Do další třídy jsem vešla s takovou energií, kterou jsem neměla za posledních pár týdnů ani jednou. Třískla jsem s dveřmi, hodila jsem s taškou. Všichni se na mě dívali, ale nikdo nic neříkal. A to bylo dobře. Věděla jsem téměř jistě, že jestli by na mě dnes ještě někdo promluvil, dala bych mu pěstí. A to jsem ještě pěstí nikdy nikomu nedala. I milí lidé mají svoje hranice.

Žuchla jsem na židli, založila jsem si ruce na prsou a za doprovodu občasného zavrčení jsem čekala na příchod učitele. A ten doopravdy přišel. Nechal nás si stoupnout a pak se opět posadit, a i pres to, že jsem tuhle rutinu opakovala denně několikrát a už jsem na ni byla jaksi zvyklá, mě vytáčel i sebemenší pohyb, který mě někdo jiný nutil udělat. A tak jsem si opět sedla na židli s pohárem trpělivosti pomyslně balancujícím na mé hlavě se snahou se nepřevrhnout, ale jen malou šancí, že by se to dalo zachránit. Učitelův výklad jsem naprosto nedávala, nesnažila jsem se ho chápat, a tak jsem ho za malou chvíli úplně vytěsnila hlavy. Jediné zvuky, které jsem avšak stíhala vnímat, byly snad ty nejotravnější na světě. Cvakání Thomasovy propisky. Klepání Ambeřina podpatku. Škrábání křídy o tabuli pana Masona. Tikání těch otravných hodin. Dokázalo mě vytáčet téměř cokoliv.

Takže to skončilo tak, že jsem se celou hodinu jen pevně držela lavice se zatnutými zuby, jen abych nezačala řvát. Zvonění mě prakticky osvobodilo, takže jsem popadla svoje věci a vyřítila se že třídy. Jenže to bych nebyla já, kdybych mohla jen tak v klidu odejít. Musel tu být někdo, kdo by mi to ještě znepříjemnil.

"Kam se ženeš?" zeptal se mě čísi hlas kysele, když jsem procházela jednou zapadlou školní chodbou, směřujíc k mému úkrytu. Strnula jsem, hned jak mě jakási ruka chytila za popruh tašky. Zastavila jsem se a otočila jsem se za tím nepříjemným hlasem. Monica.

"Co chceš?" procedila jsem mezi zuby, pevně žmoulajíc popruhy mé tašky. Hned, jak mi předvedla svůj jedovatý zářící úsměv, jsem odstoupila o krok dál, narazila jsem do něčího těla, které, jak jsem záhy zjistila, patřilo Amelii. Obklíčily mě jako smečka hladových hyen.

"Chtěla jsem ti jen poděkovat," ušklíbla se na mě Monica nehezky, "opravdu se držíš toho, co jsme ti řekly. Ta fotka nejspíš obletěla celý svět."

"Jaká fotka?" zeptala jsem se podezřívavě. Popruh tašky jsem už téměř hnětla, měla jsem pocit, že se pod mým potem rozpustí. Jedna z Moničiných poskoků vytáhla svůj iPhone a otočila na mě displej. Tohle už jsem viděla. Connor a já jak se hádáme.

Můj pohár trpělivosti se značně zakymácel, ale pořád držel na svém místě. Pevně jsem zaťala zuby. Měla jsem sto chutí Monicu praštit, ale nechtěla jsem mít problém. Nechtěla jsem být ta, která všechny mlátí.

Jenže pak se ta holka, co mi ukázala tu fotku, ušklíbla a začala hledat dál. Moničin úsměv se změnil na prohnaný a mírně zvedla hlavu, že jsem jí téměř viděla až do nosních dírek.

"Jenže za něco tě musíme pokárat, Westerwaldová," ozvalo se za mnou, a když jsem otočila hlavu dozadu, zjistila jsem, že se na mě Amelia mračí. Nadzvedla jsem obočí, ale v té chvíli na mě promluvila opět Monica.

"Máš pravdu, Am. Já jsem totiž slyšela, žes udělala něco velmi nepěkného. Totiž - prej jsi políbila Ryana."

Každá buňka v mém těle náhle strnula. Všechno proběhlo ve vteřinách, ale mně to připadalo ještě mnohem kratší. V jedné mi ta holka s telefonem ukázala mně, jak se na mě sápe Ryan Davis, ve druhé mi Monica sdělila, že to se přece nedělá, a že se o tom Connor dozví, a ve třetí jsem svírala ruce na jejím krku a její hlava se prudce praštila o zeď za ní. Svezla jsem ji ze stěny na zem, dlaně pořád svírající její dýchací trubici, prudce sedící na jejím břiše. Její výraz... Byl k nezaplacení. Vytřeštěné oči, pootevřená ústa, jak se snažila lapat alespoň po nějakém zbytku dechu, její nehty, které se mi zarývaly do rukou. Byla bych ji škrtila mnohem déle, kdyby mě cosi silnýho nepopadlo za límec a nezdvihlo od ní pryč. Nepřemýšlela jsem - prostě jsem se otočila a uhodila jsem svého vyrušitele hřbetem pěsti do nosu.

"Natalie, sakra!" zaklel ublížený a chytil se za nos. Oči mi téměř vypadly z důlků.

"EJi? Co tu děláš?" vydechla jsem téměř neslyšně, jakmole jsem poznala toho velmi známého blonďáka.

"Zachraňuju tě před nejblbější věcí, cos kdy udělala," odvětil mumlavě, pořád si držíc zraněný nos. Když si odtáhl ruku od tváře, z jedné nosní dírky mu hojně tekla krev.

"Westerwaldová!" ozvalo se od konce chodby. Všichni přítomni, jak Monicina parta, já s EJem, tak i to málo studentů na chodbě, se otočili za až příliš ječivým hlasem neoblíbené profesorky. Jen já jsem nejspíš strnula nejvíc.

"Se mnou. Do ředitelny," mávla na mě jako na psa a nedočkavě si založila ruce na prsou. Ohlédla jsem se za sebe, na EJův krvácející nos, na Monicu pořád ležící na zemi, na její skupinu, která se na mě prázdně dívala v celém svém hojném počtu. Sklopila jsem hlavu a smířená s tím, že už to lepší nebude, jsem pomalu zamířila do ředitelny.

Na učitelku jsem se nepodívala ani jednou, ale přesto jsem pomalu chladla. Než jsme dokráčeli před ředitelnu, postihl mě záblesk lítosti. Co řeknu našim? A řediteli? A co řekne Connorova žárlivá povaha na tu fotku? Proč jsem Monicu uhodila? Proč jsem ji začala škrtit? Proč se takhle chovám?

Jsem agresivní? Určitě jsem teď byla. Jsem nebezpečná? Možná. Ale doteď jsem si myslela, že nejsem.

Dvakrát jsem slabě zaklepala na masivní dveře, a když se ozvalo tlumené dále, stiskla jsem kliku a vešla do kanceláře s učitelkou zasebou. Hlavu jsem držela sklopenou, abych se nemusela dívat na ředitelův káravý pohled a jeho vyzáblé tváře. Bez pozvání jsem se složila na židli a pevně stiskla rty, aby se mi tolik netřásly.

"Co slečna Westerwaldová provedla, kolegyně?" uslyšela jsem překvapivě klidný ředitelův hlas.

"Bezdůvodně napadla jinou žákyni, Monicu Rogersovou. Přidusila ji, doslova."

"V sebeobraně," opravila jsem učitelku tiše, ale pořád jsem se řediteli nedokázala podívat do očí. Zírala jsem na něj jen tak krajně, abych věděla, co dělá. Ruce posázené viditelnými vrásčitými žílami měl v klidu položené před sebou na stole. Byl oblečený do tmavě šedého saka se světle hnědou kravatou a bílou košilí. Výš jsem se nedívala, ale dokázala jsem si ho živě představit. Ten bodavý pohled. Ty úzce stisknuté rty, které člověku napoví, že má problém. Ty bílými nitkami protkané tmavé vlasy, které mu ještě víc přidávají na důležitosti.

"Já už si se slečnou Westerwaldovou promluvím." Zvedla jsem pohled k učitelce, která se mezitím postavila za mou židli a spojila ruce za zády.

"Sám," dodal ředitel. Jakmile se jeho rty spojily při vyslovení písmene M, učitelka se otočila na patě a s vyrovnaným "Nashledanou," opustila ředitelnu. Otočila jsem se zpátky k masivnímu stolu.

"Natalie," oslovil mě ředitel vstřícně. Překvapeně jsem vzhlédla k jeho obličeji. Co mě překvapilo ještě víc, byl ten mírný výraz. Rty měl sice úzce spojené kvůli vážnosti, kterou si nejspíš musel zachovat, ale jeho oči nevyzařovaly hněvem, spíš lítostí s jakousi zvláštní příměsí... Spokojenosti?

"Co jste Monice udělala?"

Opět jsem sklopila hlavu. Nebyla jsem schopná mu to říct.

"Já vím, že je to těžké, ale řekněte mi to. Proč jste ji napadla?"

Tenhle ředitel toho ví víc, než se tváří, že ví.

"Ona... Ona..."

"Zkuste se obhájit, slečno Westerwaldová."

"Ona mě šikanuje," podařilo se mi vypustit z úst.

"Zatím to vypadá, že vy šikanujete ji. Obhajte se."

"Ona... Zná mého přítele. Všichni znají mého přítele. Teda..." Cítila jsem, jak se do mých tváři hrne červeň z rozpaků, ale rozhodla jsem se pokračovat. "Žárlí na mě. Všechny. A já..." Nasucho jsem polkla a zabodla pohled do masívního stolu.

"To je vše? Ony na vás žárlí a vy je proto škrtíte?"

"Ne!" vykřikla jsem okamžitě, ale následně jsem si uvědomila, že nebylo vhodné křičet na člověka, co se mi zjevně snaží pomoct. "Ne, tak to nebylo. Ony mě... Ony mě šikanují už dlouho. Monica mi nejprve jenom vyhrožovala, že pokud se s ním nerozejdu, vyřídí si to se mnou. Pak přidala i lístečky, poštvala proti mně celou školu a já.. Nevěděla jsem, co dělat." Cítila jsem, jak se mi roztřásly rty, nechtěla jsem pokračovat, věděla jsem, co by následovalo, ale ředitel mě trpělivým ťukáním do stolu přiměl pokračovat.

"A dnes..." nadechla jsem se, jak se mi sevřelo hrdlo, "dnes přinutila přítele svý kamarádky, aby mě na chodbě políbil. Vyfotila to..."

Nezvládla jsem to. Z ředitele byla za chvíli už jen rozmazaná skrvna, jak se mi slzy hrnuly do očí. "Řekla, že to pošle Connorovi, pokud s tím něco neudělám," mohutně jsem vzlykala, až jsem se bála, že mi nebude rozumět. Ale on mě slyšel. Prsty ke mně postrčil krabičku s kapesníky a já si vděčně jeden nebo dva vytáhla.

"Myslím, že byste měla jít domů. Dnes není váš den. Prospěte se a zítra to dořešíme."

"Vy-vy mě pustíte?" vzlykla jsem převapeně a podruhé se vysmrkala.

"Přece vás takhle nemůžu pustit na vyučování," zavrtěl nesouhlasně hlavou a vstal, upravujíc si sako. "Pojďte. Doprovodím vás před školu."

Nešla jsem domů. Nepotřebovala jsem se prospat. Potřebovala jsem si to vyříkat. Teď hned.

Pospíchala jsem směrem k té pro mě velmi známé vysoké budově. Nedbala jsem, že mi proudy slz dopadají na suché dlaně. Nesnažila jsem se to zastavit. Jediné, co mě v té chvíli zajímalo, byl způsob, jakým mu to řeknu. Co mu řeknu. A hlavně jsem se snažila vymyslet, jak mu těmi slovy ublížit co nejmíň. Ale v momentě, co jsem zaklepala na ty osudné dveře, se všechna slova vypařila a já si opět připadala jako nahá.

Otevřel mi on, oblečený v sedých teplácích a černém tílku. Nevěděla jsem, jestli je to víc dobré, než špatné, ale musela jsme jednat. Ještě předtím, než stačil cokoliv říct, jsem ho vzala za zápěstí, vytáhla z bytu na chodbu a zavřela za ním dveře.

"Co se ti stalo?" zeptal se zhrozeně Connor, jakmile spatřil v jakém stavu se nachází moje tváře. Nedbale jsem si je utřela a zvedla pohled k jeho starostlivým očím. Bála jsem se jeho reakce. Bála jsem se strašně moc. Ale musela jsem to udělat.

"Connore, já..." Už po vyslovení jeho jména mi došlo, že je to špatný. Je to špatná věc, neměla bych to dělat. Ale ta hrozná představa, že bych musela ten teror snášet i nadále, byla silnější.

"Já... Já s tebou nemůžu být."

Starostlivost v jeho očích nahradil nefalšovaný strach. Pootevřel ústa do mírné škvíry, ale nic neřekl. Vypadal jako paralyzovaný,
ale nic jsem mu nevyčítala. Já bych byla taky šokovaná.

"Ale... Proč?" vypadlo z něj po téměř půl minutovém tichu.

"Já už nemůžu. Já prostě... Já už nemůžu."

"Co nemůžeš? Vysvětli to. Nat, prosím."

"Ta tvoje... Debilní sláva. Ty tvoje sobecký fanynky. Nejdřív se semnou přestaly bavit kamarádky. Pak mě začaly nenávidět. Plivali přede mě, strkali nenávistný papírky do skříněk - Connore, ony mi hrozily, že mě zabijou, pokud se s tebou nerozejdu! Nějak se to dozvěděla Monica a poštvala proti mně celou školu. Jsem vyvrhel. Nic víc než vyvrhel. Dneska ráno se na mě nalepil nějakej kluk, ona to vyfotila a plánuje ti to poslat, abys mi dal kopačky. Ale kdyby to byla jenom škola, Connore. Paulie mi taky vyhrožuje. Říká, že když ti ublížím, skončím nejspíš někde-"

"Proč jsi mi neřekla, že je na tebe Paulie hnusnej? Slíbilas, že mi to řekneš," přerušil mě náhle Connor striktně.

"Protože mi jasně naznačil, že pokud jen ceknu, skončím někde v kanále, nebo hůř."

Na okamžik jsme se navzájem dívali do očí, já rozrušeně, on pořád mírně vyjeveně. Míra překvapení ale u něj postupně klesala, jakmile mu začalo docházet, co se vlastně děje. Promnul si dlaněmi tvář a zahleděl se do stropu. Na chvíli tam jen tak zíral, jakoby si rekapituloval, co jsem mu právě řekla.

"Takže jsi je poslechla. Rozcházíš se semnou," oznámil mi poraženě, ověřujíc, jestli to pochopil správně.

"Connore, je mi to hrozně líto, já jen... Už se víc nechci nechat šikanovat. Od nikoho."

"Kdybys mi to řekla dřív, že je to až v takové míře, nemusela bys tu teď stát a říkat mi tohle," vyčetl mi tlumeně, ale i přesto jsem slyšela, jak mu přeskakuje hlas.

"Je mi to hrozně moc líto," zašeptala jsem, a jemně mu položila ruku na paži. Díval se mi do očí, upřeně, a tak jsem mohla lehce vidět, jak mu skelnatí a koutky se mu barví do ruda.

Jeho tváře avšak zůstaly suché, ani jedna slza neopustila jeho krásné oči. To se ale nedalo říct o mně. Jakmile jsem mu ve tváři viděla, jak trpí, sevřelo mi to hruď a prvních pár slz se skutálelo na líce. Zvedl dlaň, aby mi je z nich opatrně setřel, a já si možná naposled užívala jeho dotek. Jeho jemnou kůži, jeho opatrné prsty. A byly pryč. Nechal ruku opět klesnout k boku.

"Je mi to tolik líto," vzlykla jsem tiše, "ale jinak to nejde. Není to v tobě. Je to ve mně. Jsem slabá. Nedokážu to vydržet."

"Ty jsi ten nejsilnější člověk co znám, Natalie," vydechl. V jeho hlase bylo znát tolik bolesti, která se zarývala do hrudi i mně. Bylo to, jako kdyby mě přivázali ke sloupu a nutili se dívat, jak trpí. Přesně tak to bylo teď. Jediný rozdíl byl v tom, že já jsem ke sloupu uvazaná nebyla. Dívala jsem se na to dobrovolně. Měla jsem pocit, že mě Connor potřebuje. Měla jsem pocit, že mu musím pomoct. Že tu pro něj musím být. Jako tu vždy byl pro mě.

"Nemůžeš mi dát ještě jednu šanci?" zeptal se mě tiše, jako kdyby byl hřích promluvit nahlas. Možná i byl.

Přiblížila jsem se těsně k němu, položila mu jednu dlaň na krk. Zavřel oči, pootevřel třesoucí se rty, jakoby netrpělivě čekal, co udělám. Nahnula jsem se k jeho tváři a lehce jsem jí se svými rty dotkla. Ucítila jsem na svém líci něco mokrého, mokrého, ale cizího. Byla to jeho slza. Jedna osamocená slza, která se tu pro mě objevila. Jako projev jakéhosi sbohem. On to tak nejspíš nebral, ale já ano.

"Nerada ti to říkám, Connore. Sama nemám ráda takovéto kompromisy, ale jinak se to nedá. Buď já... Nebo Instagram. Jinudy cesta nevede. Promiň."

Věděla jsem, že mu tím zabodávám nože do hrudi. Nechávám ho sobecky si vybrat mezi
věcmi, které staví před ostatní. Ale je to jen na něm, jak se rozhodne.

Oddálila jsem se od něj a otočila se k němu zády, položila špičku tenisky na první schod, když mě zastavilo moje jméno pronesené jeho hlasem. Otočila jsem na něj hlavu, trpělivě čekajíc na věc, kterou mi chce říct. Na věc, kterou v tuhle chvíli nechci slyšet. Ale kdesi v koutku duše jsem věděla, že ji od něj uslyším.

"Miluju tě, Natalie."

Pousmála jsem se, i když se mi chtělo brečet. Jak jsem tu mohla nechat toho malého chlapce, kterému právě z rukou vyrvali nejmilejší hračku,
stát samotného na chodbě? Chtěla jsem mu pomoct, ale musela jsem odejít. Nemohla jsem zůstat. Nedokázala jsem to.

"Já vím, Connore. Já vím."