Zdálo se mi, jako kdybych se propadala do gauče. Nechtěla jsem vědět, jak hluboký otisk tam zanechám, až se zvednu. Možná, že se nikdy nezvednu. Vyhovovala mi tahle pozice, i když mi špičky chodidel trčely zpod deky, přestože miska se sýrovými křupkami byla až moc daleko. Nejspíš to bylo dobře. I pod těmi volnými bratrovými mikinami jsem začínala cítit, že váha by mi zřejmě už neukázala stejné číslo jako před pár týdny. Problém mi dělalo i narvat se do svých oblíbených skinny džín, a stejně pak vypadaly strašně - knoflík se mohl skoro roztrhnout, aby zůstal v otvoru, kde se předtím udržel úplně v pohodě. A to bylo určitě další pozitivum. Kdybych se začínala oblíkat jako předtím, možná by to Connor uviděl, a už by mě nechtěl. Třeba by to bylo všechno vyřešený. Ale teď... Teď je to všechno mnohem víc složitý.

Můj telefon drnčel skoro stejně často, jako vibroval jeho mobil pod náletem upozornění z Instagramu. A vždycky, když jsem se na něj podívala, tam stálo jeho jméno. Přímo mě bombardoval esemeskami a hlasovými zprávami. Zřejmě přišel na to, že mě na Facebooku už nezastihne. Ani nikde jinde. Obdivovala jsem, jak moc se to snaží zachránit. A jak hluboko to já nechám padat.

Když jsem se ale znovu ze zvědavosti podívala, jestli to už vzdal, jméno na displeji mě překvapilo. Vzala jsem telefon do ruky, přitáhla si ho k uchu a stiskla zelené tlačítko. Na druhé straně bylo ticho.

"EJi?" zašeptala jsem jméno volajícího, jako kdyby to byla nějaká zbraň. Jako kdybych jen tím, že bych vyslovila jeho jméno, měla spustit jadernou reakci.

"Nazdar," uslyšela jsem ho konečně po krátké odmlce. Ani jsem ho nemusela vidět, abych věděla, že se zubí. "Jak se má můj marod?"

"Nejsem nemocná," odvětila jsem a přesunula pohled z depresivního rohu televize na stůl. "Už nejsem."

"Notak, já ti chtěl jen zlepšit náladu."

"Nejsi první, kdo se pokoušel," poznamenala jsem tiše a převalila se raději čelem směrem ke gauči. "A cože tě to tak napadlo?"

"No já jen, že Connor-"

"Nemluv o něm. Prosím," zarazila jsem ho striktně. Musela jsem pevně zavřít oči, abych se nerozbrečela. "Nechci o něm nic slyšet."

"Dobře," souhlasil s tím EJ tišším, už ne tak nadšeným hlasem.

"Není tam s tebou, doufám," vyslovila jsem svoji obavu na stejné zvukové hladině, jako ze začátku jeho jméno. Nedokázala jsem si sice představit, že by mě EJ takhle zradil, i když na to měl právo. Nemusel mi říkat, že tam můj bývalý je.

"Ne, není tu," zamítl EJ a mně i přes všechna přesvědčení spadla horda kamenů ze srdce. Nechtěla jsem Connorovi ubližovat. Ani tak, že bych o tom nevěděla. Neuměla bych mu tak hnusnou věc říct do očí. Nechci o tobě nic slyšet.

"Tallie," oslovil mě tíživě, "já- chci respektovat tvoji žádost, ale měla bys vědět... Měla bys vědět, že si to Connor fakt těžce nese."

Rty se mi slepily k sobě. Nebyla jsem schopná vydat ani hlásku. Jako kdybych ze vteřiny na vteřinu ztratila schopnost mluvit. Nechtěla jsem, aby si to Connor nesl. Nejspíš bych byla i radši, kdyby si našel někoho jiného. Kdybych ho viděla, jak dokáže být šťastný s někým jiným, i když jsem věděla, že by mě to hrozně ranilo.

Věděla jsem, že každá z těchto myšlenek je lež. Že nikdy nebudu smířená s tím, že Connora nemůžu mít. Jako kdyby tady byl, seděl vedle mě. Viděla jsem jeho krásnou ostře řezanou, ale přeci ještě trochu chlapeckou tvář, jeho nádherně vykrojené rty, záblesky v jeho mořsky modrých očích, které se tam objevily vždy, když se na mě podíval. Teď se v nich ale neodráželo štěstí. Byly plné bolesti. Ta bolest, kterou jsem doteď neviděla, až v tento moment jsem pochopila, že on si jí vlastně prochází. Jen já to nevidím. Nic nevidím.

"Tallie?" ozval se EJ starostlivě a tím mě vytrhl z mých myšlenkových pochodů. Zhluboka jsem se nadechla, cítila jsem, jak se mi na hrudi usazuje úzkost. Chtěla jsem brečet.

"Promiň," zamumlala jsem, dávala jsem si pozor, aby se do toho slova nevkradlo ani trocha toho vzlyku, který se mi dral hrdlem ven.

"Jsi v pohodě?" promluvil znovu, snad ještě víc ustaraně. Tak mě napadlo, že se mi ten pláč zamaskovat nepovedl.

"Jo," odvětila jsem nejtišeji, jak jsem dokázala. "Měla bych už jít, ahoj." Našla jsem palcem červené tlačítko a nechala ruku klesnout ještě předtím, než EJ stihl cokoliv říct.

Jen pár vteřin na to mi osobní prostor narušil Tayler, který se nadšeně zřítil vedle mě na gauč a se šťastným úsměvem mě objal kolem ramen.

"Nechtěla bys s náma na koncert do Berhamu? Hrají Sheppard," vybalil na mě jako střela. Ani za pár vteřin jsem si nedokázala vybavit spojení slov "koncert v Berhamu" a "hrají Sheppard". Co?

"Cože?" nechápavě jsem se zamračila.

"V Berhamu. Hrají Sheppard. Jdeme na koncert. Půjdeš s náma? Trochu se provětrat?" vysvětloval Tayler pomalu.

"Vypadám snad jako někdo, kdo by šel na koncert skupiny co má jeden hit? Co by kvůli tomu jel do Berhamu? V mém stavu?"

Tayler protočil panenky. "Byl to jenom návrh. A stejně budeš muset vyklidit obývák."

"A proč?"

"Protože přijedou Theresini známí z Richmondu. Právě proto jsem si myslel, že bys chtěla jít, seznámit se s novýma lidma."

"Já se zrovna na seznamování necítím," zavrtěla jsem hlavou a odkopla jsem si z nohou deku, připravená se postavit.

"No fajn. Tak se ale zvedni, budou tu každou chvíli," pronesl Tayler a vzal ze stolu misku s křupkami. Popadla jsem deku a složila ji do čtverce.

"Víš že v mým pokoji je to těžší," nadhodila jsem ve snaze nenechat se vystrnadit z obýváku.

Tayler se zastavil na půli cesty do kuchyně, pozvedl obočí. "To je mám jako usadit v tvým pokoji?"

Proti tomu jsem neměla argument.

"Nech to tady," poukázal Tayler hlavou na deku, kterou jsem držela v rukou. "Aspoň se s nimi seznam, když už nic."

Pohlédla jsem dolů na svoje vytahané tričko a legíny s dírou na lýtku. Mastné vlasy jsem si stáhla do drdolu, ale stejně jsem věděla, že to nepomůže. V duchu jsem nad tím však mávla rukou - zrovna jsem neměla chuť delat nějaký dojem. Máma na to měla ale jiný názor. Vynořila se za mými zády.

"Prokrista, Natalie, přijdou cizí lidi a ty mezi nimi budeš takhle? Aspoň nějaký neděravý kalhoty si vezmi a umyj si vlasy!" Její ječivý hlas projel mojí hlavou jak siréna. Otočila jsem se, stála přirozeně za mnou, na sobě červený kalhotový kostým. Právě si svazovala vlasy tmavě rudou sponkou. Perfektně upravená obočí se na mě mračila a oči si mě nespokojeně prohlížely.

"Nemůžu se prostě zavřít v pokoji?" Náhle mi to připadalo jako mnohem lepší varianta.

"Ani náhodou. Trávilas' tam až moc času. Nakonec na mě zavolají sociálku, protože už dny neviděli moje dítě." Její dlouhé prsty si naposledy pročísly tmavou ofinu řídce protkanou stříbrnými nitkami a pak sevřely koženou kabelku, ladící k jejímu dnešnímu outfitu. Poprvé v životě jsem musela uznat, že moje matka se oblíká líp než já. Alespoň v tuhle chvíli. Pocítila jsem mírný nával studu a otočila se směrem ke schodům, abych už nadále nemusela čelit jejímu vyčítavému pohledu.

I když jsem jim stála zády, dokázala jsem si představit, jak Tayler na matku ukazuje vztyčené palce. Vsadila bych se, že si bratr tu návštěvu vymyslel, jen aby mě donutil něco dělat, jako třeba se osprchovat. Možná mu vadilo právě tohle. Mít doma na gauči neudržovanou holku s mastnýma vlasama, v děravých legínách a s jeho mikinou přetaženou přes hlavu, protože byla moc líná vytáhnout ze skříně jakýkoliv z jejích tenkých, dámských svetrů (a že jich měla požehnaně). Pravda byla, že jsem ty svetry už nikdy nechtěla mít na sobě. Možná proto, že mi většina z nich připomínala osobu, jakou jsem byla před pár měsíci. A možná jsem s tou osobou už nechtěla mít nic společného. Připadala jsem si jako hloupá husa. Neuměla jsem si představit, že bych se někdy naplno dokázala vrátit do starých kolejí. Jak jsem se stíhala každý den malovat? Poslední dobou dávám maximálně snídani, ne ještě na sebe něco patlat. Vsadím se, že většina mých tubiček s make upem je už dávno vyschlá. A to ještě nemyslím na to, kolik prachu musí ležet na mé kdysi oblíbené kulmě, která je od toho incidentu s  zastrčená vzadu ve skříni, společně s lodičkami na vysokém a s koženýma kabelkama.

Tayler opravdu nekecal, když tvrdil, že tu budou každou chvíli. Z Richmondu sem je to sice docela daleko, ale ani Theresiným známým nebránilo sem přijet. Kvůli Sheppard. Blázni.

Když jsem poprvé zaslechla dole v obýváku neznámé hlasy, byla jsem pevně rozhodnutá, že z toho pokoje nevylezu. Nakonec mě ale zasáhl šíp provinilosti a natáhla jsem na sebe světlé džíny a obyčejné bílé tričko, pořád ještě trochu vlhké vlasy jsem si stáhla do drdolu a s návalem statečnosti jsem seběhla schody dolů.

O čemkoliv ta skupina usazená na mém gauči a na okolních židlích právě diskutovala, přestala ve chvíli, kdy jsem právě zdolávala posledních pár schodů. Rychle jsem je přelétla pohledem. Byli tři. Pár - kluk s krátkými vlnitými vlasy a chlapeckým úsměvem, perfektně upravená ale sympatická blondýna, která mi až bolestně připomínala mě a moje kamarádky před pár měsíci - byl usazený na gauči, on ji objímal kolem ramen. Z jedné z židlí si mě se zvláštním zaujetím prohlížel kluk tmavé pleti se širšími rameny a s tmavými vlasy spletenými do úzkých copánků spojených k sobě gumičkou. Až při podrobnějším zkoumání jsem přišla na to, že to jsou dredy.

"Natalie," oslovil mě Tayler překvapeně, jakoby doopravdy nevěřil, že bych přišla. Donutilo mě to nervózně se pousmát, ale přece jsem zůstala stát v úpatí schodiště. Chybějící sebevědomí mi dodal až Theresin povzbuzující úsměv. Seděla vedle toho kluka s dredy, rozdělujíc ho od toho páru. Něco mi napovídalo, že jim zřejmě dělá třetí kolo. Možná, že se s nimi baví jen proto, že to dělal i předtím, než se ti dva dali dohromady, ale co já můžu vědět.

Popošla jsem dopředu, k Taylerovi sedícímu na židli. Ten se hned ujal představování, za což jsem mu byla v duchu ohromně vděčná.

"Lidi, tohle je Naty, moje sestra. Naty, tohle je Jackson-" ukázal na toho kluka s dredy, "- tohle Elliot-" jeho prst se přesunul směrem mužské části páru, "- a Isabelle." Tentokrát nechal ruku klesnout. Blondýna se na mě povzbudivě usmála.

"Opravdu s námi nechceš na Sheppard?" zeptala se mě Theresa s nadějí v hlase.

"Ne, promiň," zamumlala jsem a dala si záležet, aby z mého hlasu byla znát lítost, "ale ještě nemám náladu se... Socializovat."

Theresa naštěstí pochopila a dal se neptala, ale Isabelle se na svém místě výrazně pohnula.

"A proč ne? Pojď s námi, uvidíš, že to bude sranda."

"Sabe, to není dobrý nápad," varoval ji Tayler, ale to už jsem brala schody po dvou. Doslova jsem vrazila do dveří svého pokoje a hlasitě je za sebou zaklapla. Nohy mi vypověděly službu a já se sunula zády po skle, dokud jsem nenarazila na studenou zem. Přitáhla jsem si kolena k sobě a silou jsem si je přitlačila k očím. Nesměla jsem teď brečet. Nesměla. Ale čím víc jsem se snažila neplakat, tím víc jsem slzám podléhala. Pomalu, ale jistě. Chyběl mi. Strašně moc. Jeho hřejivé obětí, jeho hřejivá slova. Mohla jsem vidět, že ta blonďatá holka tohle všechno má. Ten kluk jí to určitě dává. Viděla jsem, jak se na ni dívá. Jak ji drží kolem pasu, jak si jí váží, a to nemusel ani promluvit. Přesně jako Connor. Ten mě miloval. Bylo mu to vidět na očích.

Roztřesenýma rukama jsem sáhla do kapsy svých džín a vytáhla telefon. Číslo na displeji mě překvapilo, ale přesto jsem se nezarazila. Celé dny jsem se mu vyhýbala. Sama jsem si do hrudi vrtala díru.

Přitiskla jsem si mobil k uchu a druhou se objala kolem kolen. Poslouchala jsem mechanický hlas, který mi sděloval, že mám 22 hlasových zpráv. 22 zpráv od něj. Chtěla jsem opět slyšet jeho hlas.

Ahoj Nat, tak jsem přemýšlel... Já nevím. Asi byla chyba ti zavolat, promiň.

Ahoj Nat... Chtěl bych tě konečně znovu vidět. Nebo aspoň slyšet. Strašně mi chybíš. Já vím, že se ode mě snažíš držet dál, ale... Mně to nepomáhá. A věřím, že ani tobě ne. Tak moc mě to všechno mrzí. Nechtěl jsem, aby to došlo až tak daleko. Chtěl bych tě obejmout. Říct, že to je dobrý. Že to bude dobrý. Tak strašně je mi to líto. Chybíš mi.

Nedokázala jsem udržet slzu. Skutálela se mi po tváři a dopadla na hřbet mé dlaně, rychle jsem ji otřela do džín.

Ahoj Nat, prosím, zavolej mi zpátky. Bolí mě sledovat, jak mě ignoruješ. Prosím.

Ahoj Nat... Jak se máš? Přijede mi to tu strašně prázdné. Bez tebe. Vzdaluješ se mi každou minutou, co neslyším tvůj hlas. Už je to moc dlouho, co jsme se naposledy viděli. Týden? Týden a půl? Tak dlouho jsme bez sebe snad nikdy nebyli... Nebo jo? Nepamatuju si, že by mi někdy bylo až tak teskno. Možná to bude tím, že už bych tě správně neměl nikdy vidět. Ale já chci. Věř mi, strašně bych chtěl.

Ahoj Nat... Možná tě už otravuju, ale vážně bych byl rád, kdybys mi zavolala zpátky. Prosím.

Nat?... Miluju tě.