"Následuje čtvrtý díl dvanácté série Amerika hledá TopModelku, ale ještě předtím se vám ohlásí Sara Harvey a její odpolední zprávy."

"Proboha, už zase se díváš na tohle?" ozvalo se tlumeně směrem od schodů, následováno mohutným zívnutím. Jen tak pro sebe, aby to Tayler neviděl, jsem protočila panenky a zvýšila hlasitost z 22 na 32, pak ovladač vrátila na stůl.

"Kriste, ta ječí," poznamenal znovu poukazujíc na moderátorku rychlých odpoledních zpráv a pomalým, šouravým krokem se vydal směrem ke kuchyni. Neušlo mi, že má kromě slepených vlasů tričko naruby a naopak, ale rozhodla jsem se mu nic neříct. Měl by na to přijít sám.

"Ne, to jen ty máš citlivé uši." Natáhla jsem ruku pro ovladač, ale Tayler byl rychlejší a rychlým pohybem ho zabezpečil před mýma rukama. Úplně Saru umlčel, za což jsem mu věnovala otrávený pohled.

"Jen jsem se pořádně nevyspal," odvětil, jako kdyby se nic nestalo.

"To jste nemohli zůstat v Berhamu?"

"V tom bytě je málo místa, a protože Theresa má dneska praxe a oni museli brzo ráno do Richmondu, obětoval jsem se a jel jsem sem."

"Takže Bob Marley s kámošema už odjeli, jo?" zeptala jsem se s mírnou dávkou sarkasmu v hlase a rozhodla jsem se zvednout, protože Tayler nechal ovladač v kuchyni na lince.

"Nebuď hnusná. To ty jsi s náma nechtěla jít."

"To neznamená, že na ně musím být nějak extra milá. Přece tu nejsou, no ne?"

"Ty máš dneska náladu," odfrkl si Tayler a otevřel lednici. Po chvíli bezcílného dívání ji zase zavřel. "Nic," zabručel otráveně a popadl z košíku na ovoce jablko.

Vzala jsem ovladač a jakoby nic jsem se opět vrátila na původní místo. Rozhodla jsem se svého bratra neprovokovat a slečnu Harveyovou jsem ztišila na běžnou hlasitost.

V té chvíli se rozdrnčel domovní zvonek.

"Já tam dojdu," pohotově a okamžitě prohlásil Tayler a s jablkem u úst se přesunul ke dveřím. S nezájmem jsem přesunula pohled opět na televizi.

Jenže ta věta, která přišla potom, mě totálně odzbrojila.

Nejprve jsem slyšela dunivý pád jablka na studenou dlažbu a několik jeho odrazů, než to kompletně utichlo. Pak Taylerův naštvan, ne - rozzuřený hlas.

"Mám ti rozmlátit ksicht ještě jednou, nebo jsi neslyšel, Hickmane?!"

Všechny svaly v mém těle se automaticky napjaly. Zmáčkla jsem na ovladači tlačítko vypínání zvuku předtím, než jsem úplně ztratila citlivost v konečcích prstů. On je tady. Connor je tady.

Jeho hlas, klidný, narozdíl od Taylera, ale přece jen trochu naléhavý, se vzápětí ozval chodbou jako příslib míru spojeného s utrpením.

"Prostě mě za ní pusť. Udělej mi laskavost. Prosím."

"Tu si nezasloužíš," odfrkl si můj bratr. Musela jsem pevně zatnout pěsti, abych se nerozbrečela. Věděla jsem, že když je rozevřu, budu mít na dlaních malé půlměsíčky, ale nevadilo mi to. Bylo mi všechno jedno. Teď mě nemohl vidět. Já jeho taky ne. Nechtěla jsem. Nebylo to správné.

Následovala chvíle ticha, Tayler nejspíš přemýšlel.

"Abys neřekl, že jsem takový kretén, tak se zeptám," prohlásil a já si přitiskla dlaně na horké líce. Proč? Proč mi tohle dělá?

Následně bratr vešel do obýváku, ale mohl mě tam najít úplně bezeslov, jak jsem si jen držela ruce na tvářích a kroutila jsem hlavou. Ne. Ne, nesmí sem přijít. To by byla katastrofa. Já bych mu podlehla a všechno by začalo odznovu. Tohle nemůžu připustit.

"Řeknu mu, že nemá chodit, dobře?" šeptl mým směrem, když viděl, jak na tom jsem,  a já se nezmohla na víc, než je jen krátké přikývnutí. Nakonec jsem si oddálila dlaň od pusy a do malých, tichých vzlyků jsem zašeptala: "Pošli ho pryč, Taylere."

Otočil se s viditelnou lítostí v očích a na chvíli odešel do předsíně. Pak jsem slyšela už jen hlasité zaklapnutí dveří a bratrovy kroky směrem zpět do obýváku, ale to mi už horké slzy brázdily mokré cestičky po tvářích.

Kolem ramen se mi omotaly dvě silné, konejšivé paže, bratrovo uklidňující tělo se mi opřelo do zad a začalo se mnou pomalu houpat ze strany na stranu. Připadala jsem si jako malá. Jako kdyby mi někdo vyrval oblíbenou hračku. Jenže to nebyla hračka. Byla to část mě. Sebrali mi to. A tím, že bych se za to prala, bych nic nevyřešila. Jen bych přilévala olej do ohně. Do plamenů, které jsem založila. Nesnášela jsem se za to. Skutečnost, že si za své neštěstí můžu sama, mnou zmítala návalem viny.

Měla jsem pocit, jako kdyby se mi kolem nohou omotali dva jedovatí hadi. Jeden mi tvrdil, že se mám vrátit ke Connorovi, ale za to bych si vysloužila uštknutí v podobě jeho šílených fanynek, a ten druhý po mě chtěl, abych nechala věci tak, jak jsou, jenže z toho se zase pomalu a jistě psychicky hroutím.

"Princezno," zamumlal Tayler konejšivě, ale zřejmě to nemělo takové účinky, jaké chtěl, aby to mělo. Projelo mnou mírné znechucení, vykroutila jsem se z jeho sevření a zvedla se z gauče.

"Už mi tak neříkej," poprosila jsem ho tiše a vzala deku. "Nejsem malá."

Tayler se nespokojeně zamračil. "Ale vždyť-"

"Ne, Taylere," přerušila jsem ho prudce, "takhle ne. Nefunguje to. Jen mi to ještě víc ubližuje. Prosím, nedělej to."

Nechala jsem ho tam, nechápavého, zmateného. Nerozuměl mi. Nedovedla jsem si představit, že by mi teď vůbec někdo rozuměl.

Strašně krátký, strašně pozdě, ale netušila jsem, co s tím mám vykouzlit. Zdůvodnění máte na mém profilu v "konverzacích" (nemá to vliv jen na nepsaní FM, ale i na nepsaní MiB).