Byla chyba si ty prášky brát. Věděla jsem to. Věděla jsem to od první chvíle, co jsem otevřela oči a rozhodla se, že je radši nechám zavřené. Uslyšela jsem totiž matčiny dupavé kroky na schodech, jaké vydává jen ve chvílích, kdy je na někoho naštvaná. Většinou to býval Tayler, když se vrátil opilý domů, ale dneska jsem jaksi cítila, že to Taylerem není. Že to je mnou. Mám průšvih. A to pořádnej.

Zachumlala jsem se do měkké peřiny a snažila jsem se, abych vypadala co nejvíc spící. Jak asi přirozeně vypadá člověk, co se ještě nevzbudil? Rozhodla jsem se v rychlosti - jednu ruku jsem natáhla nahoru, směrem k pelesti postele, druhou jsem pokrčila a strčila ji pod polštář. Hlavu jsem otočila na stranu, směrem ke zdi. Možná, kdybych se viděla, tak bych se za to asi nepochválila, ale neměla jsem na výběr. Ani ne o vteřinu později se prudce rozrazily dveře. Už v té chvíli jsem věděla, že ta na mě nějaký ohledy brát nebude.

"Natalie," zavrčela výhružně a za vteřinu jsem cítila, jak mi rve peřinu že sevření končetin. Přesto jsem se chovala jak mrtvola. Nebránila jsem se, to přece spící člověk nedělá.

"Natalie, vzbuď se," křikla, vzala mě za ramena a zacloumala mnou. Kdybych si bradu nenarazila o kost v paži, mohla jsem to svoje malé divadýlko hrát dál. Ale já jsem zkřivila obličej do nehezké grimasy a vydechla malé, tiché, ale lehce rozpoznatelné "Au."

Následně jsem otevřela oči, i když jsem věděla, že je to špatný nápad. Přímo nademnou se skláněla rozzuřená tvář mé matky. Naběhlá žíla na krku, vráska na čele, obličej kompletně celý do ruda. Znala jsem ten výraz. Přesně takový mívala, když Tayler na střední občas přišel opilý domů. Já jsem to říkala. Mám průser.

"Co to je?!" vyjekla na mě a strčila mi přímo před nos otevřenou chrastící krabičku, kterou zřejmě našla u mě na stole.

Já jsem tak hloupá.

"Řekneš mi k tomu něco, Natalie?!" ječela dál, ale já se neodvážila ani odlepit rty od sebe. Vyrovnaně jsem se na ni dívala, doufala jsem, že se brzo uklidní, a tu krabičku po mě nehodí. Její běsnící obličej mě děsil, protože jsem věděla, že se matka nekontroluje. Na Taylerovi už kolikrát přistála třeba pánev. Nepotřebovala jsem mít modřinu.

"Vylez z tý postele a běž se oblíknout," zavrčela a odvrátila se ode mě. "Jdeš do školy."

Ne. Tohle je mnohem horší než pánev. Stokrát. Tisíckrát. Já nechci do školy. Nesmím.

"Nemůžeš mě nutit!" odvážila jsem se říct a vydrápala jsem se do sedu, aby mě slyšela i když opouštela pokoj. "Nemůžeš!"

"Mladá dámo, ještě pořád jsem tvoje matka, a jako tvůj zákonný zástupce ti nakazuju: zvedni zadek a mazej, ať stihneš první hodinu!"

Letmo jsem pohlédla na budík, který mě přinutil se rychle dostat z postele a přeskočit ke skříni. Musela jsem se o ni zachytit a chvilku počkat, protože se mi zamotala hlava. Ke konci toho nepříjemného pocitu jsem hrábla do skříně a vytáhla šedé tílko s širokými ramínky a černé džíny.

Takhle se oblíkala jednu dobu Meredith, problesklo mi hlavou, když jsem si to natahovala na sebe. Tmavé vlasy jsem si nekolikrát nedůkladně přejela hřebenem a stáhla do copu, popadla jsem černou tašku přes rameno, která mi na posledních pár dní nahradil kabelku, a seběhla schody. Spatřila jsem dole v obýváku mámu, ale z rozumných důvodu jsem se jí chtěla vyhnout, takže jsem rychle vběhla do chodby. Tam jsem si natáhla černé ošoupané conversky ještě z doby, kdy Tayler měl moje číslo nohy, ale nestihl je zničit úplně, protože mu v mezičase chodidla zase vyrostla. Měla jsem je kdysi na tělocvik. Teď už mi ale nejspíš poslouží jinak.

Ještě jsem si na sebe stihla hodit máminu džínsku a pak už jsem kvapně vyšla na ulici. Věděla jsem, že tam Connor s autem nebude stát, a takyže tam nestál. Musela jsem celou cestu do školy dojít pěšky. Vzhledem k situaci jsem si nestěžovala.

Ještě předtím, než jsem zatlačila do velkých těžkých dveří ústavu, ucítila jsem jemné vibrace v kapse od kalhot. Postupem času jsem se naučila je ignorovat, ale cítila jsem, že tyhle jsou jiné. Nejsou od žádných aplikací, tyhle jsou z něčeho jiného.

Natiskla jsem se na dveře ramenem, abych mohla rukama vytáhnout mobil z kapsy. Měla jsem pravdu, nebyl to další otravný komentář, byla to zpráva od EJe. Přes prasklinu jsem nebyla schopná ji vidět na zamykací obrazovce, takže jsem ho musela odemknout. Ale jakmile můj pohled zakotvil na těch slovech, celé moje tělo náhle ztuhlo. Nevěřila jsem vlastním očím. To nemohla být pravda.

EJ: Dneska nepřijdu, jdu k zubaři. Snad to tam zvládneš :)

Ne. Ne ne ne ne. EJ mě tu nemohl nechat. Ne samotnou. Ne. Ne ne ne.

Zvedla jsem hlavu a pohlédla do chodby před sebou. Nikde ani noha. Jindy by mi to přišlo strašidelné, jako vstoupit do školy o víkendu, nebo v noci, ale teď jsem za to děkovala. Nesnela bych, kdybych musela tou chodbou procházet sama a podléhat palbě jízlivých poznámek svých spolužaček jen jedinkrát navíc. Nejsem na to psychicky vybavená.

To, že jsem přišla pozdě, jsem si plně uvědomila, až když mě za paži chytla něčí ruka. Otočila jsem se a za sebou jsem spatřila vrásčitou tvář našeho mrzutého vrátného, kterého student mojí školy mockrát potkat nechce. Přestože mě docela vyděsil a věděla jsem, že jeho řeči nebudou nijak příjemný, mě alespoň hřálo pomyšlení, že všechno je lepší, než potkat Brittany. Nebo Monicu.

"Kam jdeš?" zavrčel na mě otázku, u které mi naskákala husí kůže na krku. Pořád mě držel za paži, a kdybych na sobě neměla tu džínovou bundu, nejspíš bych se pod kontaktem s jeho kůží pozvracela. No dobře, to je možná přehnaná reakce, ale náš vrátný je vážně... Odporný.

"Já- do třídy," vytáhla jsem ze sebe konečně a odvrátila od něj hlavu. Z úst se mu linul neuvěřitelný zápach.

"Jméno, ročník," zavrčel na mě a konečně mě pustil. Pomalým, šouravým krokem došel až k vrátnici a vzal do pokroucených prstů modrou propisku. Otočil na mě hlavu a zvedl obočí na znamení, že mu to mám nadiktovat.

Povzdechla jsem si. "Westerwaldová Natalie, třetí ročník."

Zatímco si vrátný pomalu zapisoval, nervózně jsem přešlapovala z jedné nohy na druhou a čekala, než mi nějakým způsobem naznačí, že můžu jít. Stále byl ke mně otočený shrbenými zády, něco si pro sebe naštvaně mumlal. Normálně bych asi i odešla, ale dnes mám pocit, že by mě mohl přistihnout. Nepotřebovala jsem další nepříjemnosti.

"Podepiš to a jdi," poručil mi, strkajíc mi do rukou propisku. Neochotně jsem si ji od něj vzala a ledabyle načmárala svůj podpis hned do kolonky, kde bylo mimochodem napsáno i Harmonia Westircrowlová, třetí ročník. Ani ve snu by mě nenapadlo ho opravit.

Když jsem konečně stála před těmi dveřmi, za kterými jsem už dvacet minut měla být, jakoby se ve mně něco pohnulo. Nechtěla jsem tam jít. Věděla jsem, že tam nejsou lidi, které bych ráda viděla. A oni určitě rádi neuvidí mě.

Přesto jsem se ale zhluboka nadechla a následně rychle vzala za kliku, předtím, než jsem se mohla rozhodnout utéct. Všechny oči včetně těch profesorových se utkvěly na mně a i kdyby byl ve třídě jakýkoliv hluk před mým příchodem, teď tady bylo takové ticho, že jsem slyšela i krev tepající mi v uších. Pomalu jsem vešla do učebny a se sklopenou hlavou jsem došla až ke své lavici, za kterou jsem se pomalu posadila. Bezeslov jsem si vytáhla propisku a sešit na úplně jiný předmět, protože jsem zjistila, že jsem si matematiku zapomněla.

"Slečno Westerwaldová," uslyšela jsem svoje jméno směrem od katedry a zvedla hlavu. Setkala jsem se s nepříjemným pohledem našeho matikáře, který si mě prohlížel od hlavy k patě.

"Nechtěla byste nám povědět, proč jste přišla pozdě do školy?"

Skousla jsem si ret a zahanbeně jsem pohlédla na vyryté nápisy na lavici. Nestávalo se mi často, že bych přišla pozdě.

"Omlouvám se, zaspala jsem."

"No tak," přikývl a zapsal si mě. Pořád jsem civěla do lavice, neodvážila jsem se zvednout pohled. Matthew Perkley, stálo na ní vyryté, přímo před mým sešitem. Věděla jsem, kdo to je. Ten kluk odešel, když jsem byla v prváku. Byl to rváč. Nikdo ho neměl rád.

"Viděla jsi tu fotku?" uslyšela jsem náhle za sebou jakési šeptání. Vzala jsem propisku a začala jsem obtahovat Matthewovo jméno.

"Jakou fotku?"

"Lhářky a Miláčka. Obletělo to snad celej internet. Nejspíš máme šanci."

"Fakt? Oni se rozešli?"

"To nikdo neví, ale vypadalo to, jakoby se pohádali. Takže taky dobrá zpráva."

Nechala jsem propisku spadnout na lavici a prudce jsem se otočila dozadu. Čelila jsem pohledu nejen těch dvou blondýnek, které mluvily zřejmě o mně, ale i ostatních spolužáků sedících v zadní části třídy. Zpražila jsem tu holku za mnou pohledem a v předstíraném klidu jsem se otočila zpátky na tabuli.

"Ale ta adminka k tomu napsala, že-"

"Tak si to ujasníme, ty pitomá krávo," pronesla jsem šeptem a otočila jsem se zpátky na ni. Zastihla jsem její překvapený výraz. "Connor je můj, byl můj a bude můj. Nikdy nebude tvůj. I když jsi viděla, že jsme se pohádali, tak za a, nemusí to být pravda, a za b, to pořád neznamená, že by chtěl chodit s takovou blonďatou čůzou, jako jseš ty. Tak se uklidni a fantazíruj si doma v posteli zapadlá mezi plyšáky, jasný?!"

Když jsem se otočila zpátky, zjistila jsem, že už podruhý dneska mám plnou pozornost od všech. Pozdě mi došlo, že jsem poslední věty svého monologu spíš křičela, než šeptala. I profesor se na mě díval, jako kdybych se zbláznila. Naštěstí moje chvilka slávy skončila úlevným zazvoněním, kdy jsem si sebrala všechny věci a odkráčela ze třídy.

Na chodbě to bylo snad ještě horší. Lidi předemnou uhýbali, jako kdyby jim kontakt se mnou přivedl rakovinu. Měla jsem ještě větší pozornost, než ve třídě - každý se na mě díval. Holky opovržlivě a nenávistně, kluci prázdně.

"Hele, Lhářka," uslyšela jsem zleva.

"Jak se dneska vymódila. Nemůžu si představit, že Jaycob s něčím takovým chodí," ozvalo se zase zprava.

"Je odporná."

"Nehorázně."

"Chcípni," zavrčela mi jakási bruneta do ucha, až jsem se na ni vyjeveně podívala. Jen se ušklíbla, ale její kamarádka před sebe dokonce plivla.

Raději jsem zrychlila, abych se ke své skříňce dostala co nejdřív. Snažila jsem se ignorovat všechny pohledy, hlasy, i vlastní myšlenky, ale nedařilo se. Všichni mě tak... Ničili. Nedokázala jsem si přiznat, že to takhle vypadá i s EJem. Nezdá se to tak. S ním... Tyhle všechny ignoruju. Nemám s nimi problém, připadám si jaksi... Lehčí.

Svou skříňku jsem otevřela naučenou číselnou kombinací, ale i v ní mě čekalo překvápko. Ledabyle složený papír vytržený ze sešitu. Vzala jsem ho a pomalu narovnala.

Ještě jednou se chytíš za ruku s někým, kdo ti nepatří, a já přísahám, že skončíš na deset částí v nádobkách. Drž se od něj dál.

Vzkaz jsem zmuchlala a obloukem hodila do odpadkového koše na druhé straně chodby. Nemůžu se nechat vydírat. Takhle to nefunguje.

Zavřela jsem skříňku a chystala se odejít, když jsem uslyšela svoje jméno. Jméno, ne nějakou hloupou přezdívku.

"Natalie!"

Otočila jsem se za hlasem a spatřila Ryana Davise. Překvapením jsem strnula na místě. Proč jde směrem ke mně?

Abych to shrnula, Ryan Davis je něco jako Connor bez Instagramu a o ročník výš. Všechny holky ho milujou. Má skoro popelavé vlasy a tmavé oči, vždy frajerský postoj a tunu svalů. Těžko říct, co má v hlavě, nikdy jsem s ním nemluvila. Proto mě taky překvapilo, že mě zná jménem. Počkat - mě tu znaj vlastně už všichni.

"Co potřebuješ?" vybrebtala jsem ze sebe a sevřela popruh své tašky přes rameno. Nemá důvod ke mně chodit, což mě znervózňovalo ještě víc.

"Jen jsem se chtěl zeptat... Jak ti je."

Zvedla jsem obočí. Ryan se zastavil asi půlmetru ode mě, což mi bylo značně nepříjemný, až tolik, že jsem musela udělat krok zpět, kvůli čemuž jsem taky narazila do skříňky. A on se přiblížil. Byl tak o hlavu vyšší než já. To mě děsilo. Ale ne víc než jeho podezřelý otázky.

"Nebyla jsi ve škole, tak jsem se chtěl jen zeptat..." povzdechl si a prohrábl si vlasy trčící mu ve vlně do boku.

"Je mi fajn," odbyla jsem ho a přeměřila si jeho ostře řezanou tvář pohledem. "Ty chodíš s... Amelií, žejo," napadlo mě, a v té chvíli jsem se chtěla vzdálit ještě víc. Došlo mi, co by to mohlo znamenat. Amelia je jedna z kamarádek Monicy. Začínala jsem cítit zradu.

"Amelia... Už to s ní není to, co bývalo," zavrtěl Ryan hlavou a věnoval mi malý úsměv.

"Aha, takže ty si tady jdeš vylívat srdíčko ke mně, jo," odfrkla jsem si sebevědomě, přestože jsem vevnitř cítila hrozný, svíravý pocit. "To ti tak věřím. Dej mi pokoj."

Snažila jsem se dostat z jeho blízkosti, ale on mě zastavil tím, že mě chytil za paži. Co to s tím všichni maj?

"Počkej, Natalie, jen chvilku." Pohlédla jsem na něj. Překvapilo mě, kolik lítosti má vepsané ve tváři. Ale nevěřila jsem mu. Všechno je to jenom maska. To tihle lidi prostě uměj.

"Je mi to hrozně... Líto," pronesl potichu. Chtěla jsem mu něco odseknout, ale nemohla jsem, protože v té chvíli se přitiskly jeho rty na ty moje. Uvědomila jsem si to téměř okamžitě, ale přesto vlna překvapení zabrala první dvě vteřiny. Hned po nich jsem ho od sebe naštvaně odstrčila.

"Co to děláš?!" vyjekla jsem pobouřeně. "Nedotýkej se mně! Nikdy!"

Na Ryanově tváři se okamžitě objevil posměšný úšklebek. Otřela jsem si rty do rukávu a  praštila pěstí do skříňky, což mi zařídilo ještě víc pozornosti, než jsem měla doteď.

"Uhni, co čumíš," zavrčela jsem na jednu menší prvačku, která mi stála v cestě. Bezeslov mi uhla, a já mohla projít. Cesta peklem ještě neskončila.