Já vím, že vám chybí Connor... Ale věřte mi. Ještě ho nechcete potkat.

PS: 80K?! Lidi vy mě vážně chcete zabít, opravdu... :O

Omlouvám se mimochodem za pomalý update, ale jsem mimo WiFi.

Svíravý pocit v žaludku se mě snaží přinutit jíst, ale na nemůžu. Vím, že kdybych cokoliv snědla, hned bych to vyvrátila. Je mi jako kdybych ležela na vodě. Moje vnitřnosti jsou naloženy ve velkých baňkách s tekutinou. Jenže teď mě zrovna jídlo nezajímá. V tuhle chvíli mě trápí úplně něco jiného.

Od chvíle, kdy Tayler odešel, jsem nezavřela oči. Nemůžu se přinutit přestat zírat na zeď, i když jsem si každou nesrovnalost prohlídla tak třicetkrát. Nedokázala jsem se zvednout. Moje ruce ani nohy mě neposlouchaly. Je to jako kdybych spala a nemohla se probudit. Moje tělo ovládalo něco jiného a nutilo ho zůstat v klidu.

Několikrát mě přišla zkontrolovat máma. Ani jednou jsem jí nezodpověděla její starostlivé otázky. Pokaždý to vzdala, odešla a po hodině přišla znova. Opouštěla můj pokoj vždy se stejnými výsledky. Zas a znova.

Tayler mě navštívil už jen jednou, a to ve dvě ráno, když viděl, že se v mé ložnici pořád svítí. Potichu otevřel dveře, vklouzl dovnitř a opět zavřel. Chvíli stál před nimi, jakoby se nedokázal rozhodnout, jestli má jít dál, nebo se vrátit zpátky. Rozhodl se pro první možnost a zanedlouho už seděl na mojí posteli. Jeho nespokojený výraz osvětlovalo mírné světlo lampičky stojící na nočním stolku. Hodně dlouho přemýšlel, co říct, a když se konečně nadechl, myslela jsem, že to bude něco hodně hlubokého, něco od srdce, co mi vůbec nepomůže.

Pletla jsem se.

"Měla by ses vyspat," byly jeho jediný slova, než se zvedl.

"Nemůžu," zašeptala jsem téměř po minutové pauze.

"Musíš se pokusit, Naty." Lehce se usmál. Pak se sklonil a vtiskl mi bratrskou pusu na čelo. Když odcházel, pořád se ohlížel přes rameno a ve dveřích se ještě na chvíli pozastavil. Viděla jsem jeho slabý, podporující úsměv, než zavřel dveře. Zabořila jsem hlavu do polštáře.

Není možné, že bych zrovna teď dokázala usnout. Ne po tom, co jsem si ze své pitomé zvědavosti prohlížela upozornění na polorozpadlém mobilu. Můj telefon je zlo. Je to čiré zlo, a kdyby to bylo možné, myslela bych si, že mě zabije ve spánku. No ona to Brittany nejspíš brzo udělá. Divím se, že ji to ještě nenapadlo. Alespoň bych s ní a jejíma poskokama už nemusela sdílet planetu.

Nikdy jsem ještě nepřemýšlela o sebevraždě. Přišlo mi to jako hloupost. A zabíjet se kvůli klukovi? Ještě větší nesmysl. Nikdy jsem neměla důvod, abych si provedla něco tak strašnýho. Ale teď... Teď jsem o tom uvažovala. A já vím, jsem hloupá, nikdy bych nenašla to odhodlání... Ano, Connora miluju, to je pravda. Pravda je ale taky ta skutečnost, že bych mu to nemohla udělat. Uškodila bych tím jemu, Taylerovi, matce... A nevím, jestli bych tím pomohla sobě. A navíc bych tím udělala radost těm krávám. Vsadím se, že Brittany by přišla na pohřeb jen proto, aby se mi mohla posmívat. Ne, to nemůžu udělat. Rozhodně převažují mínusy.

Jenže co mám teda dělat? Mohla bych se schovávat tady. Jenže v tomhle pokoji sice uteču světu, ale neuteču sobě.

Zvedla jsem se do sedu a konečně po dlouhé době spustila své bosé nohy na studenou podlahu. Každý problém má nějaké řešení. Některé problémy složité, některé jednoduché. Netrvalé. Přesto se dá všechno řešit.

Potichu jsem otevřela dveře a doufala, že matka nehlídkuje kdesi za nimi. Ne, naštěstí ne. Všude byla tma, já jsem avšak docela dobře viděla. Nakročila jsem jednou nohou a nechala ji potichu došlápnout na dřevěné parkety. Bedlivě jsem poslouchala, jestli to nevydá nějaký hlasitější zvuk. Jen slabounké zavrzání, které by neprobudilo ani mě. S nově nabitým odhodláním jsem našlápla druhou, a následně i první nohou. Kladla jsem je před sebe jak na kladině, už méně opatrně než prvně, ale přece jen ne tak hlasitě, abych matku probudila. To nejtěžší mě teprve čekalo.

Pomalu jsem se dostala až před dveře matčiny ložnice. Přitiskla jsem ucho na matné sklo, jestli náhodou nezaslechnu nějaký zvuk, který by mě přiměl vrátit se zpátky, ale neslyšela jsem nic než slabé nádechy a výdechy. Spala. A zřejmě dost tvrdě.

Položila jsem dlaň na studenou kliku a lehce jsem ji stiskla směrem dolů, přičemž jsem jen malinko zatlačila do dveří. Otevřela jsem je jen natolik, abych se jimi dokázala protáhnout moje tělo, což nebylo moc. Znovu jsem otestovala podlahu, jestli náhodou nevrže víc než na chodbě, ale žádné větší změny se neudály. Potichu jsem téměř poslepu našlapovala až k pracovnímu stolu, na kterém jsem i potmě rozeznala notebook, stoh papírů, tužky a proutěný košíček s víčkem, šoupnutý do rohu stolu. Musela bych odšoupnout židli, abych se k němu dostala, což by udělalo mnohem větší hluk, než celá moje přítomnost, takže jsem jen doufala, že je moje ruka dostatečně dlouhá. Sevřenou pěstí jsem se zapřela o pracovní desku a natáhla se druhou dlaní po mém cíli. Jako natruc mi zbýval jen asi centimetr ke hraně košíčku, takže jsem se musela postavit na špičky, abych toho dosáhla. Jaksi se mi povedlo posunout víčko a zaháknout prsty o hranu. Už jsem si v duchu gratulovala, ale když jsem se snažila můj cíl posunout blíž ke mně, převrhl se a téměř celý obsah se vysypal ns stůl přede mě. Se mnou to trhlo a chvíli jsem zůstala strnule na místě, abych lépe splynula s prostředím, kdyby se matka probudila.

Po několika vteřinách ticha jsem popadla bílou krabičku, která se jaksi dostala skoro až ke mně, a už tak nějak ignorujíc tu přílišnou opatrnost jsem vycupitala z ložnice a velkými kroky doběhla až k té svojí. Trhla jsem klikou a dveře za sebou rychle zavřela. Opřela jsem se o sklo, můj dech se choval jako kdybych uběhla maraton. Na chvíli jsem zavřela oči, abych se uklidnila. Povedlo se mi to za pár vteřin strávených v naprosté tmě, potom jsem si dovolila oči otevřít.

Odloupla jsem se ode dveří a přesunula se ke stolu, kde jsem si ještě pro jistotu přiblížila krabičku blíž k očím, abych ještě naposledy zkontrolovala, že jsem vzala tu správnou. Provetizin - pomoc u příznaků nespavosti. Jsem tu správně. Nenáviděla bych se, kdybych se tam musela vracet.

Urychleně jsem z krabičky vytáhla jedno plato a vmáčkla si do dlaně kulatý světlý prášek. Bez přemýšlení jsem si ho hodila do pusy a natáhla se pro láhev minerálky, která na tom stole stojí snad už věky. Zapila jsem lék velkým množstvím tekutiny a zbytek jsem vrátila na původní místo. Věděla jsem, že ten lék z poloviny působí jen proto, že chci, aby působil, ale to mi teď bylo naprosto ukradené. Jediný můj cíl bylo zbavit se svých myšlenek. A to se s přicházející únavou splnilo.