Připadalo mi to podobné jako před několika dny. Lidé přede mnou ustupovali, když jsem kráčela po chodbách. Klopili přede mnou hlavu. Vyhýbali se mým pohledům.

Ale přece to bylo jiné. Já jsem byla jiná. Dokonce jsem si dovolila se konečně po všech těch týdnech obléknout do něčeho jiného. Vracela jsem se zpátky ke svému sebevědomějšímu já. Obyčejné tričko vystřídala lehká, vzorovaná halenka, volnou mikinu tmavý svetřík, staré, seprané džíny jejich čistější a uhlazenější černá verze. Místo tenisek se na mých nohou opět vyjímaly boty na podpatku, přestože jsem s jejím výběrem dlouho váhala. Ale ani tak jsem se necítila jako předtím. Byla tu úleva, to ano. A taky naděje, která mě nutila držet hlavu vzpřímenou. Měla jsem pocit, že bych ke všem měla vysílat pohledy, které říkají Vidíte? Vidíte? Moc vám to nepomohlo, co?, ale místo toho jsem kolem nich prostě procházela, jako kdyby mi nikdy neublížili. Věděla jsem, že mám právo na ně být hnusná. A mohla bych. Zdálo se mi ale, že pokud si to na nich teď vybiju, nic mi to nepřinese. Nebudu z toho šťastná. Connora mi to nevrátí. Pořád tu bude ta strmá propast.

Náhle mi na rameno dopadla tíha něčí dlaně.
"Tak co?" dotazoval se EJ dychtivě hned, jak jsem se otočila jeho směrem. Tmavá, plná obočí měl povytažená, v jednom z nich se mu lesknul nový, téměř nepatrný piercing.

"Nic," zamumlala jsem, zhluboka se nadechla a pokračovala v chůzi. EJ mě za moment doběhl.

"Jak nic? To jsi se na to nepodívala?" nenechal se odbýt.

"Podívala," přikývla jsem. Zastavila jsem se u své skříňky a jedním svižným pohybem jsem ji odemkla. Začala jsem z ní tahat věci.

"A to jsi mu ani nezavolala? Notak, Tallie, čekám, že mi řekneš, že jste se dali dohromady."

Dveře skříňky se s mírným prásknutím opět zavřely a já se k nim otočila zády. "Nedali," odpověděla jsem mu prostě. EJovy ruce vystřelily směrem ke stropu a oči obrátil v sloup.

"Proč se já vůbec snažím," promluvil spíše k sobě a vrátil svůj pohled opět na mě. Vypadal značně nespokojeně. "A cos Connorovi teda řekla? Neříkej, žes ho poslala do háje."

"Neposlala," protočila jsem panenky tentokrát já. "Mluvili jsme dost dlouho po telefonu. Řekla jsem, že to, že se všeho vzdal, neznamená, že mu hned druhý den skočím do náruče... Ale slíbila jsem, že si to ještě promyslím a dnes mu dám vědět," dodala jsem urychleně, jakmile jsem spatřila EJův přísný pohled, kterým si mě začal měřit.

"Tallie," oslovil mě zprudka EJ, "děláš kolem toho hrozný divadlo. Já tady nechci vypadat, jakože se vám do toho moc míchám, ale nesnáším, když jsou kolem mě lidi, který to nemaj vyřešený a přitom je to úplně jednoduchý." EJ ze sebe chrlil slova, vypadalo to, že se nemíní někdy zastavit. "Jestli ho opravdu chceš zpět - a já věřím, že po tom všem, čím jste si oba prošli, to bude snad samozřejmost - tak mu to prostě řekni. Myslím, že si to zaslouží, po všech těch věcech, které kvůli tobě obětoval."

"Au," zhodnotila jsem EJův proslov zamračeně. Rozhodně mě nešetřil. Ale měl pravdu, Connor si po veškerém tom psychickém týrání rozhodně zasloužil, abych se k němu vrátila. Jenže přestože jsem věděla, že je to bezpečné, že mě žádné potrhlé fanynky čekat nebudou, jsem tomu úplně nevěřila. Jsem si úplně nevěřila. Connor sice zrušil všechno, co ho k Jaycobovi poutalo, ale není zaručené, že tu nebudou překážky, že tu nebudou útržky, které by se spojily a vytvořily nového Jaycoba. A to by byl můj definitivní psychický propad.

"Dneska se máme sejít," dodala jsem ještě směrem k EJovi, aby ho nenapadlo mi to nadále rozmlouvat. Naštěstí pochopil, že nechci, aby už o tom mluvil. Celé dopoledne avšak mezi námi panovalo napjaté ticho.

---

Byla jsem příšerně nervózní. Ještě víc nervózní, než když jsem téměř před rokem nedočkavě vysedávala u telefonu a čekala na Connorův tehdy první telefonát. Naposled jsem si uhladila pečlivě učesané vlasy, pohlédla si sama sobě do očí. Zvolila jsem podstatně méně makeupu, než jsem byla zvyklá nosit, protože jsem už neměla energii trávit u zrcadla víc než dvě hodiny. K tomu jsem zvolila jednoduché vínové šaty s límečkem a obyčejné černé lodičky. Pořád jsem si v duchu opakovala, že není můj záměr se Connorovi líbit, ale přesto jsem nedokázala dopustit, abych se mu znova ukázala v tom špatném světle. Pořád mi na něm záleželo, ale nevěděla jsem, jestli je to dobře nebo špatně. Netušila jsem, jestli je moje láska k němu silnější než strach z pocitu, že by to už nikdy nebylo takové, jako dřív.

Z domu jsem vykročila zdánlivě jistě a sebevědomě, ale vevnitř jsem se klepala jako ještě nikdy. V jedné ruce jsem pevně držela kabelku, druhou jsem měla zaťatou v pěst, aby se mi netřásla. Celou cestu jsem se dívala přesně před sebe, nikdy jsem neuhnula. V duchu jsem na sebe prudce nadávala, že jsem odmítla Taylerův odvoz. Těch několik měsíců, kdy jsem si odvykla nosit podpatky, si na mě podepsalo svou daň a mně se do pat zabodávaly nepříjemné jehličky.

Než jsem vzala za kliku kavárny, ve které jsme si s Connorem domluvili schůzku, ucítila jsem nepatrné vibrace vycházející z mé kabelky. Ponořila jsem do ní ruku a vytáhla telefon. Neznáme číslo, stálo na displeji. Zamračeně jsem si mobil přiložila k uchu.

"Kdo volá?" zeptala jsem se téměř okamžitě, ale druhá strana zůstávala tichá. Obočí se mi stáhlo ještě víc.

"Kdo je to?" pokusila jsem se znovu, ale marně. Teprve až když jsem se rozhodla, že zavěsím, se z telefonu ozval chraplavý, ale přesto dámský hlas.

"Je tam Natalie? Natalie Westerwaldová?"

Pocítila jsem okamžité bodnutí v hrudi, jak se mi strachem stáhl žaludek. Jestli je to zas někdo, kdo by mi popřál brzkou smrt za to, že si Connor zrušil Instagram...

Odkašlala jsem si a téměř neslyšně jsem ze sebe vydala: "Jo. To jsem já. Ale-"

"Skvělý," zamumlala druhá strana bez špetky barvy v hlase, "tohle je asi pátý číslo, na který volám."

"Můžu se zeptat, kdo-"

"Jo, jasně, jasně," nenechala mě opět domluvit. "Ale mám pocit, že mě už budeš znát. Tak asi jako každej, kdo koukal na to Coneovo video. Jmenuju se Quinta."

Už po několikáté za tento měsíc mi došel dech. Rozkašlala jsem se.

"Jo, jo, jasně, strašnej šok, já vím. Napij se vody, drahá, ať můžem pokračovat," nadhodila Quinta suše. Okamžitě mě napadlo, že holka s takovým přístupem by v životě nemohla být Connorova přítelkyně a ani by se nepokoušela spáchat sebevraždu. Něco mi ale říkalo, že tohle nebude nějaký laciný trik jedné z Connorových bezhlavých přívrženkyň. Cosi mi napovídalo, že opravdu mluvím s tou Quintou, s osobou, o které jsem se jen nedávno dozvěděla, co je vlastně zač.

"No, jak moc dobře víš, nejsi první, kdo měl tu příležitost chodit s úžasným Connorem," pokračovala dívka rozhodně. "A taky nejsi první, koho Connor zradil a hleděl sobecky na sebe a na lidi, které nezná, místo toho, aby se ti věnoval. Já vím, jak ti je, sama jsem to zažila, ale není nutný to opakovat, jasně? Teď a tady se bavíme o tobě."

"Počkej," přerušila jsem tentokrát já ji. Pochopila jsem, kam tím míří. Možná mi to mělo dojít dřív, poté bych na tuhle Quintinu hru nejspíš i přistoupila. "Hele, pokud ti jde o to, že jsem - že jsem byla Connorova holka, tak-"

Z telefonu se ozval chraplavý smích tak hlasitý, že jsem si až musela mobil odtáhnout od hlavy a přiložit si ho zpět k uchu až ve chvíli, kdy se z telefonu ozýval už jen bublavý chichot. Ta musí vykouřit nejméně krabičku denně, pomyslela jsem si, když se Quinta chraplavě nadechla.

"Ne, drahá, o to mi fakt nejde. Hele, nejsem taková, jakou mě Connor v tom videu opsal. Možná jsi kvůli mému srdceryvnému příběhu musela zatlačit slzičku, chápu, to bílý holky dělaj, rozumim." Při slovním spojení bílý holky jsem se nevědomky zamračila, ale nepřerušila jsem ji. "Dost tomu rozumim. Je možný, že Connor i chtěl, aby to tak vyznělo. Vždyť proboha, jsou to čtyři roky, co se to stalo a většina lidí, která by na mě na ulici pokřikovala a nadávala mi do zlatokopek, mě ani nepozná. Cone ví, že až na to, že jsem se prostě předtím zhroutila, jsem s tím absolutně v pohodě. A ne, fakt ti nevolám proto, abych ti vyhrožovala, nebo něco takovýho." Quinta se opět nepatrně uchechtla. "Chtěla jsem ti jenom říct.... Že přes to všechno, co o Connorovi víš a co jsem ti o něm teďka řekla... Jo, přes to všechno na něm jednu věc nezměníme. Natalie, tebe neznám, ale Coneho jo. Je to hodnej kluk. Jen některý věci si hrozně moc bere a k některým přistupuje až moc naivně. Ale i tak... Nemyslí to s tebou zle. Nikdy to s tebou nemyslel zle, tím si můžeš být jistá. A i když věřím, že jsi na něj naštvaná a že udělal ve svym krátkym životě hodně chyb... Věř mi, ten kluk si nezaslouží být sám. On tě potřebuje."

Zdálo se, že jakékoliv známky smíchu byly ty tam. Quinta mluvila vážně. A to mě na tom ještě víc děsilo.

"Dobře, přiznávám se," povzdechla si ani ne za pár vteřin, "nedělám to kvůli tobě. Je mi jedno, jak se cítíš, je mi jedno, jestli bys nejradši utekla nebo mu skočila do náruče. Jde mi o něj. Nesmíš udělat tu samou chybu, jakou jsem udělala tehdy já. Nesmíš mu utéct. Všechno to, co ti za ty měsíce dával, mu teď musíš vrátit. Byla jsem hloupá, když jsem si to tehdy neuvědomovala, tak se zaručím, abys ty o tom věděla. Protože jestli se ti zdá, že se on stará o tebe, tak se pleteš. Ve skutečnosti se ty staráš o něj. A čím déle jste bez sebe, tím víc se Connor hroutí. Protože, věř tomu nebo ne, on nikoho nemá. A přestože se jeho sestra a bratr tak ukrutně snaží, aby se zase neuzavřel do sebe, jednoho dne se to stane. Jeho rodiče na něj kašlou a jeho sourozenci maj jiný starosti, než aby na něj dávali pozor celej den. On se potřebuje o někoho starat, on si potřebuje vynahradit tu lásku, která se mu nedostává. Tak tě prosím, Natalie. Udělej to pro něj. Zachraň ho. Protože jestli to nebudeš ty, tak už nejspíš nikdo.

Quintin monolog skončil, ale přestože jsem už pár minut nemluvila, nedokázala jsem najít slova. Moje hlava zela prázdnotou a myšlenky se nedostavovaly, jednoduše jsem ztratila veškeré spojení. V krku jsem měla sucho, nedokázala jsem ze sebe vydat jakýkoliv zvuk. Musela jsem si odkašlat, než jsem mohla cokoliv říct. A ani to nebylo kdovíjak promyšlené.

"Takže... Já... Já po tobě vlastně uklízím nepořádek," zkonstatovala jsem po dost dlouhé době. Quinta si na druhé straně povzdechla.

"Když to tak vnímáš," zabručela, mohla jsem téměř vidět, jak nesouhlasně vrtí hlavou. "Moc často se nestává, že bych lidi prosila, ale... Prosím. Udělej to pro něj. Neumíš si představit, jak moc trpí."

"Umím," oponovala jsem tiše, "umím si to představit dost dobře. Možná ho neznám tak dlouho, jak jsi ho znala ty, ale přece jsem s ním nějaký ten čas strávila. Umím si to živě vybavit."

"Vytáhneš ho z toho, nebo ho v tom necháš?" přerušila moje přemýšlení Quinta. Byla o dost drzejší, než jsem si představovala. Odvážnější. Rozhodně věděla, co chce. Nebyla jako já. Connor má zvláštní vkus.

Opět jsem si povzdechla. "No dobře. Nenechám. Ale neudělám to pro tebe. Udělám to pro něj."

"Nechtěla jsem po tobě, abys to dělala pro mě. Věděla jsem, že bys to pro mě neudělala. Každopádně, jestli to opravdu splníš, bude to jen dobře. Můžeš mít ze sebe dobrej pocit. A já budu vědět, že je Cone v dobrých rukách. Jasně?"

"Jasně," šeptla jsem.

"Skvěle. My dvě se už asi nikdy neuslyšíme, ale přesto bych chtěla, abys tenhle rozhovor držela v tajnosti. Jsem ráda, žes na to kývla. Opravdu. Asi tě má vážně rád, když se kvůli tobě všeho vzdal." Možná se mi to zdálo, ale v posledních Quintiných slovech jsem zaslechla náznak smutku, jako kdyby jí skutečnost, že s Connorem nemůže být, přece jen trochu trýznila. Předtím, než jsem ale stačila cokoliv říct, linka opět ohluchla.

A mně nezbývalo nic jiného, než stisknout kliku a čelit úkolu, který mi byl zadán. Činit Connora šťastným.

KONEC

Tadá... A je to tam. Nečekali jste ten konec tak brzo, co? Já taky ne. Upřímně jsem si myslela, že ještě pár kapitol napíšu, ale to by byla zbytečná prodlužovačka. Ještě uvidím, jestli vůbec napíšu epilog, nebo dodám jen poděkování + zajímavosti. Promyslím si, co bude nejlepší. Každopádně vám dopředu hrozně moc děkuju, protože bez vás bych tohle nikdy nedokázala dopsat ♥. Děkuju moc, že jste mou každodenní oporou.

Vaše Icia

facebook.com/icialinz