Kráčela jsem po světlém a mírně rozpraskaném chodníku vedoucí k naší škole, s hlavou sklopenou, sledujíc svůj stín, který se pohyboval celou cestu přede mnou. Sledovala jsem ho a svoje boty, modré sandály na klínku a zatemněně přemýšlela, jestli jsem si měla nalakovat nehty na nohou raději na černo, než na bílo. Vypadám jako námořník.

Náhle jsem ucítila tlak na hrudi a až za pár vteřin jsem si uvědomila, že jsem do někoho vrazila. Zvedla jsem pohled a upravila si sluneční brýle, které se mi srážkou trochu posunuly. Hleděla jsem do očí Monice Rogersové, populární holce o ročník výš. Uraženě semkla rty a bojovně vystrčila bradu. Polévala mě horkost, takový trapas, a to přímo před půlkou jejích nohsledů. Zamrmlala jsem tiché "Promiň," a rychle se klidila pryč, protože jsem neměla náladu na to být ponížená Monicou Rogersovou a jejíma falešnýma kopiema.

Mířila jsem si to ke svým kamarádkám, do hloučku, ve kterém se cítím přece jen o něco příjemněji, než u Monicy Rogersové. Denise mě zahlédla už z dálky, ale Anisha, Brittany ani Lena mě nezpozorovaly, protože mi byly otočené zády. Využila jsem příležitosti, přiložila si prst na rty jako znamení pro Denise a připlížila se zezadu k Anishe. Věděla jsem, že to nemůžu přehánět, protože bych jí zničila makeup, ale přesto jsem jí opatrně přiložila dlaně na oči. Cítila jsem její překvapení skrz své ruce, ale nevyjekla, ani nic takového. Místo toho okamžitě začala hádat.

"Jade."

"E-e," zavrtěla jsem hlavou s triumfálním úsměvem, který mohly vidět jenom holky.

"Donna."

"M-h."

"Isabelle. Margaret. Marina. Bože, kdo jsi?"

Začala jsem se mírně smát z Anishiny bezmoci. Na to, že jsem se před minutou ztrapnila před nejdůležitějšími lidmi z vyššího ročníku jsem už ani nepomyslela. Najednou mi to bylo jedno.

"Natalie!" vykřikla Anisha a tím si vysloužila osvobození v podobě sundání mých rukou. Otočila se na mě a sevřela mě v mírném objetí, které jsem jí vřele opětovala.

"Kdy naposledy jsi mi něco takového udělala?" usmívala se Anisha a maličko poodstoupila, abych se do kruhu vešla taky.

"Nevím, ale bylo to hodně dlouho," ušklíbla jsem se.

Následně se holky zase začaly bavit o tom, o čem se bavily do té doby, než jsem je vyrušila. Chvíli jsem poslouchala, abych se chytila, ale netrvalo mi to moc dlouho.

"Jo, Rihanna ten outfit na Met Gala fakt přehnala," líčila jsem jim svůj názor, "všichni si z ní teď dělaj srandu."

"Ale boty měla krásný," bránila ji Lena zkroušeně, "aspoň ty jí nechte."

"Jaký měla boty?" zajímala se Brittany a nadzvedla své vždy skvěle upravené obočí. Lena něco rychle vyhledala na telefonu a pak otočila displej směrem k Brittany, aby viděla zlatavou řemínkovou hrůzu, kterou jsem se rozhodla radši nijak nekomentovat. Jenže pak Leně zabzučel mobil v rukou, ta si ho okamžitě stáhla k sobě a horlivě sledovala, co se děje. Její oči se najednou rozzářily a koutky zvedly. Nechápavě jsem se na ni podívala, zjistila jsem, že nejsem jediná. Všechny jsme na Lenu zvědavě hleděly, očekávajíc vysvětlení. Ta jen přecházela očima z jedné na druhou, pak si povzdechla a její rty vytvořily ještě větší úsměv.

"Jacob Sherlay mi odpověděl na komentář."

Polil mě studený pot. Netušila jsem, že se konverzace zvrtne na alter ego mého přítele, a tak jsem tam místo toho, abych Leně gratulovala (což mi přišlo jako naprosto přehnaná reakce) jen stála a civěla do prázdna. Proč se vždycky všechno zvrtne na Connora? Proč?

"Co je, Natalo?" šťouchla mě Anisha loktem do žeber. "Snad nežárlíš?"

Mé tváře zčervenaly a hned na to se celou skupinkou ozval mírný chichot. "Nežárlím," zavrtěla jsem hlavou, "ani nevím, jak vypadá." Brittany protočila panenky a povzdechla si. Ihned mě napadlo, že si musí myslet, jak děsně nemoderní jsem, že neznám někoho, kdo se jmenuje Jacob Sherlay. Jaká ironie, vnitřně mě bavilo pomyšlení, že o tom, co já mám, se Brittany ani nesnilo. Proto jsem její otrávený pohled zanechala bez reakce.

Jenže to, co nastalo potom, se bez mého komentáře neobešlo. Holky začaly o Connorovi básnit, což mě nejen naštvalo, ale taky patřičně znechutilo. Představa kterékoliv z nich s Connorem? Ew.

A nejvíc mě dostalo prohlášení Brittany, která řekla: "Kdybych věděla kde bydlí, okamžitě bych se na něj vrhla a vyšoustala mu duši z těla."

Žaludek mi udělal kotrmelec. A to jsem si myslela, že obrázek Lotte líbající se s Connorem byla odporná - pořád lepší než to, co řekla Brittany.

"Nechci vám kazit radost, holky," ozvala jsem se, "ale mám tušení, že je zadanej." Mohla jsem se snažit, jak jsem chtěla, mrzutost a otrávení jsem ze svého hlasu odstranit nedokázala.

Skupinkou se ozvala vlna nespokojených povzdechů, když tu se ozvala Brittany: "Jak to ty můžeš vědět? Vždyť tady všem tvrdíš, že ho neznáš."

"Řekla jsem, že nevím, jak vypadá, ne že ho neznám," odsekla jsem podrážděně. Přesně tohle jsem od Brittany čekala. Ona je už taková. Není divu, že mi občas pěkně leze na nervy.

"Holky," oslovila nás Anisha varovně, "nechte toho."

Povzdechla jsem si a přesunula svůj pohled z Brittany na kabelku přehozenou přes mé rameno a se slovy "Myslím, že si už půjdu vzít učebnice" jsem se vydala do tmavé budovy školy.

--

"Co to bylo?" zeptala se Anisha, když si pokládala světle hnědou koženou kabelku na lavici vedle té mé. Pohlédla jsem na ni.

"Co co bylo?" odpověděla jsem na otázku otázkou a pokrčila rameny.

"Tím to myslím ta věc s Řekla jsem, že nevím, jak vypadá, ne že ho neznám." Docela slušně zparodovala můj hlas, ale přesto jsem se zamračila.

"To byla docela normální odpověď."

"Nebyla," nesouhlasila Anisha a sedla si na moji lavici, takže jsem musela zaklonit hlavu, abych jí viděla do očí. "Byla jsi na Brittany hnusná. Ale mě zajímá to, proč. Co ti tak vadí na Jaycobovi?"

"Vadí mi, když někdo říká, že by mu vyšoustal duši z těla."

"Nevím, co ti na tom vadí, nedávno jsi to samé řekla o Martinovi Garrixovi," namítla, moje tváře maličko zahořely.

"To bylo před půl rokem!" bránila jsem se mírně pohoršeně, ale maličko jsem se pousmála, kdežto Anisha se zase rozesmála. Chystala se něco říct, ale zazvonilo - to by nebyl takový problém, kdyby se spolu s ním do třídy nevřítil pan Hopkins, učitel ekonomie. Anisha protočila panenky a vyhoupla se z mé lavice, šla si stoupnout k té svojí.

Pan Hopkins nám jedním mávnutím naznačil, že se máme posadit, a začal nám na lavice svižně rozdávat malé A5 čisté papíry - krátký nehlášený test. Povzdechla jsem si - ekonomie není zrovna moje silná stránka a nehlášené testy nesnáším. Ne že bych se nějak extra učila na ty, co jsou hlášené, ale tyhle jsou ještě horší.

Anisha na mě povzbudivě mrkla, ten pohled jsem jí oplatila a opřela hrot pera o papír. Tohle bude ještě zajímavý.

--

"Potřebuju, abys se mnou zašla vybrat šaty na tu svatbu," oznámila jsem Anishe těsně po skončení hodiny ekonomie. Ta se na mě zadívala malinko udiveně, ale pak kývla a pousmála se. Zaklesla si do mě svoji ruku a vyvedla mě ze třídy.

"To je ta Taylerova svatba, že jo," ujišťovala se. Kývla jsem.

"A jaký chceš šaty? Decentní, sexy, nebo holčičí?" ptala se dál Anisha.

"Já nevím, podle toho, jaký tam budou mít. Opravdu netuším, jaké šaty bych chtěla. Nemám žádnou představu," bezradně jsem pokrčila rameny. Opravdu jsem to nevěděla. Ale v hlavě jsem si kladla spíš takovouhle otázku: Budu se Connorovi líbit víc decentní, sexy, nebo holčičí?

"Po škole si uděláme výlet do Berhamu - nechci slyšet žádný protesty, mají tam větší výběr - a vybereme ti nějaký hezký šaty. Dohodnuto?"

Kývla jsem, přestože se mi do Berhamu nijak extra nechtělo. Hádat se s Anishou o změně jejího názoru nemá zrovna smysl, hlavně když se to týká nakupování.

--

"Co tyhle?" ukázala mi až moc krátký kanárkově žlutý hnus s rozevlátou sukní. Zhnuseně jsem zavrtěla hlavou.

"To už radši ty předtím," popíchla jsem ji. Bylo to asi pět minut na to, co jsem si zkoušela jeden pastelově růžový pytel, který se ve finále nelíbil ani jedné z nás. Ale přinesla ho Anisha.

"Ale noták," řekla popuzeně. "A tyhle?" ukázala mi bílé s květovaným výstřihem do V. Vzala jsem si je s sebou do kabinky.

"Věř mi, tyhle budou ty pravý," ujišťovala mě skrz zatažený závěs.

"Ne," řekla jsem jakmile jsem je měla na sobě a začala jsem si je rychle sundavat. "Ani trochu."

"A proč ne?" zeptala se mě Anisha a znovu zatáhla závěs.

"Protože nemám skoro žádný prsa, proto," odvrkla jsem a povzdechla si. Na to Anisha neřekla nic.

Prošly jsme asi pět obchodů a nikde nic, co by se mi opravdu líbilo. Až když Anisha začala fňukat, že rychle potřebuje kafe, jsem se zastavila u výlohy jednoho obchodu, ve kterém jsem nikdy nebyla - asi tady byl nový. Anisha zatajila dech a já jsem opatrně vešla dovnitř a zamířila právě k těm šatům, které se mi líbily. Pohladila jsem jemnou látku obyčejné černé sukně a pohlédla jsem na jemnou ozdobu z modrých krystalků obíhající celý výstřih, který ani vlastně nebyl výstřihem - šaty odhalovaly ramena, ale sahaly jen po klíční kost. Zaregistrovala jsem Anishinu ruku na svém rameni: "Tak si je zkus."

--

"Stejně nevím, jestli mě Tayler s těma šatama nepošle do háje," povzdechla jsem si a přiložila šálek k ústům. Anishin pohled se na mě zastavil a provrtal mě až na kost.

"Nepošle," řekla rozhodně.

"Jsou černý."

"Mají modrý ornament. A ticho už," zavrtěla hlavou. "Vezmeš si ty boty, víš který - ty tmavě modrý. A modrou kabelku, bude se ti to k tý ozdobě hodit. A už nechci slyšet nic o barvě těch šatů - jsou perfektní."

Zahleděla jsem se skrz výlohu, za kterou jsme seděly, a pozorovala Berhamský lidi procházející se po ulicích. Zabodla jsem pohled do páru, holky s tmavými vlasy a kluka se světle hnědými a Pilotkami na očích. Viděla jsem, jak má svou ruku láskyplně omotanou kolem jejího boku, jak se ona směje něčemu, co on právě řekl... Ten kluk určitě nebude slavný, jako Connor. Jejich vztah nemá žádnou zábranu, jako ten náš. Je jistě bez poskvrnky.

Tak a dost. Tohle mi vadí. Slezla jsem z barové stoličky a nechala kafe kafem. Vyšla jsem ven, následovaná udiveným pohledem Anishy a následně i samotnou Anishou, ale nezastavila mě. Jen jsem slyšela její hlas: "Kam jdeš?"

Opřela jsem se do skleněných dveří a vklouzla dovnitř. Blondýnka za pultem na moment zvedla hlavu, pak ale pohled opět vrátila k časopisu Teen Vogue, který předtím četla.

"Ty chceš nový mobil?" uslyšela jsem za svými zády Anishu. Lehce jsem pokývala hlavou a přejížděla pohledem po všech těch dotykáčích. Netušila jsem, jaký si mám koupit, absolutně jsem se v tom nevyznala. Ale... Napadl mě někdo, kdo by mohl.

"Anisho?"

"No?"

"Jakej máš mobil?"

"IPhone 5s, proč?" z jejího hlasu byla jemně cítit nervozita. "Chceš ten samý?"

"A nebude ti to vadit?" kousla jsem se do rtu. Anisha se zasmála.

"Samozřejmě, že nebude, ten má půlka školy. Ta druhá má šestku."

Nevěděla jsem, o čem mluví, ale kývla jsem.

Přešla jsem k pokladně a jemně zaťukala na dřevo, aby si mě všimla. Její oči otráveně opustily řádky Teen Vogue a zabodly se do mě.

"Co to bude?" zeptala se chraplavým hlasem bez špetky zájmu a položila časopis vedle sebe na prázdnou židli. V puse začala převalovat žvýkačku a otvírala při tom pusu, takže jsem měla úžasný výhled na její patro.

"IPhone 5s," řekla jsem jí pohotově. Anisha si stoupla vedle mě, pokrčila jednu nohu a opřela se o zem špičkou. Tázavě jsem se na ni podívala, ale ona zírala na prodavačku stylem Jestli cekneš nějakou blbost proti mojí kamarádce, tak si to vypiješ. Cílená osoba naštěstí tento Anishin pohled nezaregistrovala, jen dál něco naťukávala do displeje.

"Barvu?"

"Eee," zamlžila jsem.

Prodavačka si povzdechla, sáhla pod pult a vytáhla bílý, šedý a takový do zlata. Ukázala jsem na ten poslední.

"16 giga nebo 32?"

Tomuhle jsem naštěstí rozuměla.

Pak nastal dlouhý rozhovor ohledně operátora. Trvalo mi hodně dlouho ji přesvědčit, že opravdu chci svoje starý číslo. Následně se ještě ptala na pár věcí, kterým jsem nerozuměla, ale naštěstí Anisha věděla, o čem ta mrzutá prodavačka mluví.

A pak mi řekla cenu. Zamrazilo mě. 728$?!

Problém nebyl v tom, že bych je neměla. Problém byl v tom, že to byly moje peníze na auto. Chvilku jsem přemýšlela, jestli mi to za to stojí, ale nakonec jsem jí tu kreditku dala. Svět se nezboří a můj bankovní účet taky ne.

Já vím, že tu už dvě kapitoly nebyl Connor, ale v příští už určitě bude :)

Děkuju moc za komentář i vote, tahle story mě hodně baví a doufám, že se líbí i vám :)

A pro čtenáře, kteří četli i Problem - najdete Easter Egg? :)