čísla nad nápisem followers se mi zastavil dech. 2.4m. Opravdu má Connor 2 400 000 lidí, co ho sledují, komentují mu fotky a vzdychají nad jeho úžasností? Myslela jsem, že jich bude... Trochu míň. O dost míň.

Ale ani to mi nezabránilo ťuknout na follow.

"Vyhledáváš si holky?" zajímala se Anisha. Trhla jsem sebou, jakmile jsem uslyšela její hlas.

"Jo, jo, jasně. Jak se jmenuje Brittany?"

"Počkej, najdu ti to." Anisha vytáhla svůj mobil - identický s tím mým, jen bílý - a za moment mi prozradila, že Brittany se na Instagramu jmenuje BrittanyIsYourBae.

"Pořád lepší než tvůj Natewmelon," uchechtla se Anisha. Hodila jsem po ní polštářem.

"To není pravda," ohradila jsem se, ale vzápětí mi ten polštář přistál na obličeji. Zamračila jsem se, ale dál jsem ho neposlala. Anisha se vítězoslavně zazubila, načež jsem jenom zavrtěla hlavou.

--

"Páni Nat, vypadáš úžasně," zvolal Connor ohromeně, což mi vykouzlilo úsměv na tváři. Nevypadala jsem nijak zvlášť úžasně, měla jsem jednoduché černé šaty, jednoduché tmavě modré boty, vlasy upevněné v jednoduchém účesu. Ale slyšet, že se to Connorovi líbí... Že se já Connorovi takhle líbím... Potěšilo mě to.

"Jsi nádherná," zamumlal mi do ucha hned, jak jsem k němu přistoupila. Hned po mém úsměvu jeho rty přistály na mých. Objala jsem ho kolem krku a přitiskla se k němu, objal mě kolem pasu, ale své rty z mých nespouštěl.

"Měli bychom už jít," vydechla jsem tiše, když jsem se od něj maličko odtáhla. "Nestihneme to."

"Ale stihneme," protestoval Connor a ještě si mě k sobě na chvilku přitáhl.

O pár minut později jsme už - na moje naléhání - seděli v autě. Můj nový mobil byl bezpečně ukrytý v mé kabelce, ale přesto jsem se hrozně bála, že mě Connor odhalí. Pravda byla, že jsem neměla čeho se bát, já si můžu kupovat jaký mobil chci, ale svíral mě uvnitř takový pocit, že se mu moje rozhodnutí zrovna dvakrát líbit nebude.

Connor si mého napětí všiml, ale vyložil si ho úplně jinak: "Neboj se, ta svatba se jim povede."

"Jo, doufám," navázala jsem na to, ale nepodívala jsem se na něj. Svůj pohled jsem směřovala na šeredné paneláky Berhamu. Nikdy jsem tohle město neměla nějak zvlášť v lásce, netušila jsem, co na něm kdo má. Ano, bylo tu sice víc obchodů jak v našem městě, ale to z toho přece nedělá úžasné místo. Lidé tady mi přijdou hrozně namyšlení, vždyť Berham není New York City, nebo LA, moc turistů se tady taky nenajde, lidi z Berhamu nemají být moc na co pyšní. Jezdí sem akorát maloměšťáci za studiem a na nákupy. Nic víc.

Connor zaparkoval před kostelem, kde už bylo nahromaděno hodně aut. Zahlédla jsem Taylera, svoji matku a i svého otce, který si od ní však držel odstup - oprávněně. Tayler byl už z dálky cítit nervozitou, mnul si ruce a pořád se matky na něco ptal. Trochu jsem se zamračila - která matka by si vzala na svatbu vlastního syna lososový kalhotový kostým? Samozřejmě, slíbila jsem jí, že jí nebudu kecat do toho, co si na svatbu obleče a udělá s vlasy výměnou za to samé u mě, ale tohle jsem nečekala.

Mezitím mi Connor už přišel otevřít dveře. Vystoupila jsem a vřele se na něj usmála, následně Connor vzal mou malou ruku do své velké teplé dlaně a jedním pohybem zamkl auto.

"Je jedno, jestli jsi ho přemluvila nebo ne, stejně mě nemá rád," syknul směrem ke mně, když jsme pomalu kráčeli k té trojici.

"To nevadí. Nemusíš s ním vůbec mluvit. Jsi tady se mnou. A moje máma tě ráda má, za tu potyčku byla na Taylera hodně dlouho naštvaná, takže v klidu."

"S tvým tátou jsem se taky ještě nesetkal," zamumlal. Uklidňujíc jsem mu stiskla ruku.

"Toho se nemusíš bát. Není nijak zlý. Obecně mí rodiče jsou celkem milí lidé. Jediný, kdo proti tobě má zrovna nějaké úsudky, je Tayler. A toho si nevšímej."

Connor mi neodpověděl, protože jsme se už dostatečně přiblížili ke skupince. Má matka si nás všimla jako první.

"Connore," oslovila ho až s přílišným nadšením a lehce, formálně ho objala. Musela jsem pustit jeho ruku, aby jí to objetí mohl opětovat.

"Rád vás vidím, paní Westerwaldová," odpověděl Connor s příjemným úsměvem.

"My jsme se ještě nesetkali, že ne," začal můj otec striktně. Doufala jsem, že Connora nevyvede z míry, nebo nevyděsí nebo něco takového, ale vypadalo to zatím dobře.

"Gregory Westerwald, otec Natalie a Taylera," představil se a podal Connorovi ruku, ten ji stiskl.

"Connor Hickman," odpověděl Connor úsečně. Pak jeho oči spočinuly na Taylerovi a úsměv mu z tváře zmizel.

"Taylere."

"Connore."

Hlasitě jsem vydechla, aby to oba moc dobře slyšeli, a znovu jsem vzala Connora za ruku. Nelíbilo se mi, že se oba pozdravili s nulovou teplotou v jejich hlase, ale pořád lepší, než kdyby se zase porvali.

"Hickman?" zeptal se otec Connora, jakoby mezi ním a Taylerem nedošlo k žádné výměně pohledů. "Nedělá jeden z vašich příbuzných u námořnictva?"

"Obavám se, že ne, pane Westerwalde." Můj přítel překvapeně zamrkal, ale dokázal si udržet formálnost i před mým otcem. No dobře, to, že jsou mí rodiče docela milí lidé, člověk nemůže brát tak vážně. Otec je námořní veterán, momentálně vlastní obchod se zbraněmi v Texasu, kde už sedm let bydlí se svou přítelkyní. Ale s matkou se dá docela dobře vycházet.

"Raději pojďme dovnitř, už bychom tam měli být," rozhodla se matka najednou a všechny čtyři nás začala pomalu přemisťovat do kostela.

S Connorem jsme se posadili do třetí lavice vlevo, hned vedle prababičky Sue, která už dlouho špatně slyší a upřímně nejspíš ani neví, která z jejích pravnoučat jsem. Nevšimla si nás nějak dopodrobna, což bylo dobře - momentálně jsem se zrovna dvakrát necítila na rozhovor s ní.

Connor se ke mně mírně naklonil: "To šlo dobře, ne?"

Podívala jsem se na něj. "Děláš si srandu? Nejen, že se Tayler chová, jako ledovec, ale jako ledovec se chováš i ty."

Povzdechl si. "Nat, tohle je ten nejpřátelštější vztah, jaký kdy navážeme, a to jen kvůli tobě. Takže... Prosím, respektuj to. Snažím se... Oba se snažíme. Ale nejsme superhrdinové."

Nic jsem na to neřekla. Na jednu stranu mě to štvalo a na druhou... Na druhou jsem byla ráda alespoň za tu snahu.