Když jsem se o pár dní později opět vracela do té příšerné budovy plné utrpení, myslela jsem si, že mi EJův uvítací zvlněný úsměv přivodí jen horší náladu. K mému překvapení se ale ve mě nic nepohnulo. Procházela jsem branou školního pozemku naladěna stejně pesimisticky, jako jsem před pár minutami opouštela dveře našeho domu. EJ mě téměř už tradičně vzal za ramena a vedl přes betonové parkoviště. Už automaticky jsem sklopila hlavu a pohled nasměřovala na své černé vansky, které byly tentokrát doopravdy moje. Na palci byly už úplně děravé, takže jsem mohla docela dobře pozorovat svou šedou ponožku při chůzi.

Jenže když jsem zvedla hlavu, protože mi vítr do vlasů narážel až podezřele dlouho, poznala jsem, že jsme ještě ani neprošli těžkými dveřmi vedoucími do školy. Nacházeli jsme se mezi tújemi, které sice pořád patřily škole, ale byly studenty nějak záhadně opomenuté. Trávník kolem nich nebyl ušlapaný, jejich větve nebyly otrhané, nenáchazely se tu žádné pohozené nedopalky ani zmačkané plechovky od limonád, přestože to vypadalo jako perfektní místo pro kuřáky a jiné rebely, pro které je školní řád jen obyčejný papír.

Dívala jsem si, jak si EJ sundavá svou tmavě hnědou koženou bundu a pokládá ji na trávu, následně si na ni sedá. Chvíli jsem na něj jen zírala s rukama v kapsách mikiny, potom se ale trochu posunul a mávnutím dlaní mi naznačil, že si můžu sednout vedle něj. Ohlédla jsem se na školní budovu, konkrétně na velké hodiny nainstalované nad jejími dveřmi.

"EJi, já nestíhám literaturu," namítla jsem, ale on mě jednoduše popadl za zápěstí a stáhl k sobě na trávu.

"Dneska ji prostě přeskočíš," pokrčil rameny jako kdyby se nechumelilo a přisunul si svůj černý batoh.

"Ale my píšem test," namítla jsem. Následně jsem se skoro zastyděla, protože kdo by odmítl chození za školu? Na tu písemku jsem se stejně neučila, takže by dopadla stejně, jako kdybych tu jednu ranní hodinu kompletně vynechala. A tak jsem záhy po tom, co jsem tu větu vypustila z úst, od mého plánu ustoupila.

EJ to taky nekomentoval, jen lehce povytáhl jeden koutek a upřel svůj ledově modrý pohled do otevřeného batohu.

"Budeme mít trochu chudší piknik," oznámil a vytáhl zelenou plechovku, kterou položil na trávník. Následovala ji ještě jedna.

"Chudší?" zopakovala jsem a nadzvedla obočí.

"Chudší," přisvedčil a položil k plechovkám jeden mírně potlouklý pomeranč. Pak batoh zazipoval a pohodil stranou. "Lucy ukořistila skoro všechno ovoce a chleba a protože vstávám pozdějc, zbyl tam na mě jenom tenhle pomeranč. O ten se rozdělíme, jedno pivo je tvoje."

Nad slovem pivo jsem se zamračila, protože to já nepiju, ale něco mě zajímalo víc, než nápoj, který jsem si i přesto vzala do rukou. "Lucy?" zeptala jsem se, protože jsem neměla ponětí, kdo to je.

"Lucinda," pokrčil rameny EJ, jako kdyby to bylo samozřejmé. "Moje nenažraná sestra."

U zaznění jejího celého jména jsem se mírně pousmála. Nedivím se, že si raději nechává říkat Lucy. Jejím rodičům se zřejmě líbí výstřední a neobvyklá jména, to samé ale nemusí platit o jejich dětech. Vždyť i EJ se vlastně jmenuje Edgar Jeremiah. Poprvé za těch pár let jsem byla ráda za svoje jméno.

Téměř bezmyšlenkovitě jsem povolila uzávěr plechovky a uskrla té hořké, nahnědlé kapaliny. Neušel mi EJův mírný škleb při mém prvním doušku. Tušila jsem, že ví, že pivo není zrovna to, co z nabídky alkoholu upřednostňuju, a že kdybych měla na výběr, tak bych dala určitě přednost vínu, ale zrovna teď mi to upřímně nijak nepřekáželo. Hlavou mi probleskla myšlenka na událost před pár měsíci, kdy jsem s nakrčeným nosem odmítala cokoliv, co nebylo moje oblíbené růžové. Nejradši bych si dala facku. Jak jsem mohla být tak... Povrchní? Namyšlená? Tak hrozně... Brittanyidní? Připomnělo mi to, že jsem ji už delší dobu neviděla. Možná to bylo dobře. Protože kdyby se mi ukázala, přišla by o všechny zuby a já o místo na škole.

"Dneska jsem měl psát děják," poznamenal EJ zamyšleně a uskrl si piva, které jsem si ani nevšimla, že by otvíral. Z kapsy vytáhl švýcarský nožík a začal neúspěšně pižlat kůru pomeranče. Musela jsem se pousmát nad jeho snahou.

"Proto jsi vymyslel tenhle malej piknik?" nadhodila jsem a vzala mu oboje z rukou.

"I proto," přikývl, jeden z jeho koutků se vyšplhal výš ke tváři a vytvořil mu na bradě malý ďolík. Nikdy jsem si ho nevšimla. Možná proto, že je většinou díky tmavším chloupkům zakrytý, dnes se EJ ale zřejmě rozhodl oholit.

Vrátila jsem pohled zpět k pomeranči, zabodla nůž z boku do jeho vrcholu a postupně tuhý vršek odřízla.

"Opatrně," varoval mě EJ s úsměvem, "ať mi Connor nevynadá, že jsem mu zmrzačil holku."

Mohla jsem cítit, jak mi v žilách ztuhla krev. Vyhledala jsem pohledem EJovy oči, které se okamžitě zatměly, jak si uvědomil, co řekl. Napětí vzduchu se náhle stalo hmatatelným. Přemýšlela jsem, že se zvednu a odejdu, ale proč? EJ jen vtipkoval tak, jak vtipkuje vždycky. Proč bych měla hrát uraženou? Vždyť se mě to vlastně ani nedotklo... Ale ten příšerný pocit, rozprostírající se mi v hrudi po vyslovení jeho jména, byl znatelný.

Nasucho jsem polkla a sklopila hlavu, jak jsem to vždy dělávala, když jsem si ještě nechávala rozpuštěné vlasy. Dnes mě ale prameny před EJovým upřeným pohledem nezachránily. Detailně jsem zkoumala povrch nakrojeného pomeranče, přejížděla jsem bříšky prstů po všech jeho záhybech, zarývala jsem neupravené nehty do měkké slupky, dokud mi EJovy ruce plod nesebraly spolu s nožem. Potichu, teď už celkem zručně, ho oloupal, kousky slupek dopadaly do vysoké trávy, mezi má a jeho kolena. Po pár vteřinách mi s tichým "promiň" podal jednu půlku a já ji s téměř neslyšným "v pohodě" přijala.

---

Mířila jsem směrem ke své skříňce, která se v poslední době stala jedním z mých nejméně oblíbených míst. V této části chodby jsem vzbuzovala více pozornosti, než na jiných místech ve škole. A navíc byla až moc blízko té Anishiné. Až pekelně blízko.

To ráno jsem se nepřipravila na to, že bych ji třeba mohla vidět. Vůbec jsem na ni nemyslela, ne, byla mi úplně volná. Jako kdyby byla vzduch. Cosi, co sice dýchám, ale nevnímám. Nevšimla jsem si jí, když stála za mnou. Prostě jsem se otočila a chystala se rychlým krokem odejít, kdyby mě avšak Anisha nevzala rameno a já ji z roztržitosti téměř nepodkopla nohy. Její lodičky na vysokém podpatku totiž čas od času způsobují nejistotu v rovnováze a tentokrát, v kombinaci s mou roztržitou otáčkou se tato skutečnost potvrdila. Anisha se zapotácela, a kdyby nebylo mé hbité ruky, která ji chytila za část její rozepnuté bundy, možná by i upadla na zem a ztrapnila se před půlkou dalších lidí právě stojících na chodbě.

"Dávej pozor," zamumlala jsem, ani jsem se na ni nepodívala a hbitě jsem pokračovala v chůzi. Volala za mnou, ale neotočila jsem se. Poslední, co jsem potřebovala, byla její lítost.

U východu ze školy se ke mně přidal EJ. Nepozdravila jsem ho, jen jsem na něj kývla hlavou. Nezdálo se mi, že bylo potřeba slov. A jemu zřejmě taky ne. Pokračovali jsme spolu až ke školnímu parkovišti, přes které člověk musí projít, aby se vůbec dostal do školy a ven. Normálně tudy procházím se sklopenou hlavou a co nejrychleji, ale tentokrát jsem uviděla něco, někoho, kdo mě přinutil zastavit se přímo uprostřed. Tři metry od něj.

Stál tam. Stál tam opřený o dveře svého auta, v černé mikině, jejíž rukávy měl vyhrnuté k loktům, s kapucí přetaženou přes hlavu a černými brýlemi na očích. Přesto jsem ho poznala. On se nenechal odradit.

"Tys o tom věděl?" obořila jsem se na EJe automaticky.

"Snažil jsem mu to rozmluvit, přísahám," obraňoval se, bylo na něm vidět, že tohle nepovažoval za dobrý nápad.

Podívala jsem se radši na Connora. Už si stihl sundat sluneční brýle a zastrčit je do kapsy, takže jsem musela čelit jeho mořsky modrým očím, jejíchž pohled na mě prosebně upíral.

"Co tu děláš, na tak nebezpečném místě? Jestli tě uvidí, zalehnou tě a už tě nepustí." Snažila jsem se o sarkastický tón, aby bylo vidět, že jsem nad věcí, ale můj hlas mě v půlce věty zradil, takže jsem zněla jen jako ubohé pískle.

"Nat," oslovil mě Connor tiše, "já... Nechci tě ztratit." V jeho očích bylo vidět tolik bolesti, že jsem se do nich nedokázala nadále dívat. Omotala jsem prsty kolem popruhů batohu a zatnula pěsti, abych zadržela slzy.

"Už se stalo," vydechla jsem, "už sis vybral." A s touto příšernou větou na rtech jsem se rozběhla přes parkoviště ven. Utekla jsem. Před šikanou, před Connorem, před následky. Před utrpením.

Posledních pár kapitol... Nevím, jestli se budu pouštět do předělávky této knihy z Connorova pohledu. Mám toho teď docela hodně a nevím, jestli bych to zvládla. Taky bych se chtěla aspoň na chvíli od tohoto díla odpoutat a začít psát něco jiného :) když už bych se rozhodla, že do toho půjdu, tak až za nějakou dobu (v řádech týdnů). Děkuju :)