Trvalo mi pár chvil, než jsem přišla na to, jak se to dělá, ale nakonec se mi to přece jen povedlo. Zrušila jsem to. Všechno. Jak Facebook, tak Instagram, dokonce jsem si vymazala i Snapchat, na který jsem stejně moc nechodila. Netušila jsem, proč mi při ťuknutí na "Vymazat účet" tak bušilo srdce, ale brzo jsem si to odůvodnila. Connor. Vše se děje kvůli Connorovi.

A taky se dělo. Tohle všechno jsem dělala jen kvůli němu. Když už jsem se od něj takhle odřízla, tak se všemi nitkami. Sedla jsem si na postel a přemýšlela, jaký byl můj život před jeho příchodem. Ano, měla jsem kamarádky, se kterými jsem trávila většinu času, ale to teď bude trvat ještě dlouho, než si najdu nějaké nové, pokud vůbec. A co jsem dělala kromě toho? Nic. Většinou jsem byla zavřená v pokoji a četla si, nebo něco črtala na papír. Trávila jsem čas s Taylerem, ještě předtím, než měl Theresu. Pak jsem s ním taky často chodila ven, ale už ne tolik. Trochu jsme se odcizili. Žil si vlastní život. A já mu to nevyčítala.

Musím přiznat, že jsem skoro zapomněla, jak se vyndavá baterka z mého starého mobilu. Stejně byl lepší, než ten nový. Jsem možná trochu staromódní, ale zas nemám problém poslouchat písničky z iPodu. Až nedávno mi došlo, že je z té samé firmy, jako můj nový telefon. Nikdy jsem je totiž neviděla vedle sebe. Jakmile jsem našla nový prostředek, kterým jsem mohla poslouchat hudbu, na ten starý jsem zapomněla. Až teď mi docházelo, jak povrchní jsem byla. Že i bez svých kamarádek jsem byla dost zkažená.

Naštěstí pro mě byl hned po tom týden volna, takže jsem měla pár dní na to, abych se začlenila zpátky do starých kolejí. Ani jsem netušila, jak mi tohle všechno chybí. Zase vzít do rukou knihu. V klidu si vypít kávu. Ležet v posteli od rána do večera. Nikam nechodit. A hlavně - nekontrolovat pořád ten debilní telefon. Prostě úleva. Ticho.

Ale i přes to, jak jsem si neustále namlouvala, že jsou to všechno jen samá pozitiva, zahodila bych je všechny, kdyby mi to dalo možnost být zase s Connorem. Myslela jsem si, že to bude lepší bez něj, ale mýlila jsem se. Potřebuju ho jako sůl. Bez soli je všechno takové... Tiché. Černobílé. Mrtvé. Jako bez mého Connora.

Jenže i kdybych měla odvolat všechny ty věci, které jsem mu řekla, i kdybych se měla vrátit zpátky... Nevím, jestli bych to zvládla s tou jeho... Temnou stranou. S jeho Instagramovým já.

Teď jsem bez těch aplikací ani nevěděla, jestli pořád přidává fotky, nebo už ne. Na jednu stranu to bylo dobře. Chtěla jsem se od něj přece odvázat, ne? Nechtěla jsem na něj myslet a už vůbec ho stalkovat na jeho Instagramovém účtu. Už jsem s ním neměla nic společného. Až na minulost.

A na druhou stranu... Já nevím. Stejně bych se cítila špatně, tak jako tak.

Vyhýbala jsem se taky pohledům na strop. Od toho dne, co jsem skončila s naším vztahem, mi ho připomínal. Hlavně v noci. Tehdy na mě taky dopadaly ty nejhorší chvíle. Na můj polštář dopadlo hodně slz. Hodně různých slz. Z lítosti, smutku, ale i vzteku, když jsem myslela na všechny ty krávy, kvůli kterým jsem o něj přišla.

Je konec. Po všem. Už mi nebudou ubližovat. Nebudou ubližovat nám.

"Neměla by ses takhle trápit," navrhl mi asi třetího dne jarních prázdnin Tayler, když si sedal na moji postel.

"Co bys dělal ty, kdyby se s tebou rozešla Theresa?" odsekla jsem a přitáhla si peřinu blíž k tělu ve snaze zakrýt flek od mokrých slz, který se tam za noc opět vytvořil.

"Theresa se semnou rozejít nemůže, spojuje nás svazek manželský," uchechtl se Tayler a jemně se na mě usmál.

"Dej pokoj," zavrčela jsem jeho směrem a převrátila se na druhý bok.

"Co takhle zajít někam ven," navrhl mi bratr neúprosně a s otravnou pozitivní náladou v hlase, která mi lezla na nervy čím dál tím víc.

"S člověkem, co mi bude stále předhazovat můj rozchod a jak je z něj nadšený? Ne, díky."

"A když ti slíbím, že to ani jednou nevytáhnu?" Tayler se mě viditelně snažil uprosit, ale přesto jsem neměla náladu s ním nikam jít. Chtěla jsem prostě zůstat doma a plakat na stránky svých knížek. Ne se courat po městě a dělat bůhví co.

"Naty," zaprosil ještě víc zkroušeně a záhy jsem ucítila obě jeho ruce na svých ramenou. "Bude to fajn. Navíc, dlouho jsme spolu nikde nebyli a Theresa je venku s kamarádkami a moji kámoši mají manželky a ty je nechtěj pustit a já nemám co dělat a ty víš moc dobře, že když nemám co dělat, tak-"

"Jo, bože, jen už sklapni," přerušila jsem ho otráveně a zatlačila mu dlaní na obličej, čímž jsem si ho odtáhla dál od těla.

"Fajn," zašklebil se spokojeně a zvedl se z mojí postele s tím, že mi prudkým trhnutím stáhl peřinu z těla.

"Pohni, lemro," pobídl mě zvesela a vykročil z mého pokoje. Stihla jsem za ním ještě hodit polštář, než za ním dveře mojí ložnice nemilosrdně zavřely.

---

"Neříkej, že není dneska hezky na film," nadhodil Tayler s dlaněmi položenými na volantu svého auta.

"Ne, film ne," vyhrkla jsem možná až moc horlivě. Tayler tázavě zvedl jedno obočí, ale neřekl na to nic.

"A co takhle kavárna," navrhl znovu, tentokrát už s mírnějším nadšením.

"Jako Moss, jo," odfrkla jsem si ironicky a opřela čelo o okýnko.

"Nemusíme do Mossu, můžem jinam. Mimochodem, co ten tvůj vyhazov?"

"Co s ním?"

"Nebyl náhodou jen dočasný?"

"Taylere."

"Ale notak, nechceš se náhodou vrátit do starých kolejí?"

"Taylere!"

"Co."

Povzdechla jsem si a natočila se zpátky na něj. Projela jsem si rukou narychlo sčesané vlasy a svázala si je gumičkou omotanou kolem zápěstí. "To nemůžu a ty to víš. Nemůžu tam nakráčet stylem dejte mi práci. Minule jsem to Phillovi moc neusnadňovala. Divím se, že mě nevyhodil natrvalo. A na další proslovy nemám momentálně náladu."

"Další proslovy?"

Nic jsem na to neřekla, jen jsem si opřela hlavu o sedadlo a mírně zavrtěla hlavou. Věděla jsem, že mu to dojde, jen to pár vteřin potrvá.

"Počkej, ty ses rozešla s ním?"

"Nechci to teď rozpitvávat, Taylere."

"Promiň."

Dolehlo na nás těžké ticho. Věděla jsem, proč s ním nikam nechci. Posledních pár dnů mám tendenci zazdívat konverzaci smutnými vzpomínkami na nepovedený vztah.

Tayler náhle vztáhl ruku směrem k rádiu a zamáčkl do něj tlačítko na zapínání. Tíživé ticho hned vystřídaly hlasité kytarové rify a chraplavý mužský hlas, jehož majitel se rozhodl vyřvat si duši.

"Taylere," zaskučela jsem a hrábla si do kapsy, abych vytáhla mobil a tu hrůzu překryla vlastní hudbou. Jenže jak jsem záhy zjistila, nevzala jsem si s sebou sluchátka. Ani telefon, který by dokázal písničky přehrát. A tak jsem se jen zabořila do sedadla a snažila dělat, že tam nejsem.

"No dobře, mám tě rozveselit, ne umučit," rozhodl se bratr rádio vypnout, ale na tváři mu hrál lišácký úsměv. Já neměla náladu na usmívání. A i kdybych chtěla, věděla jsem, že to nepůjde. Jako kdyby na jednom mém koutku visel Connor a na druhém vina a oba mi je táhli směrem dolů. Nešlo to. Prostě jsem to nedokázala.

----

"Tumáš," posunul ke mně Tayler kelímek s jemně ocukřeným latte, ale já jsem ho mírným mávnutím ruky odmítla a zahleděla se přes sklo do světlé ulice, která byla vzhledem ke školnímu volnu plná puberťáků, jako jsem já.

"Vždyť jsi kafe nikdy neodmítla," zavrtěl Tayler hlavou a vzal si kelímek zpátky. Můj pohled nezaujatě padl na kluka a holku, asi o dva roky mladší, kteří procházeli kolem kavárny po vnější straně ulice. Jakmile jsem spatřila, že se drží za ruce, odvrátila jsem pohled zpátky ke stolu. Ještě ne. Ještě bylo moc brzo.

"Hele, nevadí mi, pokud se mnou nemluvíš, ale mohla by ses aspoň usmívat, co?" navrhl už se znatelnou únavou v hlase. Chápala jsem ho. Nebylo lehké být mým bratrem za těchto podmínek.

"Promiň," zamumlala jsem, jakmile mi z úst unikl krátký povzdech. Vzala jsem Taylerovy klíče od auta ležící na stole a začala jsem si s nimi hrát, jen abych se na něj nemusela dívat. Jeho ale chrastící zvuk nejspíš začínal švát, a tak mě položením ruky na svazek umlčel.

"Tak nás aspoň odvez domů."

"Co?" zvedla jsem hlavu, protože mě věta, která opustila jeho ústa, dost překvapila. Tayler mě nikdy nenechal řídit jeho auto. Mohla jsme škemrat, jak jsem chtěla, stejně jsem ničeho nedosáhla. Byl neoblomný.

"Co jsi tak překvapená?" pousmál se a zvedl se že židle. "Já bych ti auto půjčil kdykoliv."

"Kecáš," odbyla jsem ho, svižně popadla svazek klíčů a vsunula si je do kapsy od bundy.

Tayler jen protočil očima. "Já toho jednou budu litovat."

Téměř mi zacukaly koutky, ale ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že se skoro usmívám, jsem si zase vzpomněla na to, proč je lepší to nedělat. Vytáhla jsem ruku z kapsy a položila klíče opět na stůl.

Všechna chuť řídit Taylerovo auto zmizela během jediné vteřiny. Stejně jako můj vztah.

Doufám, že vás minulá kapitola příliš nezabila :D já se omlouvám, ale prostě se to muselo stát. Stejně vás všechny miluju :3
PS: do konce zbývá už asi jenom 10 kapitol :O :(